Papež František: Nestěžovat si na církev, ale zasadit se o ni

Homilie papeže Františka při mši svaté ze slavnosti sv. Petra a Pavla spojené se žehnáním pallií a jejich předáním nově jmenovaným arcibiskupům metropolitům.

Dnes se nekonala pravidelná středeční generální audience, protože církev a město Řím slaví své svaté patrony, Petra a Pavla. Papež František dopoledne předsedal eucharistické slavnosti ve Vatikánské bazilice, spojené se žehnáním pallií a jejich předáním nově jmenovaným arcibiskupům metropolitům. Pallium je znak náležející papeži, který propůjčuje arcibiskupům metropolitům jako zevní znamení přenesené působnosti. Svatý otec po úvodních obřadech a požehnání pallií předsedal mši svaté, aniž by celebroval u oltáře (srov. Caeremoniale episcoporum nn. 175-186), a v jejím závěru předal pallia dvaatřiceti metropolitům přítomným v Římě ze čtyřiačtyřiceti nově jmenovaných v průběhu roku.

Byl mezi nimi též nový pražský arcibiskup mons. Jan Graubner, který ke Svatému otci přistoupil jako předposlední – po něm byl v chronologickém pořadí jmenován již jen arcibiskup španělského Valladollidu (mons. Luis Javier Argüello García). Dnešní bohoslužby se jako tradičně účastnila delegace konstantinopolského ekumenického patriarchátu, vyslaná patriarchou Bartolomějem. Vedl ji arcibiskup Telmessu, Job Getcha. Ekumenický rozměr slavnosti zvýraznil hostující sbor pravoslavné katedrály v Tbilisi, který již v neděli vystoupil na ojedinělém koncertu v Sixtinské kapli; liturgii dále doprovodil rovněž pěvecký sbor kolínské diecéze.

Homilii Svatého otce přinášíme v plném znění

V dnešní liturgii opětovně ožívá svědectví dvou velkých apoštolů, Petra a Pavla. Prvnímu, kterého král Herodes uvěznil, anděl Páně říká: „Rychle vstaň!“ (Sk 12,7), druhý vyhodnocuje veškerý svůj život a apoštolát slovy: „Dobrý boj jsem bojoval“ (2 Tim 4,7). Pohlédněme na tyto dvě hlediska: rychle vstát a bojovat dobrý boj – a tažme se, co mohou vnuknout dnešnímu křesťanskému společenství za probíhajícího synodálního procesu.

Především nám Skutky apoštolů vyprávějí o noci, za níž je Petr vysvobozen z vězeňských řetězů. Když Petr spí, anděl Páně se dotýká jeho boku, strčí do něj, budí ho a říká „Rychle vstaň!“ (12,7). Tato scéna vyvolává v mysli Velikonoce, protože zde nacházíme dvě slovesa použitá v popisu zmrtvýchvstání: probudit se a vstát. Znamená to, že anděl vzbudil Petra ze smrtelného snu a nutí jej, aby povstal, tedy aby vstal z mrtvých, vyšel ven na světlo a dal se vést Pánem, aby překročil práh všech zavřených bran (srov. verš 10). Tento obraz je pro církev příznačný. Také my – jako Pánovi učedníci a křesťanské společenství – jsme povoláni k tomu, abychom rychle vstali a dali se Pánem vést na cesty, které nám chce ukázat.

Dosud zakoušíme silný vnitřní odpor, který nám brání v pohybu. Jako církev nás někdy přemůže lenost a raději vsedě kontemplujeme těch nemnoho jistot, které vlastníme, namísto toho, abychom vstali a upřeli pohled k novým obzorům, k širému moři. Stejně jako Petr jsme často uvězněni v poutech zvykovosti, spoutáni řetězem svých obyčejů a děsíme se změn. Avšak takto sklouzáváme do duchovní průměrnosti, také v pastoračním životě „žijeme ze dne na den“, nadšení pro misii se oslabuje a zatímco bychom měl být znamením životodárnosti a tvořivosti, budíme spíše dojem vlažnosti a setrvačnosti. Onen velký proud novosti a života, jakým je evangelium – jak napsal otec de Lubac – se tak v našich rukou stává vírou, která „upadá do formalismu, zvykovosti, do náboženství sestávajícího z obřadů, zbožných úkonů, zdobnosti a všední útěchy...Je to klerikální, formalistické, vyhaslé a zatvrzelé křesťanství“ (Drama ateistického humanismu. Člověk před Bohem, Milán 2017).

Synoda, kterou slavíme, nás volá k tomu, abychom se stali církví, která povstane, nebude se stahovat do sebe, ale bude schopna přesažného pohledu; vyjde z vlastního vězení, aby šla vstříc světu a nebojácně otevřela brány. Téže noci, kdy byl Petr osvobozen, totiž nastalo ještě jiné pokušení: ono vyděšené děvče namísto toho, aby mu otevřelo dveře, běží dovnitř domu, aby vyprávělo své domněnky. Otevřme dveře. Pán nás volá. Nebuďme jako Rhode, která se vrací zpět.

Buďme církví bez řetězů a zdí, v níž může každý vnímat přijetí a doprovázení, v níž se pod výlučným vedením Ducha svatého pěstuje umění naslouchání, dialogu, účasti. Svobodnou a pokornou církví, která „rychle vstává“, neotálí, nenabírá zpoždění vzhledem k dnešním výzvám, nemešká na posvátném území, ale dává se prodchnout zaujetím pro hlásání evangelia a touhou dostat se ke všem lidem a všechny přijmout. Nezapomínejme na toto slovo: všechny, všechny. Jděte na rozcestí a přiveďte všechny: slepé, hluché, chromé, nemocné, spravedlivé, hříšníky, všechny. Všechny! Toto Boží slovo musí znít myslí a srdcem: všichni. V církvi je místo pro všechny. Mnohdy se stáváme církví s otevřenými dveřmi, ale abychom se s lidmi rozloučili, abychom je odsoudili. Jeden z vás mi včera řekl: Pro církev dnes nenastal čas propouštění lidí, ale jejich přijetí. Jestliže nepřišli na hostinu, vydejte se na rozcestí. Přiveďte všechny, všechny! „Ale to jsou hříšníci...“ Všechny!

Druhé čtení nám pak přináší slova sv. Pavla, který při hodnocení svého života prohlašuje: „Dobrý boj jsem bojoval“ (2 Tim 4,7). Apoštol se zde vztahuje k nesčetným situacím, které mnohdy poznamenalo pronásledování a utrpení, ve kterých sám sebe nešetřil a nadále hlásal Ježíšovo evangelium. Nyní na konci života zjišťuje, že v dějinách ještě probíhá velký „boj“, protože mnozí lidé nejsou ochotni přijmout Ježíše a raději sledují vlastní zájmy a jiné, pohodlnější, snadnější nauky podle vlastní vůle. Pavel svůj boj vybojoval a nyní, na konci svého běhu, prosí Timoteje a další bratry ze společenství, aby bděle pokračovali v tomto díle, hlásali a učili, aby se každý ujal svěřeného poslání a tak vykonal svůj díl.

Toto Slovo života platí také pro nás, protože v nás vzbuzuje vědomí toho, nakolik je každý z nás jako misionářský učedník v církvi povolán nabídnout svůj vlastní přínos. Zde mi přicházejí na mysl dvě otázky: První zní: Co mohu udělat pro církev? Nestěžovat si na ni, ale zasadit se o ni. Účastnit se s elánem a pokorou – zaujatě, protože nemáme být pasivními diváky, a pokorně, protože angažovanost ve společenství neznamená, že obsadíme scénu, budeme se považovat za něco lepšího a zabráníme ostatním, aby se přiblížili. Církev v synodálním procesu vyžaduje účast všech lidí, přičemž nikdo nezaujímá místo jiných anebo je jim nadřazen. Neexistují křesťané první a druhé třídy, všichni jsou povoláni.

Avšak účastnit se znamená pokračovat v „dobrém boji“, o kterém Pavel hovoří. Jedná se vskutku o „boj“, protože hlásání evangelia není neutrální. Prosím, kéž nás Pán uchrání toho, abychom destilovali evangelium do neutrality. Evangelium není destilovaná voda a jeho hlásání není neutrální, nenechává věci takové, jaké jsou, nepřijímá kompromis se světskou logikou, nýbrž naopak zapaluje oheň Božího království tam, kde vládnou lidské mechanismy moci, zla, násilí, korupce, nespravedlnosti a marginalizace. Od Ježíšova zmrtvýchvstání, které se stalo předělem v dějinách, „začal velký zápas mezi životem a smrtí, nadějí a zoufalstvím, smířeností s tím nejhorším a bojem za to nejlepší, zápas, který neustane až do konečné porážky všech nenávistných a zhoubných mocností“ (C. M. Martini, Velikonoční homilie, 4.4.1999).

Druhá otázka tedy zní: Co jako církev můžeme společně udělat, aby svět, v němž žijeme, byl lidštější, spravedlivější, solidárnější, otevřenější vůči Bohu a mezilidskému bratrství? Zajisté bychom se neměli uzavřít ve svých církevních kruzích a zaseknout se v našich neplodných diskusích. Dávejte si pozor, abyste neuvízli v klerikalismu. Klerikalismus je zvrácenost. Služebník, který podléhá klerikalismu v klerikálním postoji, se vydal mylnou cestou, ale ještě horší jsou klerikalizovaní laici. Dávejme si pozor na tuto úchylku a naopak si pomáhejme, abychom byli kvasem ve světě. Společně se můžeme a musíme zhostit péče o lidský život, o ochranu stvoření, důstojnost práce, problémy v rodinách, životní podmínky starých, opuštěných, odmítaných a opovrhovaných lidí. Krátce řečeno, máme být církví, která podporuje kulturu péče, která hladí, soucítí se slabými a bojuje proti jakékoli formě úpadku, včetně úpadku našich měst a míst, ve kterých přebýváme, aby se tak v životě každého člověka rozzářila radost z evangelia: to je náš boj, tato výzva před námi stojí. Vyvstávají zde mnohá pokušení: stesk po předchozí setrvačnosti, nostalgické ohlížení za minulými lepšími časy. Prosím ale, neupadněme do tohoto zpátečnictví, které je dnes v církvi tolik módní.

Bratři a sestry, dnes jsem podle krásné tradice požehnal pallia nově jmenovaných arcibiskupů metropolitů, z nichž mnozí se účastní této naší slavnosti. Ve společenství s Petrem jsou povoláni, aby „rychle vstali“, neusnuli, ale byli hlídkami, bdícími u stádce. Až vstanou, mají „bojovat dobrý boj“ – nikdy sami, ale s celým svatým Božím lidem. Jako dobří pastýři mají kráčet před lidem, vprostřed lidu a za ním, avšak ustavičně spolu s ním, protože jsou jeho součástí. Srdečně zdravím delegaci ekumenického patriarchátu, kterou vyslal drahý bratr Bartoloměj. Děkuji za vaši přítomnost a Bartolomějovo poselství! Děkuji, že kráčíme společně, neboť jedině společně můžeme být setbou evangelia a dosvědčovat bratrství.

Kéž se Petr a Pavel přimlouvají za nás, město Řím, církev a celý svět.

(překlad Jana Gruberová)