Papež František dnes promluvil k Papežskému liturgickému institutu sv. Anselma, který si připomíná šest desetiletí od založení.
Ze snahy koncilu o obnovu liturgického života jasně vyplývají tři aspekty. Prvním je aktivní a plodná účast na liturgii; druhým je církevní společenství oživované slavením eucharistie a svátostí církve; a třetím je impuls k evangelizačnímu poslání vycházející z liturgického života, který zahrnuje všechny pokřtěné. Na tato témata dnes papež František hovořil s učiteli a studenty Papežského liturgického institutu, které přijal na audienci u příležitosti 60. výročí jeho založení. Papežský liturgický institut, řekl František, slouží této trojí potřebě.
Je třeba „vychovávat lidi, aby vstoupili do ducha liturgie“, protože „liturgie nevlastníme. Nikoli, je to řemeslo, kterému se učíme, liturgie se slaví“, zdůraznil papež a dodal: „I tento postoj slavení trpí pokušeními. V této souvislosti bych rád zdůraznil nebezpečí, jímž je pokušení liturgického formalismu: jít spíše za formami, formalitami než za skutečností, jak to dnes vidíme v hnutích, která se poněkud snaží vrátit zpět a popírají právě II. vatikánský koncil. Tehdy se celebrace stává recitací, je to něco bez života, bez radosti“.
Naopak, „vzdávání slávy Bohu v liturgii nachází svůj protějšek v lásce k bližnímu“, řekl papež, „proto je formace Božího lidu základním úkolem pro prožívání plně církevního liturgického života. A liturgický život je posláním, které nás podněcuje k lásce, která je především otevřeností a pozorností vůči druhým. Tento postoj vždy začíná a vychází z modlitby, zejména liturgické. A tento rozměr nás také otevírá dialogu, setkání, ekumenickému duchu a přijetí“.
Proto se mějte na pozoru, „když je liturgický život tak trochu praporem rozdělení, je v něm cítit ďábel, svůdce. Není možné uctívat Boha a zároveň dělat z liturgie bitevní pole pro otázky, které nejsou podstatné, ba dokonce jsou překonané, a stavět se, počínaje liturgií, na stranu ideologií, které rozdělují církev“.
Papež pak zavzpomínal na některé anekdoty ze svého mládí, které souvisely s první liturgickou reformou Pia XII., jejíž změny, jak řekl, „pohoršovaly uzavřené mysli. Stává se to i dnes. Tito uzavření myslitelé totiž používají liturgická schémata k obhajobě svého vlastního názoru. Využití liturgie: to je drama, které zažíváme v církevních skupinách, které se vzdalují církvi, zpochybňují koncil, autoritu biskupů..., aby zachovaly tradici. A k tomu slouží liturgie. Výzvy našeho světa a současnosti jsou velmi silné. Církev dnes jako vždy potřebuje žít liturgií. Otcové koncilu se o to velmi zasloužili. Musíme pokračovat v tomto úkolu formovat k liturgii, abychom se nechali formovat liturgií“.