Papež František dnes dopoledne v Klementinském sále Apoštolského paláce přijal účastníky generálních kapitul tří různých řeholních společenství, jejichž dějiny sahají do daleké minulosti. Jak papež řekl, přerušil „svůj červencový půst“, tedy zaslouženou dovolenou, aby se mohl setkat se zástupci zasvěceného života v celé jeho rozmanitosti, a jménem církve poděkovat řeholníkům za jejich svědectví.
Původ řeckokatolického mnišského řádu sv. Basila Velikého (baziliánů sv. Josafata) je třeba hledat už ve čtvrtém století v klášteře založeném tímto světcem, kongregaci Řeholních kleriků Matky Boží založil sv. Jan Leonardi roku 1574 a zhruba o půl století později (1625) vytvořil sv. Vincenc z Pauly své třetí charitativní dílo: „Congregatio Missionis“, jehož členové se podle pařížského kostela sv. Lazara nazývají lazaristé.
Jak papež poznamenal v úvodu, prožití generální kapituly po dlouhé pandemické odmlce je jistě momentem sblížení po období nuceného odstupu a nemělo by se považovat za samozřejmost, že se řeholníci mohou setkat, podívat jeden druhému do očí a především se společně modlit, naslouchat Slovu a sdílet eucharistii.
„Znovu tedy vychutnávejme to, čemu jsme možná příliš uvykli, a uvědomme si, co řekl Pán Ježíš, když se loučil se svými učedníky: »Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce« (srov. J 15,5). Členové kapituly zažívají tuto zkušenost na vlastní kůži, ale duchovně se pak přenáší na všechny bratry a na celou řeholní rodinu“.
Kapitula je zejména časem pro komunitní rozlišování, a to s pomocí Ducha svatého, pokračoval papež. „Pokud v kapitule není Duch, můžete se vrátit domů!“, poznamenal, protože jednou z nejkrásnějších a nejsilnějších „církevních“ zkušeností je společné naslouchání Duchu. František poté poukázal na kritérium, které považuje při tomto rozlišování za zásadní: kritérium evangelizace.
„Jako řeholníci jste povoláni k evangelizaci nejen na osobní úrovni, jako každý pokřtěný, ale také ve formě společenství, bratrským životem. To je způsob, jak ukázat, že patříte Kristu (...). Víme však dobře, a to i z vlastní zkušenosti, jak je to náročné: je to velká výzva běžného života, pro mentalitu světa nepochopitelná, ale právě proto je znamením Božího nebeského království. Vyžaduje každodenní postoj obrácení, vyžaduje ochotu klást si otázky, bdělost nad rigiditou i nadměrnou tolerantností z pouhé pohodlnosti. Především vyžaduje pokoru a prostotu srdce, o které nesmíme nikdy přestat prosit Boha (...). V tavicím tyglíku vztahů se tříbí naše srdce a s nasazením každého z nás může vzniknout krásné svědectví o bratrství, které není kýčovitou, sladkobolnou vnějškovou shodou, ani stejnorodostí, zploštělou podle osobnosti představeného či jiného vůdce, nýbrž svobodným bratrstvím, které si libuje v rozmanitosti a hledá stále evangelijnější soulad“.
Papež poté varoval před pomlouváním v řeholních společenstvích a obrátil se k ukrajinským baziliánům, kteří prožívají „mučednictví své vlasti“, aby je ujistil o blízkosti a doprovodu celé církve.
„Často si myslím, že jedním z největších nynějších nebezpečí je zapomenout na drama Ukrajiny. Člověk si na to zvykne a pak už to není tak důležité... V jednom z posledních dnů jsem si všiml v novinách, že zpráva o válce byla až na deváté straně! Není to téma, které by nás zajímalo, je příliš ošklivé. Proto vám chceme vyjádřit blízkost a vzhlížíme k vám, protože právě teď prožíváte mučednictví. Přeji vám, aby se nad vámi Pán slitoval a byl vám nablízku svým pokojem a darem svého pokoje“.
Na závěr se papež zmínil o zneužívání nezletilých nebo nesvéprávných osob v řeholních společenstvích a opětovně zdůraznil nulovou toleranci v těchto případech. Vyzval k tomu, aby se takovéto situace neřešily přestupem do jiné komunity, ale řádným udáním, byť za doprovázení pachatele jako nemocného a hřešícího člověka.