Papež: Nesčítejme přítomné, hledejme nepřítomné

Druhý den své apoštolské cesty na Maltu sloužil papež mši svatou ve Florianě za účasti asi 20 000 věřících a zástupců křesťanských církví a dalších náboženských vyznání: "V každé době hrozí nebezpečí nepochopení Ježíše, a to i vyvěšováním praporů s křížem."

Homilie během mše svaté v neděli 3. dubna na Maltě

Ježíš "ráno opět vešel do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval". (J 8,2). Takto začíná epizoda o cizoložné ženě. Pozadí je klidné: ráno na svatém místě, v srdci Jeruzaléma. Protagonistou je Boží lid, který na nádvoří chrámu hledá Ježíše, Mistra: chtějí mu naslouchat, protože to, co říká, je osvěcuje a zahřívá. Jeho učení není nic abstraktního, dotýká se života a osvobozuje ho, proměňuje ho, obnovuje. Je to "čich" Božího lidu, který se nespokojí s kamenným chrámem, ale shromažďuje se kolem Ježíšovy osoby. Na těchto stránkách zahlédneme lid věřících všech dob, svatý Boží lid, který je zde na Maltě početný a živý, věrný ve svém hledání Pána, spojený s konkrétní, žitou vírou. Děkuji vám za to.

Před lidmi, kteří se k němu hrnou, Ježíš nespěchá: "Posadil se", říká evangelium, "a začal je učit" (v. 2). Ale v Ježíšově škole jsou prázdná místa. Chybějí: žena a její žalobci. Nešli k Mistrovi jako ostatní a důvody jejich nepřítomnosti jsou odlišné: zákoníci a farizeové si myslí, že už všechno vědí, že Ježíšovo učení nepotřebují; žena je naopak ztracený člověk, který sešel na scestí a hledá štěstí na špatné cestě. Jejich absence je tedy způsobena různými motivacemi, stejně jako je odlišný výsledek jejich příběhu. Zastavme se u těchto nepřítomných.

Především obvinění ženy. Vidíme v nich obraz těch, kteří se chlubí tím, že jsou spravedliví, dodržují Boží zákon, jsou dobrými a slušnými lidmi. Nevěnují pozornost svým vlastním chybám, ale velmi pečlivě hledají chyby druhých. Takto jdou za Ježíšem: ne s otevřeným srdcem, aby ho vyslechli, ale "aby ho zkoušeli a měli důvod ho obvinit" (v. 6). Je to záměr, který odhaluje nitro těchto kultivovaných a zbožných lidí, kteří znají Písmo, navštěvují chrám, ale vše podřizují svým vlastním zájmům a nebojují proti zlým myšlenkám, které se v jejich srdcích probouzejí. V očích lidí se zdají být odborníky na Boha, ale sami Ježíše neuznávají, naopak v něm vidí nepřítele, kterého je třeba odstranit. Za tím účelem před něj postavili osobu, jako by to byla věc, s opovržením ji nazývali "tato žena" a veřejně odsuzovali její cizoložství. Prosazují, aby byla žena ukamenována, a vylévají si na ní odpor k Ježíšovu soucitu. To vše dělají pod pláštíkem své pověsti zbožných lidí.

Bratři a sestry, tyto postavy nám říkají, že i do naší religiozity se může vplížit červ pokrytectví a neřest ukazování prstem. V každém věku, v každé komunitě. Vždy hrozí nebezpečí, že si Ježíše budeme vykládat špatně, že budeme mít jeho jméno na rtech, ale ve skutečnosti ho budeme popírat. A to lze provést i vyvěšením praporů s křížem. Jak si tedy můžeme ověřit, zda jsme učedníky v Mistrově škole? Naším pohledem, tím, jak se díváme na své bližní a jak se díváme sami na sebe. To je bod, který definuje naši přináležitost.

Podle toho, jak se díváme na své bližní: zda tak činíme, jak nám to dnes ukazuje Ježíš, tedy s pohledem milosrdenství, nebo odsuzujícím, někdy až pohrdavým, jako žalobci z evangelia, kteří se staví do role Božích věrných, ale neuvědomují si, že šlapou po svých bratrech a sestrách. Ti, kdo se domnívají, že hájí víru tím, že ukazují prstem na druhé, mají možná náboženskou vizi, ale nezastupují ducha evangelia, protože zapomínají na milosrdenství, které je Božím srdcem.

Abychom pochopili, zda jsme opravdovými učedníky Mistra, musíme si také ověřit, jak se díváme sami na sebe. Ti, kdo ženu obviňují, jsou přesvědčeni, že se nemají co učit. Ve skutečnosti je jejich vnější aparát dokonalý, ale chybí jim pravda srdce. Jsou portrétem těch věřících, kteří v každé době dělají z víry fasádu, kde vyniká jen slavnostní zevnějšek, ale chybí vnitřní chudoba, která je nejcennějším pokladem člověka. Ve skutečnosti je pro Ježíše důležitá ochotná otevřenost těch, kteří se necítí být dokonalí, ale potřebují spásu. Je tedy dobré, abychom se při modlitbě a také při účasti na krásných bohoslužbách ptali sami sebe, zda jsme v souladu s Pánem. Můžeme se ho přímo zeptat: "Ježíši, jsem tu s Tebou, ale co ode mě chceš? Co chceš, abych změnil ve svém srdci, ve svém životě? Jak chceš, abych viděl ostatní?" Bude dobré, když se budeme takto modlit, protože Mistr se nespokojí se zdáním, ale hledá pravdu srdce. A když mu v pravdě otevřeme svá srdce, může v nás konat zázraky.

Vidíme to na příkladu cizoložné ženy. Její situace se zdá být ohrožena, ale v jejích očích se otevírají nové, dříve nemyslitelné obzory. Zasypána urážkami, připravena přijmout nesmiřitelná slova a přísné tresty, s údivem vidí, jak ji Bůh osvobozuje a otevírá jí nečekanou budoucnost: "Copak tě nikdo neodsoudil? - Ježíš jí říká: "Ani já tě neodsuzuji; jdi a od nynějška už nehřeš" (vv. 10.11). Jaký rozdíl mezi Mistrem a žalobci! Citovali Písmo, aby ji odsoudili; Ježíš, samo Boží slovo, ženu zcela rehabilituje a vrací jí naději. Z tohoto příběhu se dozvídáme, že každá poznámka, pokud není motivována láskou a neobsahuje lásku, toho, kdo ji přijímá, ještě více trápí. Bůh naproti tomu vždy nechává otevřenou možnost a pokaždé umí najít způsoby osvobození a záchrany.

Díky odpuštění se ženě změnil život. Milosrdenství a bída se setkaly. Milosrdenství a bída. A žena se změní. Mohli bychom si dokonce myslet, že když jí Ježíš odpustil, ona se naučila odpouštět. Možná, že ve svých žalobcích už nebude vidět tvrdé a zlé lidi, ale ty, kteří jí umožnili setkat se s Ježíšem. Pán chce, abychom se my, jeho učedníci, my jako církev, které bylo odpuštěno, stali neúnavnými svědky smíření: svědky Boha, pro kterého neexistuje slovo "nenapravitelný"; Boha, který vždy odpouští, vždy. Bůh vždy odpouští. Jsme to my, kdo se unavuje prosit o odpuštění. Bůh, který v nás stále věří a pokaždé nám dává šanci začít znovu. Neexistuje žádný hřích nebo selhání, které by se po přivedení k němu nemohly stát příležitostí začít nový, jiný život ve znamení milosrdenství. Neexistuje hřích, který by nemohl jít touto cestou. Bůh odpouští všechno. Všechno.

To je Pán Ježíš. Skutečně ho poznávají ti, kdo zakoušejí jeho odpuštění. Ti, kteří podobně jako žena v evangeliu objevují, že Bůh nás navštěvuje skrze naše vnitřní zranění. Právě tam je Pán rád přítomen, protože nepřišel pro zdravé, ale pro nemocné (srov. Mt 9,12). A právě tato žena, která ve své bídě poznala milosrdenství a která jde do světa uzdravená Ježíšovým odpuštěním, nám dnes jako církvi naznačuje, že bychom se měli vrátit do školy evangelia, do školy Boha naděje, který vždy překvapuje. Pokud ho budeme napodobovat, nebudeme se soustředit na odsuzování hříchů, ale budeme v lásce hledat hříšníky. Nebudeme sčítat přítomné, ale budeme hledat nepřítomné. Nevrátíme se k ukazování prstem, ale začneme naslouchat. Nebudeme zavrhovat opovrhované, ale budeme se nejprve věnovat těm, kteří jsou považováni za poslední. To nás, bratři a sestry, dnes učí Ježíš svým příkladem. Nechme se jím ohromit a přijměme jeho novost s radostí.

Přeložil Petr Vacík