Při středečním setkání s účastníky partnerského projektu tří katolických univerzit, zaměřeného na globální katolické vzdělávání, papež vyzdvihl důležitost dynamické výchovy, která by předávala vše minulé, avšak s pohledem do budoucnosti, čímž prospívá růstu každého jednotlivce.
Vychovávat neznamená „plnit hlavy idejemi“, aby si vytvořily svou „autonomii“, nýbrž společně s lidmi vcházet do „napětí mezi rizikem a bezpečím“, řekl papež František ve spontánní promluvě poté, co odložil připravený text. Setkání s delegací projektu Global Researchers Advancing Catholic Education (G.R.A.C.E), do něhož jsou zapojeny australská University of Notre Dame ve Fremantle, irská Mary Immaculate College v Limericku a bostonská jezuitská kolej (Boston College), se uskutečnilo v salonku auly Pavla VI. před středeční generální audiencí.
Jak papež prohlásil, „vychovávat znamená riskovat v neustálém napětí mezi myslí, srdcem a rukama a snažit se dospět k harmonii, za níž smýšlíme tak, jak vnímáme a konáme, cítíme to, co si myslíme a děláme, a děláme, co cítíme a myslíme. Takto nastává soulad“, zdůraznil František a požádal učitele základních, středních i vysokých škol, aby ve výchovně-vzdělávacím procesu doprovázeli své studenty. „Nelze vychovávat, aniž bychom kráčeli společně s adresáty naší výchovy“, vysvětloval papež. „Je krásné, když najdeme vychovatele, kteří sdílejí společnou cestu s mladými lidmi“. Římský biskup pak objasnil, že „výchova není rétorika, ale setkávání vyřčeného s realitou. Mladý člověk má právo na omyl, avšak vychovatel ho má nasměrovat natolik, aby tento omyl nebyl nebezpečný. Skutečného vychovatele neděsí žákovy chyby“, upozornil papež. „Neleká se jich, ale vyčkává. Bere za ruku, naslouchá, vede dialog, doprovází. Taková výchova je lidská – vede kupředu a přispívá k růstu“.
Mluvčí vzdělávacího projektu poté papeže Františka seznámili s cílem meziuniverzitního partnerství, který spočívá právě ve vytváření prostorů pro duchovní a pastorační obohacení, předávání moudrosti starých lidí, a nikoli pouhého tlumočení znalostí. Papež podtrhl důležitost mezigeneračního dialogu, protože, řečeno jeho vlastními slovy, „strom ke svému růstu potřebuje těsnou vazbu ke kořenům“. Jak říká jeden argentinský básník, „vše, co na stromu rozkvétá, vychází z jeho podzemních částí“. Bez kořenů nelze jít vpřed, poněvadž jedině díky kořenům se stáváme lidmi“, podotkl papež a zakončil: „Tradice není chladný a rigidní tradicionalismus, avšak obohacení minulostí k cestě vpřed. Není statická, ale dynamická, upíná se k budoucímu.“
Přeložila: Jana Gruberová