Papež František na Popeleční středu: S Bohem povstáváme z popela, ale bez Něho jsme prach

Homilie Svatého otce, kterou přinášíme v plném znění, zazněla při mši svaté na Popeleční středu v bazilice sv. Sabiny na římském Aventinu. Poté papež František udělil popelec vrchnímu penitenciáři, kard. Maurovi Piacenzovi, a sám od něj přijal toto znamení pokání.

Papež František

„Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy! (2 Kor 6,2). Tento výrok apoštola Pavla nám pomáhá vstoupit do ducha postní doby. Postní doba je vskutku příznivým časem, abychom se vrátili k tomu podstatnému, abychom se zbavili toho, co nás tíží, abychom se smířili s Bohem, abychom znovu zažehli oheň Ducha svatého, který skrytě přebývá mezi popelem našeho křehkého lidství. Vrátit se k podstatnému. Je to čas milosti, abychom uvedli do praxe to, o co nás Pán žádal v prvním verši Slova, které jsme vyslechli: "Obraťte se ke mně celým svým srdcem" (Jl 2,12). Vrátit se k podstatnému, jímž je Hospodin.

Obřad popelce nás uvádí na tuto cestu návratu a adresuje nám dvě výzvy: vrátit se k pravdě o sobě samých a vrátit se k Bohu a svým bratrům.

Především se máme vrátit k pravdě o sobě samých. Popelec nám připomíná, kdo jsme a odkud pocházíme, vede nás zpět k základní pravdě života: jen Pán je Bůh a my jsme dílem jeho rukou. My máme život, zatímco On je život. On je Stvořitel, zatímco my jsme křehká hlína, kterou formují jeho ruce. Pocházíme ze země a potřebujeme nebe, Jeho; s Bohem povstáváme z popela, ale bez Něho jsme prach. Když pokorně skláníme hlavu, abychom přijali popelec, upamatujme se ve svém srdci na tuto pravdu: jsme Hospodinovi, patříme Mu. On totiž „uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života“ (Gn 2,7): existujeme, protože do nás vdechl dech života. A jako něžný a milosrdný Otec také prožívá půst, protože po nás touží, čeká na nás, očekává náš návrat. A vždy nás povzbuzuje, abychom nezoufali, ani když padáme do prachu své křehkosti a hříchu, „neboť on ví, z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach“ (Žl 103,14). Poslechněme si to ještě jednou: Má v paměti, že jsme jen prach. Bůh to ví; my na to naopak často zapomínáme a myslíme si, že jsme bez Něho soběstační, silní, nepřemožitelní. Používáme líčidel, abychom se považovali za lepší, než jsme: jsme však prach.

Postní doba je tedy časem, kdy si připomínáme, kdo je Stvořitel a kdo tvor, kdy hlásáme, že jedině Bůh je Pán, pouze On, kdy se zbavujeme předstírané soběstačnosti a dychtivosti postavit se do středu a být premianty, kdy se vysvlékáme z myšlenky, že jen díky svým schopnostem můžeme být protagonisty života a proměňovat svět kolem sebe. Toto je příznivá doba k obrácení, ke změně pohledu především na sebe sama, k pohledu do svého nitra: kolik rozptýlení a povrchností nás odvádí od toho, co je důležité, kolikrát se soustředíme na své choutky nebo na to, co nám chybí, vzdalujeme se od středu svého srdce a zapomínáme přijmout smysl svého bytí ve světě. Postní doba je časem pravdy odhazujícím masky, které denně nosíme, abychom v očích světa vypadali dokonale; postní doba je časem k boji proti falši a pokrytectví: nikoli u druhých, ale v našem vlastním nitru, jak nám to Ježíš říká v evangeliu. Je třeba jim pohledět do tváře a zápasit.

Je tu však ještě druhý krok: popelec nás také vyzývá k návratu k Bohu a k bratrům. Pokud se totiž vrátíme k pravdě o tom, kdo jsme, a uvědomíme si, že naše ego samo o sobě nestačí, pak zjistíme, že existujeme pouze skrze vztahy: tomu původnímu s Pánem a těm životně důležitým s druhými lidmi. Popelec, který dnes přijímáme na hlavu, nám tedy říká, že každá domněnka o soběstačnosti je falešná a že zbožšťování vlastního já je destruktivní a uzavírá nás do klece osamělosti. Shlížíme se v zrcadle domnělé dokonalosti, představujeme si, že jsme středem světa. Náš život je naopak především vztah: dostali jsme ho od Boha a svých rodičů a díky Pánu a těm, které nám staví po boku, ho můžeme vždy obnovovat a regenerovat. Postní doba je příhodným obdobím pro oživení našich vztahů s Bohem a s druhými: otevřít se v tichu modlitbě a vyjít z pevnosti našeho uzavřeného ega, přetrhat okovy individualismu a skrze setkání a naslouchání – nikoli skrze izolaci – znovu objevit ty, kteří každý den kráčejí vedle nás, a naučit se je znovu milovat jako bratry a sestry.

Bratři a sestry, jak toho lze dosáhnout? Abychom tuto cestu uskutečnili, abychom se vrátili k pravdě o sobě samých, k Bohu a k druhým, jsme vyzváni, abychom šli třemi hlavními cestami: almužnou, modlitbou a postem. Jsou to klasické prostředky, ovšem na této cestě není zapotřebí novinek. Ježíš to jasně řekl: almužna, modlitba a půst. Ale nejsou to vnější obřady, jak řekl Pán, nýbrž gesta, která mají vyjadřovat obnovu srdce. Almužna není rychlé gesto k očištění svědomí, které by poněkud vyrovnalo vnitřní nerovnováhu, ale znamená dotýkat se vlastníma rukama a slzami utrpení chudých; modlitba není rituál, ale dialog pravdy a lásky s Otcem; půst není jen zbožné odříkání, ale silné gesto, které našemu srdci připomíná, na čem záleží a co pomíjí. Ježíšovo „napomenutí si uchovává i pro nás účinnou platnost: vnějším gestům musí vždy odpovídat upřímnost duše a vnitřní spojitost jednání. K čemu je vskutku roztržení šatu, pokud srdce zůstává daleko od Pána, to je od dobra a spravedlnosti?“ (Benedikt XVI., homilie na Popeleční středu, 1. března 2006). Příliš často se však naše gesta a rituály nedotýkají života, netvoří pravdu; možná je konáme jen proto, aby nás druzí obdivovali, aby nám tleskali, abychom si přisvojili zásluhy. Kolikrát se to děje. Pamatujme na toto: v osobním životě, stejně jako v životě církve, nezáleží na vnějším vzhledu, lidských soudech a zalíbení světa; záleží jen na pohledu Boha, který v něm čte lásku a pravdu.

Pokud se pokorně postavíme před jeho pohled, pak almužna, modlitba a půst nezůstanou vnějšími gesty, ale vyjadřují, kým skutečně jsme: Božími dětmi a bratry navzájem. Almužna a milosrdná láska projeví náš soucit s potřebnými a pomohou nám vrátit se k druhým; modlitba dá zaznít naší niterné touze po setkání s Otcem a přiměje nás vrátit se k němu; půst bude duchovní tělocvičnou, abychom se radostně zřekli toho, co je zbytečné a zatěžuje nás, abychom se stali vnitřně svobodnějšími a vrátili se k pravdě o sobě samých. Setkání s Otcem, vnitřní svoboda, soucit.

Drazí bratři a sestry, skloňme hlavu, přijměme popelec, rozjasněme svá srdce. Vydejme se na cestu lásky: je nám dáno čtyřicet příhodných dnů, abychom si připomněli, že svět nemá být uzavřen v úzkých hranicích našich osobních potřeb, a abychom znovu objevili radost nikoli z věcí, které máme hromadit, ale z péče o ty, kdo jsou v nouzi a soužení. Vydejme se na cestu v modlitbě: je nám dáno čtyřicet příhodných dnů, abychom Bohu znovu dali prvenství v našem životě, abychom s ním vedli dialog celým srdcem, a to nikoliv ve zbytkovém čase. Vydejme se na cestu půstu: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom znovu objevili sami sebe, omezili diktaturu plánovacích diářů, které jsou vždy plné věcí na dělání, požadavků stále povrchnějšího a těžkopádnějšího ega, a vybrali si to, na čem záleží.

Bratři a sestry, nerozptylujme milost této svaté doby: pohleďme na kříž a jděme, odpovězme velkoryse na silné výzvy postní doby. Na konci cesty se s větší radostí setkáme s Pánem života, setkáme s Tím jediným, který nám dává povstat z popela.