Papež ke kanadským veřejným představitelům: Nerozdělujme svět na přátele a nepřátele

Promluva papeže Františka při setkání s kanadskými státními představiteli, zástupci původních obyvatel a diplomatickým sborem, Citadelle de Québec, 27. července 2022

Paní generální guvernérko,

Pane premiére,

Ctění občanští a náboženští představitelé,

vážení zástupci původních obyvatel,

vážení členové diplomatického sboru,

Dámy a pánové,

Srdečně vás zdravím a děkuji paní Mary Simonové a panu Justinu Trudeauovi za jejich milá slova. Jsem rád, že se mohu obrátit právě na vás, kteří nesete odpovědnost za službu lidem této velké země, která se rozkládá „od jednoho moře k druhému“ a oplývá výjimečným přírodním dědictvím. Mezi mnoha krásami mám na mysli obrovské a velkolepé javorové lesy, které činí kanadskou krajinu jedinečnou a pestrou. Chtěl bych si vzít příklad ze symbolu par excellence těchto krajů, javorového listu, který se rychle rozšířil z quebeckých erbů a stal se znakem, který se vyjímá na vlajce této země.

Ačkoli se tak stalo poměrně nedávno, javor je pamětníkem mnoha minulých generací, a to již dávno před příchodem osadníků na kanadskou půdu. Původní obyvatelé z nich získávali mízu, ze které vyráběli výživné sirupy. To nás vede k zamyšlení nad jejich pracovitostí, vždy pozornou k ochraně půdy a životního prostředí a věrnou harmonické vizi stvoření, které je otevřenou knihou, jež člověka učí milovat Stvořitele a žít v symbióze s ostatními živými bytostmi. Z tohoto jejich postoje se můžeme hodně naučit: ze schopnosti naslouchat Bohu, lidem a přírodě. Potřebujeme to zvláště v rozvířené bouřlivosti dnešního světa, který se vyznačuje neustálým zrychlováním, jenž ztěžuje skutečně lidský, udržitelný a integrální rozvoj (srov. encyklika Laudato si´, 18), a nakonec vytváří „společnost únavy a rozčarování“, která se jen s námahou opětovně snaží najít potěšení v kontemplaci, chuť ryzích vztahů a mystiku celku. Jak velice potřebujeme naslouchat jeden druhému a vést dialog, abychom se oprostili od převládajícího individualismu, ukvapených soudů, bezuzdné agrese, pokušení rozdělovat svět na dobré a špatné! Velké javorové listy, které pohlcují znečištěný vzduch a obnovují kyslík, nás vyzývají, abychom obdivovali krásu stvoření a aby naši pozornost upoutaly zdravé hodnoty přítomné v domorodých kulturách, které nás všechny podněcují a mohou pomoci vyléčit škodlivé návyky, vedoucí k vykořisťování. Míním nejen vykořisťování stvoření, ale též vztahů a času  tím, že se lidská činnost poměřuje pouze na základě užitku a zisku.

Tato životodárná pounaučení se však v minulosti setkala s násilným odporem. Mám na mysli zejména asimiliační politiku, včetně systému rezidenčních škol, která poškodila mnoho domorodých rodin a podkopala jejich jazyk, kulturu a pohled na svět. Na tomto politováníhodném systému, který prosazovaly tehdejší vládní orgány a který oddělil mnoho dětí od jejich rodin, se podílely různé místní katolické instituce. Za to vyjadřuji svou hanbu a zármutek a spolu s biskupy této země znovu žádám o odpuštění za zlo, jehož se tolik křesťanů dopustilo na domorodém obyvatelstvu. Za to vše prosím o odpuštění. Je tragické, když se věřící přizpůsobují vymoženostem světa, jako se to stalo v té době, a nikoli evangeliu. Jestliže křesťanská víra sehrála zásadní roli při utváření nejvyšších ideálů Kanady, které se vyznačují touhou vybudovat lepší zemi pro všechny její obyvatele, je nutné, abychom se po přiznání vlastních chyb společně zavázali k tomu, co, jak vím, všichni sdílíte: k prosazování legitimních práv původních obyvatel a k podpoře procesů uzdravení a usmíření mezi nimi a nepůvodními obyvateli této země. To se odráží ve vašem úsilí o náležitou reakci na výzvy Komise pro pravdu a usmíření a také ve vaší pozornosti vůči uznání práv původních obyvatel.

Svatý stolec a místní katolická společenství pěstují konkrétní touhu podporovat původní kultury vhodnými a slučitelnými duchovními cestami, včetně pozornosti k jejich kulturním tradicím, zvykům, jazykům a vzdělávacím procesům, v duchu Deklarace OSN o právech domorodých národů. Naším přáním je obnovit vztah mezi církví a původními obyvateli Kanady, vztah poznamenaný na jedné straně láskou, která přinesla hojné ovoce, ale na druhé straně bohužel také ranami, které se snažíme pochopit a uzdravit. Jsem opravdu vděčný za to, že jsem se v uplynulých měsících v Římě setkal s různými zástupci původních obyvatel a naslouchal jim a že jsem mohl zde v Kanadě posílit krásné vztahy, které jsme s nimi navázali. Chvíle, které jsme spolu prožili, ve mně zanechaly stopu a pevnou touhu navázat na naše rozhořčení a zahanbení nad utrpením původních obyvatel tím, že budeme pokračovat v bratrské a trpělivé cestě, kterou musíme jít se všemi Kanaďany v souladu s pravdou a spravedlností, pracovat na uzdravení a usmíření a vždy se snažit o naději.

Tyto dějiny „bolesti a opovržení“, tkvící v kolonizátorské mentalitě, „není snadné vyléčit“. Zároveň  nás upozorňují na skutečnost, že „kolonizace neskončila, spíše se v některých oblastech proměňuje, maskuje a skrývá“ (Querida Amazonia, 16). To je případ ideologických kolonizací. Jestliže kdysi kolonialistická mentalita zanedbávala konkrétní život lidí a vnucovala jim předem zavedené kulturní modely, ani dnes není nouze o ideologické kolonizace, které jsou v protikladu k realitě existence, dusí přirozené přilnutí k hodnotám národů a snaží se vykořenit jejich tradice, historii a náboženské vazby. Je to mentalita, která v domnění, že překonala „temné stránky dějin“, dává prostor „kultuře rušení“ (cancel culture), která hodnotí minulost pouze podle určitých současných kategorií. Tak se vštěpuje kulturní móda, která standardizuje, uniformuje, netoleruje rozdíly a soustředí se pouze na přítomný okamžik, na potřeby a práva jednotlivců, přičemž často zanedbává povinnosti vůči těm nejslabším a nejkřehčím: chudým, migrantům, starým, nemocným, nenarozeným... Na ty se v bohatých společnostech zapomíná a za všeobecné lhostejnosti bývají odepisováni jako suché listí ke spálení.

Bohaté pestrobarevné koruny javorů nám naopak připomínají důležitost celku, vytváření lidských společenství, která nejsou nivelizační, ale skutečně otevřená a inkluzivní. A jako je každý list nezbytný pro obohacení listoví, tak je třeba si vážit každé rodiny, základní buňky společnosti, protože „budoucnost lidstva závisí na rodině a je jí utvářena“ (Jan Pavel II., Familiaris consortio, 86). Je to první konkrétní sociální realita, kterou však ohrožuje mnoho faktorů: domácí násilí, frenetický pracovní rytmus, individualistická mentalita, bezuzdný kariérismus, nezaměstnanost, osamělost mladých lidí, opuštěnost starých a nemocných... Domorodé národy nás mohou mnohé naučit o péči a ochraně rodiny, kde se už jako děti učíme rozpoznávat, co je správné a co ne, říkat pravdu, dělit se, napravovat křivdy, začínat znovu, navzájem se povzbuzovat, usmiřovat se. Kéž zlo, kterým trpěli domorodí obyvatelé a za které se dnes hluboce stydíme, je nám dnes varováním, abychom ve jménu případných výrobních potřeb a individuálních zájmů neodsouvali péči o rodinu a její práva na vedlejší kolej.

Vraťme se k javorovému listu. V dobách války jej vojáci používali k obvázání a tišení ran. Dnes, tváří v tvář nesmyslnému válečnému šílenství, musíme opět mírnit krajní protiklady a zacelit rány nenávisti. Jedna svědkyně minulého tragického násilí nedávno řekla, že „mír má své tajemství: nikdy nikoho nenávidět. Chceš-li žít, nikdy nesmíš nenávidět“ (rozhovor s Edith Bruckovou, Avvenire, 8. března 2022). Nepotřebujeme rozdělovat svět na přátele a nepřátele, distancovat se a po zuby vyzbrojovat: mír a bezpečnost nám nepřinesou závody ve zbrojení a odstrašující strategie. Není třeba se ptát, jak pokračovat ve válkách, ale jak je zastavit a zabránit tomu, aby se národy znovu staly rukojmími děsivých studených válek. Je zapotřebí kreativní a perspektivní politiky, která umí opustit zajeté koleje, aby poskytla odpovědi na globální výzvy.

Dnešní velké výzvy, jako je mír, změna klimatu, pandemie a mezinárodní migrace, totiž spojuje jedna konstanta: jsou globální, jsou to celosvětové výzvy, týkají se všech. A pokud všichni hovoří o nárocích celku, nemůže politika uvíznout v dílčích zájmech. Jak učí moudrost domorodců, je třeba hledět na sedm budoucích generací, nikoli na okamžité výhody, volební termíny nebo lobbistickou podporu. A také docenit touhu mladých generací po bratrství, spravedlnosti a míru. Ano, stejně jako je pro obnovení paměti a moudrosti nutné naslouchat seniorům, tak je pro dynamiku a budoucnost nutné přijmout sny mladých lidí. Zaslouží si lepší budoucnost, než jakou jim připravujeme, zaslouží si, aby se mohli podílet na rozhodování o budování dneška a zítřka, zejména o zachování společného domova, pro který jsou cenné rovněž hodnoty a učení původních obyvatel. V této souvislosti bych chtěl ocenit chvályhodnou angažovanost místních obyvatel v oblasti životního prostředí. Skoro by se dalo říci, že přírodní symboly, jako je lilie na vlajce québecké provincie a javorový list na státní vlajce, potvrzují ekologické poslání Kanady.

Když příslušná komise vyhodnocovala tisíce obdržených návrhů na státní vlajku, z nichž mnohé předložili obyčejní lidé, bylo překvapivé, že téměř všechny obsahovaly vyobrazení javorového listu. Účast na tomto společném symbolu podle mého názoru naznačuje, že je třeba zdůraznit slovo multikulturalismus, které je pro Kanaďany klíčové. Je základem soudržnosti společnosti, která je tak rozmanitá, jako jsou pestré koruny javorů. Samotný javorový list se svými četnými vrcholky a stranami odkazuje k mnohostěnnu a zdůrazňuje, že jste národem schopným začleňovat, aby ti, kdo přicházejí, mohli v této mnohotvárné jednotě najít své místo a přispět svým originálním dílem (srov. Evangelii gaudium, 236). Multikulturalismus je trvalou výzvou: znamená to přijmout a pojmout různé přítomné složky a zároveň respektovat rozmanitost jejich tradic a kultur, aniž bychom si mysleli, že tento proces je jednou provždy ukončen. V tomto smyslu vyjadřuji své uznání za velkorysost při přijímání četných ukrajinských a afghánských migrantů. Je však také třeba překonat vyvolávání strachu z migrantů a dát jim podle možností této země reálnou šanci na zodpovědné zapojení do společnosti. K tomu jsou nezbytná práva a demokracie. Je ovšem nutno čelit individualistické mentalitě a pamatovat na to, že společný život je založen na předpokladech, které politický systém sám o sobě nemůže vytvořit. Domorodá kultura nám i v tomto ohledu velmi pomáhá, když nám připomíná důležitost pospolitosti. I katolická církev se svým všeobecným rozměrem a péčí o ty nejkřehčí, se svou legitimní službou ve prospěch lidského života v každé jeho fázi, od početí až po přirozenou smrt, ráda poskytne svůj přínos.

V těchto dnech jsem se doslechl o mnoha potřebných lidech, kteří klepají na dveře místních farností. I v tak vyspělé a rozvinuté zemi, jako je Kanada, která věnuje velkou pozornost sociální péči, je nemálo bezdomovců, kteří jsou odkázáni na církve a potravinové banky, aby jim poskytly nezbytnou pomoc a pohodlí, které, nezapomínejme, není jen materiální. Tito bratři a sestry nás vedou k tomu, abychom se naléhavě snažili napravit radikální nespravedlnost, která znečišťuje náš svět a kvůli níž je hojnost darů stvoření rozdělována příliš nerovnoměrně. Je skandální, že z bohatství vytvořeného hospodářským rozvojem nemají prospěch všechny vrstvy společnosti. A je smutné, že právě mezi původními obyvateli je často vysoká míra chudoby, s níž souvisí další negativní ukazatele, jako je nízká úroveň vzdělání, nesnadný přístup k bydlení a zdravotní péči. Nechť je znak javorového listu, který se běžně objevuje na etiketách výrobků v této zemi, pobídkou pro všechny, aby se ekonomicky a společensky rozhodovali tak, aby to přispívalo ke sdílení a péči o potřebné lidi.

Naléhavé problémy dneška se řeší společnou prací. Děkuji Vám za Vaši pohostinnost, pozornost a úctu a s upřímnou láskou vyznávám, že Kanada a její obyvatelé jsou mi opravdu blízcí.

Přeložila Jana Gruberová