Papež: Křesťan vždy přináší pokoj a zasazuje se, aby pokoj vstoupil do tohoto světa

Papež František dnes ve Vatikánské bazilice slavil mši svatou v zairském obřadu společně s konžskou komunitou přítomnou v Římě. Původně měl v neděli 3. července sloužit mši v Kinshase v rámci své apoštolské cesty do dvou afrických zemí, Konžské demokratické republiky a Jižního Súdánu, kterou ovšem ze zdravotních důvodů odložil a kde jej v těchto dnech zastupuje kardinál Pietro Parolin. Přinášíme homilii Svatého otce.

Ve Vatikánské bazilice se dnes dopoledne shromáždilo zhruba půldruhého tisíce lidí – věřících z konžské katolické komunity v Římě, jejich přátel a členů diplomatického sboru. Nechyběly ani symbolické delegace z Kinshasy a Jižního Súdánu. Zairský obřad, ve kterém mše probíhala, je dosud jediný inkulturovaný obřad latinské církve schválený po II. Vatikánském koncilu (1988), považovaný za vzor liturgické inkulturace.

V porovnání s římským ritem vykazuje řadu liturgických zvláštností – kupříkladu liturgie začíná nejenom invokací svatých, ale také vzýváním předků různých kmenů, eucharistická celebrace doceňuje různé jazyky barev a tělesných pohybů, které se mezi sebou propojují a působí na všechny rozměry osobnosti věřících, zní zpěvy v africkém rytmu, zvuk bubnů a jiných hudebních nástrojů. Při průvodu s obětními dary se zvýrazňuje typicky africký smysl pro solidaritu tím, že jsou k oltáři přinášeny dary pro chudé. Mši ve Vatikánské bazilice doprovodil třicetičlenný sbor Bondeko, což znamená „Bratrství“, který zpívá ve čtveřici národních jazyků Konžské demokratické republiky  (ngalština, čilubština, svahilština a konžština).

Homilii Svatého otce přinášíme v plném znění:

Esengo, radost. Boží slovo, které jsme vyslechli, nás naplňuje radostí. Proč, bratři a sestry? Protože, jak Ježíš říká v evangeliu, „přiblížilo se Boží království“ (Lk 10,11). Přiblížilo se – ještě jsme k němu nedospěli, ale je blízko nás, i když částečně skryto. Tato Boží blízkost v Ježíši, tato Boží blízkost, kterou ztělesňuje Ježíš, je zdrojem naší radosti: jsme milováni a nikdy nejsme ponecháni v opuštěnosti. Avšak tato radost, která se rodí z Boží blízkosti, nás sice obdarovává pokojem, ale nedopřává nám pokoj. Dává pokoj a nenechává nás na pokoji, je to výjimečná radost. Vyvolává naši proměnu, naplňuje nás úžasem, překvapuje nás, mění život. Setkání s Pánem je ustavičný začátek, neustálý krok vpřed. Pán navždy mění náš život. Totéž se stalo učedníkům v evangeliu – jdou daleko, jsou vysláni, aby hlásali Boží blízkost. Kdo totiž přijímá Ježíše, vnímá, že ho má napodobovat, chovat se jako On, který opustil nebe, aby nás sloužil na zemi, a proto vychází sám ze sebe. Když se tedy dotazujeme, jaká je naše úloha ve světě, co jako církev v dějinách máme dělat, evangelium podává jasnou odpověď: hlásat Krista. Vydávat se na misii, nést radostnou zvěst, ohlašovat, že Ježíš přišel od Otce.

Jako křesťané se nemůžeme spokojit s přežíváním v průměrnosti. To je nemoc mnoha křesťanů, nás nevyjímaje: přežívání v průměrnosti. Nelze žít ze dne na den a propočítávat si, co je pro nás vhodné a výhodné. Nikoli, jsme totiž Ježíšovými misionáři. Všichni jsme Ježíšovými misionáři. Někdo může říci: „Nevím, jak se to dělá, nemám k tomu schopnosti“. Evangelium nás opětovně ohromuje tím, když ukazuje, jak Ježíš vysílá učedníky, aniž by očekával, že budou připraveni a dobře vycvičeni: nestrávili s Ním ještě dlouhý čas, a přesto je vysílá. Nevystudovali teologii a navzdory tomu je vysílá. Také způsob, jakým je vysílá, je plný překvapení. Vyberme tedy trojí překvapivou skutečnost, tři ohromující položky, tři misionářská překvapení, která Ježíš vyhrazuje učedníkům i každému z nás, pokud mu nasloucháme.

Zaprvé překvapuje výbava. Když se máme zhostit misie na neznámých místech, je třeba s sebou vzít řadu různých věcí a určitě vše nezbytné. Ježíš však neříká, co s sebou vzít, nýbrž co nebrat: měšec, ani mošnu, ani opánky (v.4). Prakticky tedy nic – žádné zavazadlo, žádnou jistotu a pomoc. Často se domníváme, že naše církevní iniciativy patřičně nefungují, protože chybí struktury, peníze a prostředky. Není to pravda, sám Ježíš to popírá. Bratři, sestry, nevkládejme důvěru v bohatství a neobávejme se své chudoby, jak hmotné, tak lidské. Čím jsme svobodnější a prostší, maličcí a pokorní, tím více Duch svatý vede naši misii a činí z nás protagonisty svých divů. Ponechme prostor Duchu svatému.

Pro Krista je zásadní jiné výbava a tou je bratr. To je zajímavé. „Poslal je před sebou po dvou“ (v.1), praví evangelium. Nejdeme sami a za sebe, ale ustavičně s bratrem po boku. Nikdy bez bratra, protože neexistuje misie bez společenství. Neexistuje platné hlásání, aniž bychom se ujímali druhých. Můžeme se tedy ptát: jako křesťan myslím spíše na to, co mi schází k dobrému žití, anebo na to, abych přicházel k bratrům a pečoval o ně?

Přejděme k druhému překvapení při misii a tím je poselství. Je logicky myslitelné, že pokud se mají učedníci připravit na hlásání, musí se naučit, co říci, nastudovat si do hloubky obsah látky, připravit si přesvědčivé a dobře členěné proslovy. To je pravda, dělám to i já...Ježíš jim však předává pouhé dvě větičky, z nichž první se dokonce jeví přebytečně, protože jde o pozdrav: „Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!'“ (v.5). Pán tedy předepisuje, abychom se na jakémkoli místě představili jako poslové pokoje. Křesťan vždy přináší pokoj a zasazuje se o to, aby pokoj vstoupil do tohoto světa. To je ono rozpoznávací znamení: Křesťan je nositelem pokoje, protože Kristus je pokoj. Podle toho se pozná, že patříme Jemu. Jestliže ale šíříme pomluvy a podezření, rozdělujeme, bráníme společenství, klademe svou příslušnost přede vše ostatní, nejednáme v Ježíšově jménu. Ten, kdo rozdmýchává zášť, rozněcuje nenávist, překračuje druhé, nepracuje pro Ježíše, nepřináší pokoj. Dnes se, drazí bratři a sestry, modleme za mír v Konžské demokratické republice, která je silně zraňována a vytěžována. Připojme se ke mším, které se ve vaší zemi na tento úmysl slaví, a modleme se, aby křesťané dosvědčovali mír a byli schopni překonat jakoukoli zavilost a pomstychtivost, pokušení podsouvající nemožnost smíření, každé nezdravé přilnutí k vlastní skupině, které vede k pohrdání druhým.

Bratře, sestro, mír začíná od nás, začíná ode mne a od tebe, od srdce každého člověka. Pokud zažíváš Ježíšův pokoj, Pán přijde a promění tvou rodinu i společnost. Změní se především tehdy, když tvé srdce neválčí a nevyzbrojuje se vztekem a zlobou, není rozdělené, rozdvojené a falešné. Mír začíná tehdy, kdo vneseme pokoj a řád do svého srdce, zneškodníme chtivost, uhasíme nenávist a nevraživost, vymaníme se z korupce, podvodů a vychytralosti. Chtěli bychom se stále setkávat s mírnými, dobrými a pokojnými lidmi, počínaje svými příbuznými a sousedy. Ježíš ale říká: „Přines pokoj svému domu, cti svou manželku a ze srdce ji miluj, respektuj své děti, starce i sousedy a pečuj o ně. Žij v pokoji, zažehni pokoj a pokoj bude přebývat v tvém domově, církvi a zemi“.

Poselství, které kromě pozdravení pokoje Ježíš dále svěřuje svým učedníkům, se omezuje na nemnoho slov, kterými jsme začali a která Pán dvakrát opakuje: „Přiblížilo se k vám Boží království!“, (...) „Přiblížilo se Boží království“ (verše 9,11). Zásadní je tedy hlásat Boží blízkost, která je jeho vyjádřením. Boží styl je zřejmý – je to blízkost, soucit a vlídnost. Naděje a obrácení pramení z víry v blízkého Boha, který nad námi bdí, Otce nás všech, který z nás chce mít bratry a sestry. Pokud budeme žít pod tímto zrakem, svět již nebude bitevním polem, ale mírovou zahradou, dějiny nebudou závodním během o prvenství, nýbrž společnou poutí. Dobře si zapamatujme, že to vše nevyžaduje vznosné proslovy, nýbrž málo slov a veliké svědectví. Můžeme se tudíž ptát sami sebe: Když mne někdo potká, spatřuje ve mně svědka pokoje a Boží blízkosti, anebo nervózního, rozzuřeného, nevrlého a popudlivého člověka? Ukazuji Ježíše, anebo ho zakrývám v této hašteřivosti?

Po výbavě na cestu a svěření poselství se třetí překvapivé hledisko misie týká našeho způsobu chování. Ježíš od svých učedníků žádá, aby se do světa vydali jako „ovce mezi vlky“ (v.3). Světské uvažování zve k pravému opaku: Prosaď se, vynikni! Kristus ovšem žádá, abychom byli jako ovce, nikoli vlci. To prosím neznamená, že bychom měli být naivní, ale je třeba si ošklivit jakoukoli pohnutku k nadvládě a útisku, lačnosti a majetnictví. Kdo žije jako ovce, hltavě nenapadá druhé, ale přebývá ve stádě s ostatními a má jistotu ve svém Pastýři,  nikoli v síle či aroganci, chtivosti po penězích a majetku, která působí mnoho zla také v Konžské demokratické republice. Ježíšův učedník odmítá násilí, nikomu neubližuje – je pokojný – a všechny miluje. A pokud mu to připadá ztrátové, pohlédne na svého Pastýře, Ježíše, Beránka Božího, který takto – na kříži – přemohl svět. Takto Ježíš zvítězil nad světem. Ptejme se tedy znovu: Žiji jako beránek, tak jako Ježíš, anebo jako vlk, jak učí duch tohoto světa, který vede k válkám, působí je, přináší zhoubu.

Kéž nám Pán pomáhá, abychom dnes byli misionáři, kteří kráčejí ve společenství svého bratra a sestry, mají na rtech slova pokoje a Boží blízkosti a v srdci chovají mírnost a dobrotu Ježíše, Beránka, který snímá hříchy světa.

(Přeložila Jana Gruberová)