Papež na ekumenickém setkání v Bahrajnu

V katedrále panny Marie arabské se pak na závěr svého pátečního programu papež František zúčastnil ekumenického setkání s modlitbou. Při tomto setkání přednesl svůj dnešní poslední projev se zamyšlením nad scénou seslání Ducha svatého, jak je popsaná ve Skutcích apoštolských. Z tohoto projevu vám přinášíme několik úryvků.

Obraťme se k textu o Letnicích. Při rozjímání o něm ve mně rezonovaly dva prvky, které se mi zdají být užitečné pro naši cestu společenství, a proto bych se s vámi o ně rád podělil. Jsou jednotou v rozmanitosti a svědectvím života.

Jednota v rozmanitosti. O Letnicích byli učedníci, jak říkají Skutky apoštolů, "všichni pohromadě na jednom místě" (2,1). Všimli jsme si, že Duch, který spočívá na každém z nich, si přesto vybírá okamžik, kdy jsou všichni pohromadě. Mohli by také uctívat Boha a konat dobro bližním odděleně, ale právě sblížení v jednotě otevírá dveře Božímu dílu dokořán. Křesťanský lid je povolán k tomu, aby se spojil, aby se Boží zázraky staly skutečností. To, že jsme zde v Bahrajnu jako malé Kristovo stádo, rozptýlené na různých místech a v různých konfesích, nám pomáhá vnímat potřebu jednoty, sdílení víry: tak jako na tomto souostroví nechybí pevné vazby mezi ostrovy, tak ať je tomu i mezi námi, abychom nebyli izolovaní, ale v bratrském společenství. (...)

Nezapomínejme však, že jednota, k níž směřujeme, spočívá v rozdílnosti. Zpráva o Letnicích upřesňuje, že každý slyšel apoštoly mluvit "svým jazykem" (Sk 2,6): Duch nevytváří stejný jazyk pro všechny, ale umožňuje každému mluvit jazyky ostatních (srov. v. 4) a způsobuje tak, že každý slyší svůj jazyk mluvený ostatními (srov. v. 11). Zkrátka, neuzavírá nás do uniformity, ale je ochoten přijímat rozdíly. To se děje těm, kdo žijí podle Ducha: učí se setkávat s každým bratrem a sestrou ve víře jako s částí těla, k němuž patří. To je duch ekumenické cesty. (...)

Po jednotě v rozmanitosti přichází druhý prvek: svědectví života. O Letnicích se učedníci otevřou, vyjdou z večeřadla. Odtud půjdou do celého světa. Jeruzalém, který se zdál být jejich cílem, se stává výchozím bodem neobyčejného dobrodružství. Strach, který je uzavíral v jejich domovech, zůstává vzdálenou vzpomínkou: nyní jdou všude, ale ne proto, aby se odlišili od ostatních, dokonce ani ne proto, aby převrátili řád společnosti a řád světa, ale aby svým životem vyzařovali krásu Boží lásky do každého kouta. Naše víra není ani tak řeč, kterou je třeba pronést slovy, ale svědectví, které je třeba ukázat skutky; víra není výsada, kterou je třeba si nárokovat, ale dar, který je třeba sdílet. Jak říká jeden starověký text, křesťané "nežijí ve zvláštních městech, nepoužívají nějaký zvláštní jazyk ani nepřijímají zvláštní způsob života, [...] každý cizí kraj je jejich vlastí [...]. Žijí na zemi, ale jejich občanství je v nebi. Dodržují stanovené zákony, ale svým způsobem života stojí nad zákony. Milují všechny" (Epištola Diognetovi, V). Milují všechny: to je křesťanské poznávací znamení, podstata svědectví. Pobyt zde v Bahrajnu umožnil mnohým z vás znovu objevit a praktikovat opravdovou prostotu lásky: mám na mysli pomoc poskytovanou bratřím a sestrám, kteří sem přijíždějí, křesťanskou přítomnost, která v každodenní pokoře svědčí o porozumění a trpělivosti, radosti a mírnosti, laskavosti a duchu dialogu. Jedním slovem: mír. (...)