V Iqaluitu, nejsevernějším městě Kanady, papež František vyzval mladé Inuity, aby pracovali v rámci své vlastní kultury a v "krásném" jazyce inuitštině, aby i nadále kráčeli vpřed, každý den přicházeli ke světlu a byli součástí týmu s nadějí, že "mohou přijmout evangelium, které zachovali a předali" jejich předkové, a spatřili inuitskou tvář Ježíše Krista.
Poslední zastávkou papeže Františka na jeho kající pouti do Kanady bylo malé arktické město Iqaluit, hlavní město teritoria Nunavut, kde se uskutečnila soukromá návštěva Inuitů, kteří zažili rezidenční školy, a následné setkání s inuitskou mládeží a staršími. Obě akce se konaly na základní škole Nakasuk, jedné ze čtyř základních škol v Iqaluitu.
Při soukromém rozhovoru s přeživšími z rezidenčních škol a vyslechnutí některých jejich příběhů vedl papež František přítomné k recitaci modlitby Otče náš a poté jim udělil své apoštolské požehnání.
Venku na školním dvoře Svatého otce přivítali místní představitelé a před jeho proslovem, který byl určen skupině inuitské mládeže a starších, mu předvedli tradiční inuitské písně, tance a hudbu.
Svatý otec znovu vyjádřil lítost a požádal o odpuštění "za zlo, kterého se dopustilo nemálo katolíků, kteří se podíleli na politice kulturní asimilace a [politice] 'zrovnoprávnění'" v systému rezidenčních škol. ("Enfranchisace" byl proces změny občanského statusu původních obyvatel z "indiánů" na plnoprávné kanadské občany - proces asimilace, který byl často na úkor jejich původní identity. Původně dobrovolný proces se stal povinným v roce 1876 a zůstal jím až do 60. let 20. století.)
Příběhy těch, jejichž rodiny byly rozbity, podle něj způsobují nejen bolest, ale i pohoršení, zvláště když vezmeme v úvahu přikázání "Cti otce svého a matku svou". U dětí odebraných z rodin to bylo sotva možné, řekl papež. "Jak zlé je přetrhávat pouta spojující rodiče a děti, poškozovat nejbližší vztahy, ubližovat maličkým nebo je pohoršovat!".
Papež František vyzdvihl význam setkání s domorodým obyvatelstvem během své apoštolské cesty: "Jsme zde, abychom společně pokračovali v cestě uzdravení a smíření, která nám s pomocí Stvořitele může pomoci osvětlit, co se stalo, a přenést se přes temnou minulost."
Zejména mladí lidé jsou s podporou starších povoláni k tomu, aby se naučili pečovat a učit ostatní pečovat: o zemi, o svůj lid, o svou historii. Papež František vyzval mladé lidi, aby přijali minulost, byli zapálení a nebáli se naslouchat radám starších – a v tomto duchu nabídl "jako starší bratr" tři rady.
Zaprvé je povzbudil, aby "šli stále vzhůru", aby usilovali o velké věci; a připomněl jim, že právě oni jsou odpovědí na výzvy dnešního světa. "Budoucnost je ve vašich rukou," řekl jim. "Nikdy neztrácejte naději, bojujte, dejte do toho všechno a nebudete litovat."
Poté je vyzval, aby "přicházeli ke světlu" tím, že budou přinášet světlo druhým a pracovat na rozptýlení temnoty světa. To vyžaduje rozlišování, schopnost rozpoznat světlo od tmy, a také svobodu rozhodnout se pro to, co je správné. "Chcete-li učinit Boha šťastným, toto je cesta: Zvolte si dobro!"
Za třetí papež František vyzval, aby mladí "byli součástí týmu", a použil příklad hokejistů, kteří jsou schopni vyniknout díky týmové práci. "Týmová práce znamená věřit, že k dosažení velkých cílů nemůžete jít sami; musíte postupovat společně, mít trpělivost při tréninku a realizaci složitých her."
Na závěr papež František povzbudil mladé lidi, aby "toto vše dělali v rámci své kultury a v krásném jazyce inuitštině". "Doufám a modlím se," řekl, "abyste nasloucháním svým starším a čerpáním z bohatství svých tradic a osobní svobody přijali evangelium, které uchovávají a předávají vaši předkové, a tak spatřili inuitskou tvář Ježíše Krista."
Po srdečném požehnání bylo posledním slovem papežova posledního veřejného projevu v Kanadě prosté "Děkuji vám", příhodně vyjádřené v inuitštině: "Qujannamiik!"