Lidstvo jako by stále tápalo v temnotách, zlověstné poryvy nadále vanou na Blízkém východě i na stepích východní Evropy – řekl papež v promluvě k členům Kongregace pro východní církve, kteří se v Římě sešli na svém plenárním zasedání. Většina věřících těchto komunit žije v oblastech zasažených konflikty a vůbec nejpočetnější východní církví jsou ukrajinští řeckokatolíci.
Lidstvo, které se honosí vědeckým a intelektuálním pokrokem, v otázkách míru zaostává, kostatoval hořce papež v promluvě k zástupcům východních církví. Místo toho je mistrem ve vedení válek a to zahanbuje nás všechny. „Musíme se modlit a prosit o mír," dodal František. Připomněl papeže, kteří neúspěšně apelovali na mír: Benedikta XV. během první světové války a Jana Pavla II. během invaze do Iráku.
"Doufali jsme, že ve třetím tisíciletí už nebude třeba podobná slova opakovat, a přesto se zdá, že lidstvo stále tápe v temnotě. Jsme svědky masakrů v konfliktech na Blízkém východě, v Sýrii a Iráku, v etiopském regionu Tigraj a ve stepích východní Evropy stále vanou poryvy zlověstného větru, které zapalují rozbušky a oheň zbraní, zmrazují srdce chudých a nevinných, s nimiž se nepočítá. Drama v Libanonu mezitím pokračuje a mnoho lidí zůstává bez chleba; mladí lidé i dospělí ztrácejí naději a opouštějí tyto země. A přece právě tam je vlast východních katolických církví, tam se rozvíjely, zachovávaly tisícileté tradice a mnozí z vás, členů dikasteria, jste jejich dětmi a dědici."
Papež také upozornil také na krásu východní liturgie. Poznamenal, že právě liturgická tradice často spojuje východní katolické církve a pravoslavné církve, které používají stejné liturgické texty. František proto varoval východní katolíky před liturgickými experimenty, které by mohly poškodit jednotu všech Kristových následovníků. Zdůraznil, že liturgie nám umožňuje zakusit, jak je hlína našeho lidství utvářena slovem a Duchem vzkříšeného Krista.
"Liturgie nám umožňuje zažít nebe na zemi, jak se s oblibou opakuje zejména na Východě. Krása východních obřadů však v žádném případě není oázou úniků nebo konzervatismu. Liturgické shromáždění se identifikuje jako takové nikoli tím, že se samo svolává, ale násloucháním hlasu Druhého, na kterého zůstává orientováno a právě proto cítí naléhavou potřebu vyjít ke svým bratřím a sestrám, aby jim hlásalo Krista. Dokonce i ty tradice, které zachovávají používání ikonostasu s královskými dveřmi nebo závoje, který v určitých okamžicích obřadu zakrývá svatyni, nás učí, že tyto architektonické nebo rituální prvky nevyjadřují myšlenku Boží odlehlosti, ale naopak zdůrazňují tajemství pokory - synkatabasis - v níž Slovo přišlo a přichází na svět."