Papež František: Na všechny ztracené čeká milující Otec

Papež František v další středeční katechezi, připravené v rámci jubilejního cyklu „Ježíš Kristus, naše naděje“, vybízí k odklonu od zkresleného chápání lásky. Svatý otec připomíná, že každý člověk se v životě ztratí, měl by však čerpat naději z toho, že milující Bůh na každého čeká jako otec v podobenství o marnotratném synu.

Papež František upozorňuje na podobenství o marnotratném synovi, které obsahuje „podstatu Ježíšova evangelia, totiž Boží milosrdenství“, a je určeno „těm, kdo jsou ztraceni, ale neuvědomují si to a soudí druhé“. Papež zdůrazňuje, že tato perikopa obsahuje poselství naděje, že Bůh přichází najít každého, bez ohledu na to, kde a jak se člověk ztratil. „Možná jsme se ztratili jako ovce, která sešla ze stezky, aby škubala trávu, nebo zůstala pozadu kvůli únavě. Nebo jsme možná ztraceni jako mince, která spadla na zem a už se nedá najít, nebo ji někdo někam odložil a nemůže si vzpomenout kam. Nebo jsme možná ztraceni jako dva otcovi synové: mladší proto, že ho unavovalo být ve vztahu, který mu připadal příliš náročný. Ale také starší syn se ztratil, protože nestačí zůstat doma, když je v srdci pýcha a zášť,” popisuje Svatý otec a vybízí, abychom hledali sami sebe v perspektivě biblických textů a objevili svou vlastní ztracenost, která ale není situací bez východiska.

S odkazem na další na druhého z bratrů z podobenství o marnotratném synovi, Svatý otec poznamenává, že láska vždy znamená, že „musíme něco ztratit, abychom vyšli vstříc druhému člověku“, a poukazuje na obtíže, které při budování vztahu mezi dvěma milujícími se lidmi vznikají. Prvním z nich je sobectví. „Vidíme kolem sebe také mnoho takových dospělých, kteří nedokážou udržet vztah, protože jsou sobečtí. Namlouvají si, že najdou sami sebe, ale místo toho sami sebe ztrácejí, protože jen tehdy, když žijeme pro někoho, žijeme skutečně,“ píše František.

Láska je vzácný dar, o který je třeba pečovat a respektovat přitom i sebe sama, a neupínat se - jako marnotratný syn -„k prvnímu pánovi, který se objeví“, aby se tak vyléčil hlad po lásce. Druhou obtíží, vyplývající z první, je „pokřivené přesvědčení, že můžeme být ve vztahu pouze jako služebníci, jako bychom museli odčinit nějakou chybu nebo jako by pravá láska nemohla existovat“.

V pasáži věnované staršímu synovi Svatý otec poznamenává, že „vždycky zůstával v otcově domě, ale byl mu vzdálen“ a možná tam setrvával jen ze strachu nebo z pocitu povinnosti. „Když se však člověk přizpůsobí proti své vůli, začne v sobě živit hněv, který dříve či později propukne."

Lékem na tyto pokřivené představy o lásce je zkušenost Boží lásky, která je v odpuštění silná i něžná. Papež zdůraznil, že Bůh, stejně jako otec v podobenství, nechce člověka trestat, ale přijmout a projevit mu lásku. A dodává: „Právě to je důvod k naději: můžeme mít naději, protože víme, že Otec na nás čeká, vidí nás z dálky a vždy nechává dveře otevřené.“

Zdroj: vatican.va