Papež k maďarské církvi: Nikoli poraženectví nebo zesvětštění, ale vstřícnost s proroctvím

V pátečním odpoledni se papež František v bazilice sv. Štěpána setkal se zástupci maďarské církve – biskupy, kněžími latinského i byzantského obřadu, jáhny, zasvěcenými muži a ženami, seminaristy a pastoračními pracovníky. Po pozdravu předsedy Maďarské biskupské konference Andráse Verese a vyslechnutí čtyř svědectví se papež ve své obsáhlé promluvě zaměřil na to, co pro tuto místní církev považuje za nejdůležitější: vykládat proměny naší epochy a snažit se co nejlépe vyřešit pastorační problémy.

V katedrále sv. Štěpána se shromáždilo asi tisíc lidí, zatímco venku Petrova nástupce přivítaly další čtyři tisíce věřících. Papež rozvinul svou úvahu z motta apoštolské cesty: „Kristus je naše budoucnost“. Pouze za vědomí, že naše životy pevně tkví v Božích rukou, totiž můžeme pohlížet na převratné změny našeho světa a na krizi víry v západních společnostech, aniž bychom se oddali rezignaci. V opačném případě, jestliže zapomeneme na toto ústřední Kristovo postavení v dějinách, „se budeme před světem bránit výlučně lidskými nástroji, uzavřeme se do pohodlných a klidných náboženských oáz, anebo se naopak přizpůsobíme měňavému závanu zesvětštění, čímž naše křesťanství ztratí svou sílu“. František varoval (nejenom) maďarskou církev před dvojím pokušením – katastrofickým výkladem přítomnosti, který vše považuje za ztracené, oplakává někdejší hodnoty, a vede tak k poraženectví, a na druhé straně před naivní interpretací nynější doby, založené na zesvětštělém konformismu.

„Evangelium nás obdařuje novýma očima a milostí rozlišování, abychom proti tomuto katastrofickému poraženectví a zesvětštělému konformismu zaujali vstřícný postoj, jímž vstoupíme do našeho času, avšak zároveň ducha proroctví. Jedná se tedy o vstřícnost otevřenou vůči proroctví.“

František tento přístup objasnil na přirovnání o fíkovníku, které Ježíš užívá v kontextu jeruzalémského chrámu (Mk 13, 28-29). Lidem, kteří vkládají jistotu do tohoto posvátného prostoru a jeho vznešené majestátnosti, Ježíš vysvětluje, že na této zemi nelze nic absolutizovat, neboť vše pomíjí, zároveň ale nechce nikoho deprimovat, a proto poukazuje na strom, očekávající příchod léta stejně jako křesťané čekají na příchod Syna člověka.

„Jsme tedy povoláni, abychom naši dobu s jejími změnami a výzvami přijali jako tento plodící strom, protože právě skrze toto všechno – jak říká evangelium – se Pán blíží. Jsme povoláni, abychom obdělávali tuto naší roční dobu, vykládali ji, zasévali do ní evangelium, prořezávali a odstraňovali suché větve, symbolizující zlo, abychom nesli ovoce. Jsme povoláni k prorocké vstřícnosti.“

Tato vstřícnost spočívá v rozpoznávání Boží přítomnosti v realitě, ačkoli třeba zjevně není poznamenána křesťanstvím, a k jejímu výkladu ve světle evangelia. Na tento zásadní text papež ve své promluvě opakovaně upozorňoval a radil: „Nemrhejme tímto velkým pokladem a neřiďme se jinými, podružnými prameny“.

„Také v této zemi, pokračoval František, se šíří sekularismus, který mnohdy ohrožuje celistvost a krásu rodiny, vystavuje mladé lidi materialismu a hedonismu, vyhrocuje debaty o nových tématech a výzvách, a nese s sebou pokušení neústupnosti a zatvrzelosti v bojovných pozicích. Tato realita je ovšem pro nás, křesťany, příležitostí, neboť podněcuje víru a otázku, nakolik veškerá tato problematika může vstoupit do dialogu s evangeliem. Benedikt XVI. v tomto ohledu prohlásil, že různé epochy sekularizace církvi napomáhají, protože zásadní měrou přispívají k jejímu očištění a vnitřní reformě. Sekularizace totiž vždy znamenala významné osvobození církve od zesvětštění“ (Promluva Benedikta XVI. při setkání s katolíky, angažovanými v církvi a společnosti, Freiburg, 25. září 2011).

Druhou část promluvy k maďarské církvi papež věnoval jejím vnitřním pastoračním problémům – v prvé řadě úbytku a pracovní přetíženosti kněží, což je okolnost společná mnoha evropským zemím. Vyzval ke společné odpovědnosti pastýřů a laiků, a to především v modlitbě, protože „odpovědi přicházejí od Pána, a nikoli ze světa, od svatostánku, nikoli z počítače“. Navrhl zahájení církevní reflexe o novém územním uspořádání farností a spolupráci mezi kněžími, katechety, pastoračními pracovníky a učiteli, ovšem stále s prioritním zřetelem ke hlásání evangelia. Dále vyzdvihl, že kvalitní pastorační práci se daří v prostředí, které se nedělí do frakcí a ideologických pozic.

„Pěkně prosím, to ne, prvotní pastorací je svědectví o společenství, protože Bůh je společenství a je přítomen tam, kde vládne bratrská láska. Překonejme lidská rozdělení, abychom společně pracovali na Pánově vinici.“

V závěru papež poukázal na činorodou lásku, společnou všem maďarským svědkům víry – počínaje sv. Martinem, jehož dělba pláště je mnohem více než dobročinné gesto: je to obraz církve, k němuž máme směřovat, přes sv. Štěpána, který v převlečení roznášel chudým almužnu, až po oběti komunismu, bl. Jánose Brennera, symbol slitovného milosrdenství a odpuštění, a kard. Mindszentyho, muže modlitby.

„Přinášet Boží útěchu do bolestných situací a nouze tohoto světa, být nablízku pronásledovaným křesťanům, migrantům hledajícím pohostinnost, lidem jiného etnického původu a všem potřebným: tím vším se cvičíme v prorocké vstřícnosti…Buďte vstřícní, dosvědčujte evangelijní proroctví, ale především buďte ženami a muži modlitby, protože na tom závisejí dějiny a budoucnost“.

Vybídl papež František maďarské katolíky. Po setkání s nimi a společné fotografii s maďarskými biskupy se papež odebral k odpočinku na apoštolskou nunciaturu v Budapešti.