Papež k bílým otcům: Apoštol není manažer, vzdělaný řečník, zručný „ajťák“, ale svědek

Při dnešní audienci pro Společnost afrických misionářů, kteří podle svého řeholního oděvu bývají nazýváni „bílí otcové“, se papež František opětovně omluvil za odklad cesty do Konžské demokratické republiky a Jižního Súdánu. Zároveň je seznámil se svým úmyslem pozvat konžskou komunitu v Římě na mši svatou do Vatikánské baziliky. V promluvě k bílým otcům papež podrobně vysvětlil rozdíl mezi proselytismem a evangelizací.

Fotogalerie

5

Společnost afrických misionářů, jak se oficiálně nazývají bílí otcové, je řeholní společenství založené v Lyonu v roce 1856 alžírským arcibiskupem, kardinálem Charlesem Lavigerie, které dodalo důležité podněty křesťansko-islámskému dialogu. V roce 1926 založili bílí otcové v Tunisu „Institut pro arabská a islámská studia“, který byl v roce 1964 přenesen do Říma jako „Papežský institut pro arabská a islámská studia“ (Pontificio Istituto di Studi Arabi e d'Islamistica). V těchto dnech se členové Společnosti sešli v Římě na generální kapitule.

Mše s konžskou komunitou v neděli třetího července ve Vatikánské bazilice

„V mém věku už opravdu není tak snadné vyrazit na misi!“, posteskl si papež v úvodu dnešní audience, po pozdravu generálního představeného bílých otců, a dodal: „ Vaše modlitby a příklad mi však dodávají odvahu a jsem si jist, že budu moci navštívit tyto africké národy, které nosím v srdci“.

„V neděli 3. července se pokusím sloužit mši svatou s konžskou komunitou v Římě, v den, kdy jsem měl slavit mši v Kinshase. Vezmeme Kinshasu ke svatému Petru a tam budeme slavit se všemi římskými Konžany, kterých je mnoho!“

oznámil František a přešel k tématu generální kapituly Společnosti afrických misionářů, která se zamýšlela nad misií jako prorockým svědectvím.

Pohled zpět je známkou duchovního zdraví

Nejprve však upozornil na důležitost paměti:

„Vděčné ohlédnutí zpět je známkou dobrého duchovního zdraví; je to "deuteronomický" postoj, kterému Bůh učil svůj lid (srov. Dt 8). Pěstujte vděčnou vzpomínku na cestu, kterou nás Pán přiměl jít. A právě tato vděčnost živí plamen naděje. Kdo neumí děkovat Bohu za dary, které zasel na cestě, byť namáhavé a někdy bolestné, nemá ani duši plnou naděje, otevřenou Božím překvapením a důvěřující jeho prozřetelnosti. Zejména tento duchovní postoj je rozhodující pro to, aby dozrály zárodky povolání, které Pán probouzí svým Duchem a svým slovem. Společenství, v němž se umí děkovat Bohu, bratrům a sestrám a v němž si všichni navzájem pomáhají doufat ve Vzkříšeného Pána, je společenstvím, které přitahuje a podporuje ty, kdo jsou povoláni“.

Apoštolát není proselytismus

V souvislosti s tématem misie jako prorockého svědectví František připomenul učení, které Duch svěřil zakladateli kongregace, kardinálu Lavigerimu. Buďte apoštoly a ničím jiným, vyzýval tento misionář.

„Hlásání evangelia nemá nic společného s proselytismem. Pokud se někdo z vás někdy přistihne při proselytismu, ať se zastaví, konvertuje a teprve pak pokračuje. Hlásání je něco jiného. Apoštol není manažer, vzdělaný přednášející, čarující ajťák, ale je to svědek. To platí vždy a všude v církvi, ale zvláště to platí pro ty, kteří jsou stejně jako vy často povoláni prožívat misii v kontextu prvotní evangelizace nebo převládajícího islámského náboženství“.

Papež proto doporučil dvojí: modlitbu a bratrství. A poukázal na nedávno svatořečeného Charlese de Foucaulda, který – navzdory odlišnému charismatu – má co říci křesťanům dnešní doby: „Čerpal ze své silné zkušenosti Boha a prošel cestou proměny natolik, že se považoval za bratra všech“ (Fratelli tutti, 286). V závěru papež vyzdvihl komunitní dimenzi proroctví:

„Často máme sklon uvažovat o proroctví jako o individuální skutečnosti, což je rozměr, který po vzoru izraelských proroků vždy zůstává pravdivý. Ovšem proroctví je také, a řekl bych, že především, komunitní zkušenost: společenství vydává prorocké svědectví. Myslím na vaše bratrstva složená z lidí z řady zemí, různých kultur. Není to snadné, je to výzva, kterou můžete přijmout jen tehdy, když se spolehnete na pomoc Ducha svatého. Toto vaše malé společenství, které žije modlitbou a bratrstvím, je pak samo povoláno k dialogu s prostředím, v němž žije, s lidmi, s místní kulturou“.

A právě v takových kontextech, kde často kromě chudoby nechybí ani nejistota, misionář prožívá radost z evangelizace, citoval František svého předchůdce, sv. Pavla VI.: Evangelizace je posláním církve, evangelizace je radostí církve. A v závěru bílým otcům doporučil četbu jeho apoštolské exhortace Evangelii nuntiandi, která, jak prohlásil, platí dodnes a poskytne jim mnoho podnětů k úvahám a misii.