Papež kněžím: Udělejte místo pro Ježíše, abyste nebyli klerikalizovanými pohany

František předsedal dopolední mši ve Vatikánské bazilice za účasti kardinálů, biskupů a kněží římské diecéze. Pozor na modly, které podkopávají povolání: duchovní světskost, pragmatismus čísel a funkcionalismus. Pouze láska k Bohu a pro Boha zachraňuje před kulturou „make-upu“.

Homilie papeže Františka při mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek v bazilice sv. Petra ve Vatikánu

Ve čtení z proroka Izaiáše, které jsme právě slyšeli, vyslovuje Hospodin zaslíbení plné naděje, které se nás úzce dotýká: "Budete nazýváni kněžími Hospodinovými, / budete nazýváni služebníky našeho Boha. / [...] Věrně jim dám jejich mzdu, / uzavřu s nimi věčnou smlouvu" (61,6.8). Být knězem je, drazí bratři, milost, velká milost, která není v první řadě milostí pro nás, ale pro lid; a pro náš lid je velkým darem, že Pán vybírá ze svého stáda ty, kteří se budou starat výhradně o jeho ovce jako otcové a pastýři. Je to sám Hospodin, kdo platí kněžím mzdu: "Dám jim věrně jejich mzdu" (Iz 61,8). A my víme, že je dobrým plátcem, i když má své vlastní zvláštnosti, například že nejprve platí poslednímu a pak prvnímu: je to jeho styl.

Čtení z knihy Zjevení nám říká, jaká je Pánova mzda. Je to jeho láska a bezpodmínečné odpuštění našich hříchů za cenu jeho krve prolité na kříži: "Ten, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce" (1,5-6). Není větší odměny než přátelství s Ježíšem, na to nezapomínejme. Není většího pokoje než jeho odpuštění a my všichni to víme. Není větší ceny než jeho drahocenná krev, jejíž opovržení nehodným chováním nesmíme dopustit.

Čteme-li srdcem, drazí bratři kněží, jsou to výzvy od Pána, abychom mu byli věrní, abychom byli věrní jeho smlouvě, abychom se nechali milovat, abychom si nechali odpustit; jsou to výzvy nejen pro nás samotné, ale také proto, abychom mohli s čistým svědomím sloužit svatému věrnému Božímu lidu. Lidé si to zaslouží a dokonce to potřebují. Lukášovo evangelium vypráví, že poté, co Ježíš před svým lidem přečetl úryvek z proroka Izaiáše a posadil se, "oči všech se na něj upřely" (4,20). I dnes k nám Apokalypsa promlouvá o očích upřených na Ježíše, o neodolatelné přitažlivosti ukřižovaného a vzkříšeného Pána, která nás vede ke klanění a poznání: "Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země" (1,7). Poslední milostí, až se vzkříšený Pán vrátí, bude okamžité poznání: uvidíme ho probodeného, poznáme, kdo je on a kdo jsme my, hříšníci; nic víc.

"Upírat oči na Ježíše" je milost, kterou musíme jako kněží kultivovat. Na konci dne je dobré obrátit se k Pánu a nechat ho nahlédnout do našich srdcí a do srdcí lidí, se kterými jsme se setkali. Nejde o počítání hříchů, ale o láskyplné rozjímání, při kterém se díváme na svůj den Ježíšovým pohledem, a tak vidíme milosti dne, dary a vše, co pro nás udělal, abychom mu mohli děkovat. A také mu ukazujeme svá pokušení, aby byla rozpoznána a odmítnuta. Jak vidíme, jde o to, abychom pochopili, co se Pánu líbí a co od nás chce tady a teď, v naší současnosti.

A možná, že když setrváme v jeho pohledu plném dobroty, dostane se nám od něj i znamení, že mu máme ukázat své modly. Ty modly, které jsme jako Ráchel ukryli pod záhyby svého pláště (srov. Gn 31,34-35). Nechme Hospodina, aby se podíval na naše skryté modly – všichni je máme, každý!  A to, že necháme Hospodina, aby se podíval na tyto skryté modly, nás posiluje proti nim a zbavuje je jejich moci.

Pánův pohled nám dává poznat, že ve skutečnosti v nich oslavujeme sami sebe, protože tam, do toho prostoru, který žijeme, jako by byl výlučný, se vtírá ďábel a přidává tam velmi zlý prvek: nutí nás nejen, abychom se "zalíbili" sami sobě tím, že dáme volný průchod jedné vášni nebo pěstujeme jinou, ale také nás vede k tomu, abychom jimi, těmi skrytými modlami, nahradili přítomnost božských osob, přítomnost Otce, Syna a Ducha, kteří v nás přebývají. K tomu skutečně dochází. I když si člověk říká, že dokáže dokonale rozlišit, co je modla a kdo je Bůh, v praxi ubíráme prostor Trojici, abychom ho dali ďáblu, a to v jakémsi nepřímém uctívání: tím, že ho skrýváme, ale neustále nasloucháme jeho řečem a konzumujeme jeho produkty, takže nakonec nezbývá ani koutek pro Boha. Protože takový je, postupuje pomalu. Někdy jindy jsem mluvil o "zdvořilých" démonech, o kterých Ježíš říká, že jsou horší než ten, který byl vyhnán. Jsou "zdvořilí", zazvoní, vejdou a postupně se zmocní domu. Musíme být opatrní, jsou to naše modly.

Jde o to, že modly mají vlastní osobní prvek. Když je neodhalíme, když nedovolíme Ježíši, aby nám ukázal, že v nich bezdůvodně hledáme sami sebe a že necháváme prostor pro vniknutí Zlého. Musíme si uvědomit, že ďábel vyžaduje, abychom plnili jeho vůli a sloužili mu, ale nevyžaduje vždy, abychom mu sloužili a neustále se mu klaněli, ne, umí se pohybovat, je to velký diplomat. Stačí mu čas od času přijmout klanění, aby dokázal, že je naším skutečným pánem a že se v našich životech a v našich srdcích dokonce cítí jako bůh.

Po těchto slovech bych se s vámi při této Missa chrismatis rád podělil o tři oblasti skrytého modlářství, v nichž Zlý používá své modly, aby nás připravil o naše pastýřské povolání a postupně nás oddělil od blahodárné a láskyplné přítomnosti Ježíše, Ducha a Otce.

  První prostor skrytého modlářství se otevírá tam, kde je duchovní světskost, která je "stylem života, je to kultura, kultura pomíjivosti, kultura zdání, kultura líčení".  Jeho kritériem je triumfalismus, triumfalismus bez kříže. A Ježíš se modlí, aby nás Otec chránil před touto kulturou světskosti. Toto pokušení slávy bez kříže jde proti osobě Pána, jde proti Ježíši, který se pokořuje ve vtělení a který je jako znamení rozporu jediným lékem proti každé modle. Být chudý s chudým Kristem a "protože Kristus si vybral chudobu" je logika lásky. V dnešním úryvku evangelia vidíme, jak Pán přichází do své skromné kaple a do své malé vesnice, vesnice všeho života, aby učinil stejné oznámení, jaké učiní na konci dějin, až přijde ve své slávě obklopen anděly. A naše oči musí být upřeny na Krista, tady a teď, v Ježíšových dějinách, stejně jako budou potom. Světáctví, které hledá vlastní slávu, nás okrádá o přítomnost pokorného a poníženého Ježíše, Pána, který je všem blízký, Krista, který truchlí se všemi trpícími, zbožňovaného našimi lidmi, kteří vědí, kdo jsou jejich skuteční přátelé. Světácký kněz není nic jiného než klerikalizovaný pohan.

Další oblast skrytého modlářství se zakořeňuje tam, kde se upřednostňuje pragmatismus čísel. Ti, kdo mají tuto skrytou modlu, jsou známí svou láskou ke statistice, která dokáže v diskusi vymazat jakýkoli osobní rys a dát přednost většině, která se nakonec stává kritériem pro rozlišování – to je ošklivé. To nemůže být jediná cesta vpřed ani jediné kritérium v Kristově církvi. Lidé se nedají "očíslovat" a Bůh nedává Ducha "s odměřováním" (srov. J 3,34). V této fascinaci čísly vlastně hledáme sami sebe a těšíme se z kontroly, kterou nám poskytuje tato logika, která se nezajímá o tváře a není to logika lásky, ale miluje čísla. Velcí světci se vyznačují tím, že umí ustoupit, aby nechali všechen prostor Bohu. Toto ustupování, toto zapomínání na sebe a touha být zapomenut všemi ostatními je charakteristické pro Ducha, kterému chybí obraz, Duch nemá svůj vlastní obraz prostě proto, že je veškerá Láska, která dává zazářit obrazu Syna a v něm obrazu Otce. O záměnu jeho osoby, která se už sama o sobě ráda "nezjevuje" - protože nemá žádný obraz -, usiluje modla čísel, která vše "zjevuje", byť abstraktně a účetně, bez vtělení.

Třetí oblastí skrytého modlářství, která souvisí s předchozí, je ta, která se začíná otevírat funkcionalismem, svůdnou oblastí, v níž se mnozí "více než pro cestu nadchnou pro plán". Funkcionalistická mentalita nesnáší tajemství, usiluje o efektivitu. Postupně tato modla nahrazuje přítomnost Otce v nás. První modla nahrazuje přítomnost Syna, druhá modla přítomnost Ducha a tato modla přítomnost Otce. Náš Otec je Stvořitel, ale ne ten, který jen " dává věcem fungovat", ale ten, který " tvoří" jako Otec, s něhou, stará se o svá stvoření a pracuje na tom, aby byl člověk svobodnější. Funkcionalista se neumí radovat z milostí, které Duch vylévá na svůj lid a jimiž by se mohl "živit" i jako dělník, který si vydělává mzdu. Funkcionalisticky smýšlející kněz má svou vlastní potravu, kterou je jeho ego. Ve funkcionalismu necháváme stranou klanění se Otci v malých i velkých věcech našeho života a stáváme se spokojenými s účinností našich programů. Stejně jako David, když se pokoušen Satanem snažil provést sčítání lidu (srov. 1 Kr 21,1). Jsou to lidé, kteří jsou zamilovaní do plánu cesty, do plánu průběhu, ne do cesty.

V těchto dvou posledních prostorech skrytého modlářství (pragmatismus čísel a funkcionalismus) nahrazujeme naději, která je prostorem setkání s Bohem, empirickou zpětnou vazbou. Je to postoj ješitnosti ze strany pastýře, postoj, který rozkládá spojení jeho lidu s Bohem a vytváří novou modlu založenou na číslech a programech: modlu "moje moc, naše moc", náš program, naše čísla, naše pastorační plány. Skrývání těchto model (s Rácheliným postojem) a neschopnost je v každodenním životě demaskovat poškozují věrnost naší kněžské smlouvy a oslabují náš osobní vztah s Hospodinem. Ale co po nás tento biskup chce, když nám dnes místo o Ježíši vypráví o modlách? Říkají se teď možná někteří...

Drazí bratři, Ježíš je jediný způsob, jak se nemýlit v tom, co cítíme, k čemu nás vede naše srdce...; on je jediný způsob, jak dobře rozlišovat, když se s ním každý den konfrontujeme, jako by i dnes usedl v našem farním kostele a řekl nám, že dnes se naplnilo všechno, co jsme slyšeli. Ježíš Kristus, který je znamením rozporu – což není vždy něco krvavého nebo drsného, protože znamením rozporu je milosrdenství, a ještě mnohem více je jím něha – Ježíš Kristus, říkám, dovoluje, aby se tyto modly odhalily, aby byla vidět jejich přítomnost, jejich kořeny a to, jak fungují, aby je Pán mohl zničit, to je ten záměr: dát prostor, aby Pán mohl zničit naše skryté modly. A my si je musíme připomínat, musíme být opatrní, aby plevel těchto bůžků, který jsme dokázali skrýt v záhybech našich srdcí, znovu nevyrostl.

A na závěr bych chtěl poprosit svatého Josefa, nejčistšího otce bez skrytých idolů, aby nás osvobodil od veškeré touhy po vlastnictví, protože právě touha po vlastnictví je úrodnou půdou, na které tyto idoly rostou. A kéž nám také vyprosí milost, abychom se nevzdávali v náročném úkolu rozeznávat tyto modly, které tak často skrýváme nebo které jsou nám skryty. A také prosme svatého Josefa, aby se za nás přimlouval, když pochybujeme, jak to udělat lépe, aby Duch osvítil náš úsudek, jako osvítil jeho vlastní, když byl pokoušen opustit Marii "ve skrytu" (lathra), abychom s ušlechtilostí srdce uměli podřídit lásce to, co jsme se naučili podle zákona.

Přeložil Petr Vacík