Papež: Je smutné, že křesťanské národy uvažují o válce

Ježíšova odpověď těm, kdo mu ubližují, není pomsta nebo zášť, ale laskavost a mírnost toho, kdo nastavuje druhou tvář a otevírá cestu do srdce nepřítele. I křesťané jsou tedy povoláni, aby se nepoddávali nenávisti, ale aby ji překonávali, a to jen s Boží silou. Na to se zaměřil papež při rozjímání při modlitbě Anděl Páně o sedmé neděli v mezidobí.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu dnešní liturgie dává Ježíš učedníkům několik základních pokynů pro život. Pán má na mysli ty nejtěžší situace, ty, které jsou pro nás zkouškou, ty, které nás konfrontují s těmi, kdo jsou vůči nám nepřátelští a nevraživí, s těmi, kdo se nám stále snaží škodit. V těchto případech je Ježíšův učedník vyzván, aby nepodléhal instinktům a nenávisti, aby se nevzdával, ale aby šel dál, mnohem dál: aby překročil instinkty, aby překročil nenávist. Ježíš říká toto: "Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí" (Lk 6,27). A ještě konkrétněji: "Když tě někdo udeří do tváře, nastav mu i druhou" (v. 29). Když to slyšíme, zdá se nám, že Pán žádá nemožné. A proč tedy milovat své nepřátele? Pokud na násilníky nereagujete, má každé zneužití moci volnou ruku, a to není správné. Ale je tomu skutečně tak? Opravdu nás Pán žádá o věci, které jsou nemožné, nebo dokonce nespravedlivé? Je to tak?

Nejprve se zamysleme nad pocitem nespravedlnosti, který pociťujeme při "nastavování druhé tváře". A vzpomeňme si na Ježíše. Během svého umučení, při nespravedlivém procesu před veleknězem, dostane v jednu chvíli facku od jednoho ze strážců. A co dělá? On ho neuráží, ne, ne! Říká strážci: "Jestli jsem mluvil špatně, ukaž mi, kde je to zlo. Ale když jsem mluvil dobře, proč mě biješ?" (J 18,23). Žádá o vysvětlení způsobeného zla. Nastavit druhou tvář neznamená mlčky trpět a podřizovat se nespravedlnosti. Ježíš svou otázkou odsuzuje to, co je nespravedlivé. Ale dělá to bez hněvu, bez násilí, spíše s laskavostí. Nechce vyvolat hádku, ale rozptýlit zášť, a to je důležité: společně hasit nenávist a nespravedlnost a snažit se napravit vinného bratra. Není to snadné, ale Ježíš to dokázal a říká nám, abychom to udělali také. To je nastavování druhé tváře: Ježíšova mírnost je silnější reakcí než rána, které se mu dostalo. Nastavení druhé tváře není ústupkem poraženého, ale činem toho, kdo má větší vnitřní sílu, nastavení druhé tváře je přemožením zla dobrem, které otevírá cestu do srdce nepřítele a odhaluje nesmyslnost jeho nenávisti. A tento postoj, toto nastavování druhé tváře, není diktován vypočítavostí nebo nenávistí, ale láskou. Drazí bratři a sestry, právě bezplatná a nezasloužená láska, kterou dostáváme od Ježíše, vytváří v našich srdcích způsob jednání podobný jeho, který odmítá jakoukoli pomstu. Přitom my jsme zvyklí se mstít: "Tys mi udělal tohle, já ti udělám tohle...". Nebo chovat v srdci zášť, která člověka zraňuje, ničí.

Přejděme k druhé námitce: je možné, aby člověk začal milovat své nepřátele? Kdyby to záviselo jen na nás, bylo by to nemožné. Pamatujme však, že když Pán o něco žádá, chce to dát. Nikdy nás Pán nežádá o něco, co by vám nedal už dříve. Když mi říká, abych miloval své nepřátele, chce mi k tomu dát schopnost. Bez této schopnosti bychom toho nebyli schopni, ale on vám říká: "Milujte svého nepřítele" a dává vám schopnost milovat. Svatý Augustin se modlil takto, poslechněte si, jaká je to krásná modlitba: Pane, "dej mi, co žádáš, a žádej, co chceš" (Vyznání, X, 29.40), "dej mi, co žádáš, a žádej, co chceš", ale to proto, že jsi mi to dal jako první. Co bychom měli žádat? Co nám Bůh rád dává? Sílu milovat, která není věcí, ale je to Duch svatý. Moc milovat je Duch svatý a s Ježíšovým Duchem můžeme na zlo odpovídat dobrem, můžeme milovat ty, kdo nám ubližují. To křesťané dělají. Jak smutné je, když lidé a národy, kteří se hrdě hlásí ke křesťanství, považují druhé za nepřátele a pomýšlejí na vzájemnou válku! Je to velmi smutné!

A co my, snažíme se žít podle Ježíšových výzev? Vzpomeňme si na člověka, který nám ublížil. Každý si na někoho vzpomene, je běžné, že nám někdo ublížil - myslíme na něj. Možná je v nás zášť. Postavme tedy tuto nelibost vedle obrazu pokorného Ježíše během jeho zkoušky, po facce. A pak prosme Ducha svatého, aby působil v našich srdcích. Nakonec se za takového člověka modleme: modleme se za ty, kdo nám ublížili (srov. Lk 6,28), a když nám ublížili a my o tom hned jdeme vyprávět ostatním a cítíme se jako oběti, zastavme se a prosme Pána za toho člověka, aby mu pomohl, a tak se tento pocit zášti rozptýlí. Modlitba za ty, kdo s námi špatně zacházeli, je první věcí, která proměňuje zlo v dobro. Kéž nám Panna Maria pomáhá být mírumilovnými vůči všem, zvláště vůči těm, kteří jsou nepřátelští a nemají nás rádi.

Přeložil Petr Vacík