Papež k římské kurii: Vánoce jedním slovem? Pokora

Poslední pracovní předvánoční den papež František věnoval tradičnímu setkání s římskou kurií. V promluvě ke svým kuriálním spolupracovníkům, která má vždy programový ráz, papež hovořil o pokoře jako cestě, po níž se Bůh rodí do tohoto světa.

„Tajemství Vánoc je tajemstvím Boha, který přichází na svět skrze pokoru, avšak tato doba na pokoru zapomíná, anebo ji prostě vyhošťuje do jisté formy moralismu, čímž ji vyprazdňuje z její výbušné síly, kterou je obdařena“, prohlásil papež v úvodu.

„Avšak kdybychom měli vyjádřit veškeré tajemství Vánoc jedním slovem, věřím, že slovo »pokora« by nám nejvíce pomohlo. Evangelia vyprávějí o chudé, až strohé scenérii, nevhodné k přijetí rodící ženy. A přesto Král králů přichází na svět, aniž by strhával pozornost, (...) nýbrž volí si pokoru jako vstupní bránu a zve nás, abychom jí procházeli. Vybavují se mi Duchovní cvičení. Bez pokory nelze jít vpřed a v pokoře nelze postoupit bez pokořování. Svatý Ignác nás žádá, abychom prosili o ponížení“.

Papež připustil, že není jednoduché porozumět tomu, co je skutečná pokora, a doložil to na příběhu vojevůdce Námana ze Sýrie, jak jej podává druhá kniha Královská (2 Král 5). Tento úspěšný vojevůdce aramejského vojska pod brněním slávy, síly, vojenské cti a všeobecné vážnosti skrývá slabé, zraněné, nemocné lidství – totiž malomocenství. „S tímto rozporem se často setkáváme také v našich životech: veliké dary se někdy stávají zbrojí, zakrývající velkou křehkost“, poznamenal František, „ale v životě každého člověka nastává chvíle, kdy si chce strhnout tuto masku a žít v naprosté upřímnosti“. Náman poslechne radu izraelské dívky, vydá se – vybaven zlatem a stříbrem – za prorokem Elizeem, aby ho zbavil nežádoucího neduhu. Prorok jej vybízí k prostému gestu – vysvléknutí a sedmerému omytí v řece Jordánu.

„Nikoli sláva, pocty, zlato ani stříbro! Milost, která zachraňuje, je zdarma, nelze ji snížit na úroveň věcí tohoto světa. Námanovi se však tento požadavek jeví jako příliš banální, jednoduchý, přístupný. Zdá se, že v jeho představivosti není místo pro sílu spočívající v jednoduchosti“.

Nakonec však poslechne a obnaží své tělo, „které se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý“ (2 Král 5,14). „Pokora obnaženého lidství Námanovi získává uzdravení“, zdůraznil František a vyzval, aby každý z nás o Vánocích našel odvahu a odložil svůj pancíř, vysvlékl se z kostýmu své role, společenského uznání a blyštivé slávy tohoto světa.

„Můžeme tak učinit na základě silnějšího, přesvědčivějšího, vlivnějšího vzoru: Božího Syna, který se nezdráhal pokořit, sestoupit do dějin a stát se člověkem, dítětem (...). Když se zbavíme svého šatu, výsad, rolí a titulů, zjistíme, že jsme všichni malomocní – všichni! – a potřebujeme léčbu. Vánoce jsou živou památkou tohoto vědomí a pomáhají nám, abychom mu hlouběji porozuměli.“

Žijeme-li pouze z poct, věnovaných naší vnější zbroji, hrozí nám duchovní zesvětštění, varoval papež. Na rozdíl od všech jiných pokušení je velice složité strhnout mu masku, protože je zakryto našimi běžnými jistotami: naší rolí, liturgií, naukou, zbožností.

„Pokora je schopností, jak realisticky, radostně a nadějně obývat své lidství, milované a požehnané Pánem, aniž bychom propadli zoufalství. Pokora znamená pochopit, že se nesmíme stydět za svou slabost. Ježíš nás učí, že na svou bídu máme pohlížet s toutéž láskou a něhou, s jakými se díváme na malé a slabé dítě. Bez pokory budeme vyhledávat a možná i najdeme určité pocity jistoty, ale určitě nenajdeme to, co nás může spasit a uzdravit. Tyto pocity jistoty jsou nejzkaženějším ovocem duchovního zesvětštění, neboť vyjevují nedostatek víry, naděje a lásky a mění se v neschopnost rozlišovat ve věcech pravdu“.