Papež František ve svém projevu k italskému sdružení liturgistů varuje před "světským" přístupem k liturgii a říká, že liturgie musí směřovat ke Kristovu tajemství a zároveň zůstat blízká každodennímu životu.
Papež František ve čtvrtek promluvil k italskému sdružení Associazione dei Professori e Cultori di Liturgia (Sdružení profesorů a praktikujících liturgiků) u příležitosti 50. výročí založení této organizace.
Papež poznamenal, že padesát let odpovídá "církevnímu období této liturgické reformy": po počáteční fázi poznamenané vydáváním nových liturgických knih "se nyní nacházíme v období prohlubujícího se přijetí reformy". Tento proces podle něj vyžaduje nejen čas, ale také "vášnivou a trpělivou péči", "duchovní a pastorační porozumění" a trvalou formaci.
Povzbudil členy sdružení, aby pokračovali ve své práci v duchu dialogu:
"Teologie může a musí mít synodální styl."
Aby jejich úsilí "nebylo nikdy odděleno od očekávání a potřeb Božího lidu", je podle papeže Františka "nezbytné naslouchat křesťanským společenstvím".
Svatý otec také poznamenal, že akademickou práci liturgiků nelze oddělit od pastoračního a duchovního rozměru liturgie, a řekl, že liturgická formace musí zasáhnout Boží lid. V této souvislosti vyzdvihl vzor Romana Guardiniho, německého kněze a učence, který kromě jiných významných úspěchů dokázal šířit "výdobytky liturgického hnutí" způsobem přístupným běžným věřícím.
"Kéž jsou vám jeho postava a jeho přístup k liturgickému vzdělávání, stejně moderní jako klasické, vzorem."
Nakonec papež zdůraznil, že pokrok v chápání liturgie a umění jejího slavení "musí být vždy zakořeněn v tradici". Zároveň varoval před světským duchem zpátečnictví (it. "indietrismo").
Vracet se ke kořenům, řekl, neznamená jít zpět, ale naopak nechat se vést skutečnou tradicí vpřed. Upozornil liturgisty, aby pečlivě rozlišovali mezi tradicí a "tradicionalismem", a varoval, že "dnes je pokušením ono 'zpátečnictví' vydávané za tradici".
V závěru svého projevu papež František připomněl, že studium a propagace liturgie "musí být prodchnuty modlitbou a živou zkušeností církve, která slaví, aby liturgické 'myšlení' vždy plynulo jako vitální míza z prožívané liturgie".
Celá teologie, řekl, ale zejména liturgické studium – právě proto, že je zaměřeno na "akt slavení krásy a velikosti tajemství Boha, který se nám dává" - musí být prováděno "s otevřenou myslí a zároveň 'na kolenou', v modlitbě".