Papež kardinálům: „Neztrácejte úžas“

Homilie papeže Františka při mši s kardinálským kolegiem 30. srpna 2022 ve Svatopetrské bazilice ve Vatikánu.

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Mše s novými kardinály a kardinálským kolegiem - 30. srpna 2022 ve Svatopetrské bazilice ve Vatikánu

Čtení této slavnosti - vlastní formuláře "za církev" - nám předkládají dvojí úžas: Pavlův před Božím plánem spásy (srov. Ef 1,3-14) a úžas učedníků, mezi nimiž je i sám Matouš při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem, který je posílá na misii (srov. Mt 28,16-20). Dvojí údiv. Vydejme se na tyto dva úseky, kde mocně vane vítr Ducha svatého, abychom z této slavnosti a z tohoto kardinálského shromáždění vyšli schopnější "hlásat všem národům Hospodinovy divy".

Chvalozpěv, kterým začíná list Efezanům, vychází z úvahy o Božím spásném plánu v dějinách. Stejně jako jsme okouzleni pohledem na vesmír kolem nás, tak nás údiv prostupuje i při pohledu na dějiny spásy. A jestliže ve vesmíru se vše pohybuje nebo stojí podle nehmatatelné gravitační síly, v Božím plánu v čase vše nachází svůj původ, trvání, cíl a konec v Kristu.

V Pavlově hymnu je tento výraz - "v Kristu" nebo "v něm" - svorníkem, který drží pohromadě všechny etapy dějin spásy: v Kristu jsme byli požehnáni před stvořením, v něm jsme byli povoláni, v něm jsme byli vykoupeni, v něm je každé stvoření přivedeno zpět k jednotě a všichni, blízcí i vzdálení, první i poslední, jsou díky působení Ducha svatého určeni k chvále Boží slávy.

Tváří v tvář tomuto záměru se nám - jak říká liturgie - "sluší chvála": chvála, požehnání, klanění, vděčnost, která uznává Boží dílo. Chvála, která žije v úžasu a je uchráněna rizika, že upadne do zvyku, dokud čerpá z úžasu, dokud je živena tímto základním postojem srdce a ducha: údivem. Rád bych se zeptal každého z nás, vás, milí bratři kardinálové, vás biskupů, kněží, zasvěcených mužů a žen, Božího lidu: Jaký je váš úžas? Cítíte někdy úžas? Nebo jste zapomněli, co to znamená?

Toto ovzduší úžasu je ovzduším, které dýcháme, když se pohybujeme na půdě Pavlova chvalozpěvu.

Když se pak ponoříme do krátkého, ale hutného evangelijního příběhu, když spolu s učedníky odpovíme na Pánovo volání a vydáme se do Galileje - každý z nás má ve svých dějinách svou vlastní Galileu, tu Galileu, v níž jsme slyšeli Pánovo volání, Pánův pohled, který nás povolal; abychom se do této Galileje vrátili - když se vrátíme do této Galileje, na horu, kterou nám naznačil, zažijeme další úžas. Tentokrát nás neokouzluje samotný plán spásy, ale skutečnost - ještě překvapivější - že nás Bůh do svého plánu zapojuje: je to skutečnost poslání apoštolů se vzkříšeným Kristem. Vskutku si jen stěží dokážeme představit, s jakým rozpoložením naslouchalo "jedenáct učedníků" těmto Pánovým slovům: "Jděte ... učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je všemu, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20); a pak závěrečné zaslíbení, které vlévá naději a útěchu - dnes [při ranním setkání kardinálů] jsme mluvili o naději -: "Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa" (v. 20). Tato slova Zmrtvýchvstalého mají i po dvou tisících letech sílu pohnout našimi srdci. Nepochopitelné Boží rozhodnutí evangelizovat svět počínaje od té ubohé skupinky učedníků, kteří - jak poznamenává evangelista - byli stále na pochybách (srov. v. 17), nás nepřestává udivovat. Ale při bližším pohledu se nás zmocní úžas, když se podíváme na nás, dnes zde shromážděné, kterým Pán zopakoval stejná slova, stejné poslání! Každému z nás i nám jako komunitě, jako kolegiu.

Bratři, tento úžas je cestou ke spáse! Kéž nám ho Bůh stále zachovává, protože nás osvobozuje od pokušení cítit se "na výši", cítit se "eminencemi", živit falešnou jistotu, že dnes je to ve skutečnosti jinak, že už to není jako na začátku, že dnes je církev velká, pevná a my jsme postaveni na význačné stupně její hierarchie - říká se nám "eminence" -.... Ano, je na tom něco pravdy, ale je v tom také mnoho klamu, kterým se Lhář všech dob snaží Kristovy následovníky zesvětštit a učinit je neškodnými. Toto volání podléhá pokušení světskosti, které vám krok za krokem bere sílu, bere vám naději; brání vám vidět pohled Ježíše, který nás volá jménem a posílá nás. Je to červ duchovní světskosti.

Slovo Boží v nás dnes vpravdě probouzí úžas nad tím, že jsme v církvi, úžas nad tím, že jsme církví! Vraťme se k tomuto počátečnímu, křestnímu úžasu! A to je to, co činí společenství věřících přitažlivým, nejprve pro ně samotné a pak pro všechny: dvojí tajemství, že jsou blahoslavení v Kristu a že jdou s Kristem do světa. Tento úžas se v nás s přibývajícími léty nezmenšuje, nezmenšuje se ani s tím, jak roste naše odpovědnost v církvi. Díky bohu, že ne. Sílí, prohlubuje se. Jsem si jist, že to platí i pro vás, drazí bratři, kteří jste vstoupili do kardinálského kolegia.

Těší nás, že tento pocit vděčnosti nás všechny spojuje, nás všechny pokřtěné. Musíme být velmi vděční papeži svatému Pavlu VI., který nám dokázal předat tuto lásku k církvi, lásku, která je především vděčností, vděčným údivem nad jejím tajemstvím a nad darem být do ní přijati, a nejen to, být do ní zapojeni, podílet se na ní, ba co víc, být za ni spoluodpovědní. V prologu encykliky Ecclesiam suam - té programové, napsané během koncilu - je první myšlenkou, kterou papež oživuje - cituji - "že je to hodina, v níž si církev musí prohloubit své sebeuvědomění, [...] svůj vlastní původ, své vlastní poslání"; a odkazuje právě na list Efezanům, na "prozřetelný plán tajemství, skrytý po staletí v Bohu..., aby se projevil... skrze církev" (Ef 3,9-10)".

To je, drazí bratři a sestry, služebník církve: ten, kdo umí žasnout nad Božím plánem a kdo v tomto duchu vášnivě miluje církev a je připraven sloužit jejímu poslání tam, kde a jak si to Duch svatý přeje. Takový byl svatý Pavel apoštol - vidíme to v jeho listech -: apoštolský zápal a starost o obce v něm vždy doprovází, ba předchází požehnání plné vděčného obdivu a plné úžasu: "Požehnaný buď Bůh...". A to je možná měřítko, teploměr našeho duchovního života. Opakuji otázku, drahý bratře, drahá sestro - jsme tu všichni pohromadě -: jaká je tvá schopnost žasnout? Nebo jste si na ni tak zvykli, že jste ji ztratili? Dokážete se znovu nechat ohromit?

Kéž by to tak bylo i pro nás! Žasnout. Kéž se tak stane každému z vás, milí bratři kardinálové! Kéž nám tuto milost vyprosí přímluva Panny Marie, Matky církve, která na všechno hleděla a všechno obdivovala ve svém srdci. Tak budiž.

Přeložil Petr Vacík