Papež ke kazašským katolíkům: Malá církev je milost

Papež František se v dnes v katedrále v kazašském Nur-Sultanu setkal s biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami a seminaristy. Jak prohlásil, „potřebují druhé, i ty, kteří vyznávají jinou víru. Jen společně totiž mohou vykonat něco dobrého“. Papež dále vyzval k poskytnutí většího prostoru laikům a varoval před korupcí a falší. Kněžím vzkázal : „Buďte pastýři blízcí lidem, nikoli četníci, kteří se starají o prosazování náboženských norem“.

V katedrále Panny Marie, Matky ustavičné pomoci v Nur-Sultanu se v půl jedenácté dopoledne místního času shromáždili biskupové, kněží a jáhni, zasvěcení muži a ženy, seminaristé a pastorační pracovníci. Ve stavbě s jednoduchou architekturou přivítali papeže Františka, který přijel na vozíku, potleskem, květinami a hudbou houslí, fléten, harfy a dombry, typického kazašského nástroje, o němž papež mluvil ve svém prvním projevu na kazašské půdě. Na dombru zahrála jedna třiadvacetičlenná rodina v tradičních oděvech (se třemi vlastními a osmnácti adoptovanými dětmi, včetně holčičky, která díky hudbě překonala své postižení). Papež se usmíval nad těmito obrazy, které jsou symbolem církve „složené z mnoha různých tváří, historií a tradic, které spojuje jedna víra v Ježíše Krista“. „Většina z nás jsou cizinci“, zopakoval papež slova, která zazněla v pozdravu mons. Mumbiela Sierry, předsedy Středoasijské biskupské konference.

„Je to pravda, protože pocházíte z různých míst a zemí, ale krása církve je v tom, že jsme jedna rodina, ve které nikdo není cizinec. Opakuji: v církvi není nikdo cizinec, jsme jeden svatý Boží lid obohacený mnoha národy!“

Rozmanitost je tedy bohatstvím, pokračuje František, který dále vyjmenovává hlavní směry, jimiž se musí kazašská církev ubírat: jedná se o odkaz a příslib, chápané jako paměť a budoucnost. 

„Dědictvím minulosti je naše paměť, příslibem evangelia je budoucnost Boha, který k nám přichází“.

 František se vrací k samým počátkům křesťanství ve Střední Asii, k evangelizaci prvních staletí, již vykonávalo mnoho evangelizátorů a misionářů, kteří se věnovali šíření světla evangelia, zakládání komunit, svatyní, klášterů a bohoslužebných míst. „Existuje tedy křesťanské, ekumenické dědictví, které je třeba ctít a zachovávat, předávání víry, jehož protagonisty bylo také mnoho prostých lidí, tolik dědečků a babiček, otců a matek“, poznamenal papež. „Na duchovní a církevní cestě nesmíme ztratit památku těch, kteří nám hlásali víru“, dodal. 

„Buďme však opatrní: nejde o to, abychom se s nostalgií ohlíželi zpět, zůstávali u věcí minulých a nechali se ochromit v nehybnosti: to je pokušení zpátečnictví“.

Papež poté mluvil o živé paměti, bez níž jsou víra, zbožnost a pastorační činnost v nebezpečí, že vyhasnou, že budou jako slaměné ohně, které okamžitě vzplanou, ale brzy vyhoří. „Když ztratíme paměť, radost se vyčerpá. Ztrácíme také vděčnost vůči Bohu a našim bratrům a sestrám, protože upadáme do přesvědčení, že všechno závisí na nás“, vysvětloval papež a dodal, že při pohledu na dědictví minulosti vidíme, jak se „víra nepředávala z generace na generaci jako soubor položek, kterým je třeba rozumět a které je třeba dělat, jako jednou provždy stanovený kodex“. Nikoli, „víra byla předána spolu se životem a tedy není krásným projevem věcí minulých, ale stále přítomnou událostí“.

S tímto pohledem se musíme dívat do budoucnosti, na zaslíbení evangelia. Budoucnost se může zdát těžká „tváří v tvář mnoha výzvám víry - zvláště těm, které se týkají účasti mladších generací - stejně jako tváří v tvář životním problémům a těžkostem. Při pohledu na vlastní počet se člověk v rozlehlosti země, jako je tato, může cítit 'malý' a nedostatečný“. Právě evangelium však převrací tuto logiku čísel: „Být malý, chudý duchem, to je blahoslavenství“, vyzdvihl papež.

„V tom, že jste malá církev, malé stádce, je skrytá milost. Místo abychom se chlubili svou silou, počtem, strukturou a jakoukoli jinou formou lidské důležitosti, necháváme se vést Pánem a pokorně stojíme vedle lidí“. 

Tato nepatrnost nám také připomíná, že nejsme soběstační, poznamenal římský biskup: to znamená, že potřebujeme Boha a ostatní, včetně bratrů a sester jiných vyznání. „Pouze společně, v dialogu a vzájemném přijetí, můžeme dosáhnout něčeho dobrého pro všechny“.

„To je zvláštní úkol církve v této zemi: nebýt skupinou, která se vleče dál v obvyklých kolejích nebo se uzavírá do své ulity, protože se cítí malá, ale být společenstvím otevřeným Boží budoucnosti, zapáleným ohněm Ducha svatého“.

Papež František proto znovu vyzval ke vzájemnému bratrství, péči o chudé i lidi zraněné životem. Pokaždé, když v lidských a společenských vztazích vydáváme svědectví o spravedlnosti a pravdě, totiž odmítáme korupci a lež.

„Křesťanská společenství, zejména semináře, jsou »školy upřímnosti«: není to rigidní a formální prostředí, ale místa, kde se trénuje pravda, otevřenost a sdílení. A v našich společenstvích - nezapomínejme - jsme všichni Pánovi učedníci: všichni jsme učedníci, všichni jsme stejně důležití a máme tutéž důstojnost“.

V této souvislosti papež vybídl k tomu, aby byl dán větší prostor laikům: „Synodální církev na cestě k budoucnosti Ducha je církví participativní a spoluzodpovědnou. Je to církev, která je schopna vyjít vstříc světu, protože je vyškolena ve společenství“. V závěru své promluvy papež František připomněl bl. Bukowinského, kněze, který celý život pečoval o nemocné, chudé a lidi na okraji společnosti a za svou věrnost evangeliu zaplatil vězením a těžkou prací. „Řekli mi, že ještě před jeho blahořečením byly na jeho hrobě vždy čerstvé květiny a zapálená svíčka. Je to potvrzení, že Boží lid dokáže rozpoznat, kde je svatost, kde je pastýř zamilovaný do evangelia“. Kéž je jeho příklad výtkou pro biskupy a kněze:

„aby nebyli správci posvátna nebo četníky, kteří se starají o dodržování náboženských norem, ale pastýři blízcí lidem, živé ikony soucitného srdce Kristova“.