Papež k umělcům: Přátelství církve s umělci je přirozené, ale i mimořádné

"Umělec vstupuje do nezbadatelného tajemství existence, připomíná všem, že dimenze, v níž žijeme, je dimenzí Ducha. Proto je přátelství mezi církví a umělci přirozené. Při pohledu na dlouhou společnou cestu, jež vytvořila kulturní dědictví patřící věřícím i nevěřícím, jej však lze označit také za mimořádné." Zdůraznil papež František při audienci pro umělce a svět kultury u příležitosti 50. výročí inaugurace sbírky moderního umění ve Vatikánských muzeích.

Tato expozice, návštěvníky často neprávem opomíjená, povstala z vůle papeže Pavla VI. a představuje reprezentativní přehled umění převážně 20. století. Sbírka dnes čítá na 8 tisíc děl, mezi nimiž nechybí Matisse, Chagall, de Chirico, Manzù, Giacometti a mnoho dalších.

 V promluvě v Sixtinské kapli před před dvěma sty umělci z různých částí světa František připomněl, že církev vždy pěstovala blízké vztahy se světem kultury. S odkazem na Romana Guardiniho poznamenal, že umělec má spontánnost a kreativitu dítěte, stejně jako vhled a předvídavost vizionáře. Především se však pohybuje v prostoru invence, novosti, tvorby, vnášení do světa něčeho, co tu ještě nebylo. Tím popírá představu, že člověk je bytostí určenou ke smrti. Člověk se sice musí smířit se svou smrtelností, není však bytostí určenou ke smrti, nýbrž k životu. "Tvořivost umělce je tedy jaksi účastna na tvůrčí vášni Boží. Té vášni, s níž Bůh tvořil. Jste spojenci Božího snu! Jste oči, které se dívají a které sní. Nestačí se jen dívat, musíte také snít," řekl papež umělcům a povzbudil je, aby vnášeli do dějin novost, na způsob proroků. Zároveň však vybízel, aby odolávali sugestivní síle zdánlivé nebo povrchní krásy.

František zdůraznil, že kritériem pro rozpoznání skutečné krásy je harmonie v rozmanitosti, prostá uniformity. Takové jednání je vlastní i Duchu Svatému. Na závěr papež apeloval na lidi kultury, aby nezapomínali na chudé, protože i oni potřebují krásu a umění. A jelikož často hlas nemají, mohou být umělci jejich mluvčími.

Setkání papeže Františka s umělci se zapsalo do dialogu, který Pavel VI. navázal 7. května 1964 při historicky prvním setkání se světem umění a kultury. V jeho stopách pak na mnoho způsobů kráčel Jan Pavel II. (zmiňme např. List umělcům z 4. dubna 1999 nebo Jubileum umělců 18. února 2000) a Benedikt XVI. (Setkání v Sixtinské kapli 21. listopadu 2009).

Architekt Mario Botta: Při sakrální tvorbě nejsme nikdy sami

Mezi umělci, kteří se minulý týden setkali s papežem Františkem, byl také švýcarský architekt Mario Botta. V rozhovoru pro Vatikánská média mluvil o finalitě architektovy práce, kterým je uspořádávání životního prostoru člověka, a tedy také prostoru sakrálního:

“Sakrální architektura má neuvěřitelnou sílu setrvačnosti, vypovídá o 2000 letech historie, o stylech, o konfiguracích, které prošly různými epochami, různými styly, různými lidskými postoji, a proto nikdy nejsme při sakrální tvorbě nejsme nikdy sami. Máme tisíciletou historii, která nás provází, od středověku po renesanci, od baroka po 19. století. Je to tedy něco, co nás při budování posvátného prostoru pro moderního člověka tlačí také k tomu, abychom reagovali na dnešní realitu. Myslím, že dnes zůstává tento potenciál nevyužit. Vzniká architektura, která - ať se staví na severním pólu nebo na Dálném východě - vypadá stejně. Dochází k přizpůsobení, k homogenitě chování, které není pro posvátnou architekturu případné, protože jejím úkolem je vykračovat za konečnost."