Papež František vstupuje do desátého roku pontifikátu v době války

EDITORIAL. Dnes je deváté výročí volby jezuity Jorgeho Bergoglia papežem. Jeho pontifikát jde od trosek Mosulu k troskám Ukrajiny jako hlas míru a naděje.

František vstupuje do desátého roku svého pontifikátu a toto výročí je dramaticky poznamenáno hrůzami války v srdci Evropy. Je působivé dnes znovu slyšet některá slova, která papež pronesl před rokem během nejdůležitější a nejodvážnější apoštolské cesty svého pontifikátu, cesty do Iráku. Cestu, kterou si velmi přál, navzdory rizikům a mnoha opačným názorům, které byly motivovány obrovskými obtížemi při zajišťování bezpečnosti, zejména pro lidi, kteří se měli účastnit oslav a setkání. V březnu 2021 chtěl František vykonat tuto pouť, která zůstala jedním z nesplněných snů svatého Jana Pavla II., aby ukázal svou blízkost všem obětem fundamentalismu, aby povzbudil na obtížné cestě obnovy země a podal ruku mnoha mírumilovným muslimům, kteří chtějí žít v míru s křesťany a s příslušníky jiných náboženství.

Vrcholem této cesty byla návštěva římského biskupa v sutinách Mosulu. František řekl: "Dnes všichni pozvedáme svůj hlas v modlitbě k všemohoucímu Bohu za všechny oběti války a ozbrojených konfliktů. Zde v Mosulu jsou tragické důsledky války a bojů až příliš zřejmé. Jak kruté je, že tuto zemi, kolébku civilizace, zasáhla tak nelidská bouře, zničila starobylá kultovní místa a tisíce a tisíce lidí - muslimů, křesťanů, jezídů, kteří byli krutě vyhlazováni terorismem, a dalších - násilně vysídlila nebo zabila!"

O rok později má svět opět před očima tragické následky špinavé války na Ukrajině, pokrytecky označované za "speciální vojenskou operaci", s tíhou bolesti, utrpení, roztrhaných nevinných těl, zabitých dětí, rozvrácených rodin, milionů uprchlíků, kteří museli vše opustit, aby unikli bombám, z měst, která se změnila v bojiště, domů, které byly zničeny a vypáleny. Nemluvě o ranách na srdcích, které se budou léta hojit. Tentokrát je válka blízko. Není tak vzdálená jako válka v Iráku, o jejíž zastavení marně prorocky a bezelstně prosil papež Wojtyla a která z Abrahamovy země učinila zásobárnu všech forem terorismu. Válka je "podnik bez návratu".

Tentokrát se nenávist a násilí nemohou skrývat v teoriích o "střetu civilizací" ani ve smyšlených náboženských motivech. Tentokrát jsou na obou stranách muži a ženy, kteří sdílejí stejnou křesťanskou víru a stejný křest. Tváří v tvář spoušti, kterou způsobila agrese ruské armády na Ukrajině, a eskalaci války, kterou vyvolala, s rizikem, že svět zatáhne do jaderného konfliktu, není snadné najít známky naděje. A přesto, stejně jako před rokem v Mosulu papež František potvrdil "přesvědčení, že bratrství je silnější než bratrovražda, že naděje je silnější než smrt, že mír je silnější než válka", že i dnes je navzdory všemu možné doufat. Prosit Boha o dar míru, nepřestávat o něj usilovat a usilovat o něj, nenechat kámen na kameni, aby bylo dosaženo příměří a začalo skutečné vyjednávání. Protože pokud chcete mír, musíte chystat mír, ne válku. Musíme mít odvahu a kreativitu hledat nové způsoby, jak budovat soužití mezi národy, které nebude založeno na rovnováze sil a odstrašování. Dnes je možné doufat při pohledu na velkou vlnu solidarity, která se během několika dní zvedla zdola, a na velkorysost zemí, jako je Polsko, které otevřely své dveře milionům uprchlíků.

Před rokem František na mezináboženském setkání na planině Ur řekl: "Kde tedy může začít cesta míru? Zřeknutím se nepřátel. Kdo má odvahu dívat se na hvězdy, kdo věří v Boha, nemá nepřátele, s nimiž by musel bojovat. Má jen jednoho nepřítele, kterému musí čelit, který stojí u dveří jeho srdce a klepe, aby vstoupil: nepřátelství. Zatímco někteří hledají spíše nepřátele než přátele, zatímco mnozí hledají svůj prospěch na úkor druhých, ten, kdo vzhlíží ke hvězdám zaslíbení, ten, kdo následuje Boží cesty, nemůže být proti nikomu, ale pro všechny. Nemůže ospravedlňovat jakoukoli formu vnucování, útlaku nebo úskoků, nemůže se chovat agresivně." Cesta k míru začíná odzbrojením srdcí, učil papež během devíti let svého pontifikátu. Nazývat se křesťanem znamená patřit k Bohu, který se stal člověkem a který se na kříži nechal z lásky zabít a svou volbou stát se bezmocnou obětí nás už dva tisíce let žádá, abychom byli na straně utlačovaných, napadených, poražených, posledních, zavržených. Žádá nás, abychom rozsévali mír a nikdy ne nenávist, válku nebo násilí.

(vac)