Papež: Duch svatý inspiruje otevřenou a vstřícnou církev založenou na Boží lásce

Homilie papeže Františka na Slavnost seslání Ducha svatého v bazilice sv. Petra ve Vatikánu.

V poslední větě evangelia, které jsme slyšeli, Ježíš vyslovuje větu, která nám dává naději a zároveň nás nutí k zamyšlení. Říká učedníkům: "Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl" (J 14,26). Zasáhne nás toto "všechno" a toto "všecko"; a ptáme se sami sebe: v jakém smyslu dává Duch těm, kdo ho přijímají, toto nové a plné pochopení? Nejde o kvantitu ani o akademickou otázku: Bůh z nás nechce dělat encyklopedie ani učence. Ne. Je to otázka kvality, perspektivy, citu. Duch nás nutí vidět vše novým způsobem, podle Ježíšova pohledu. Vyjádřil bych to takto: na velké cestě životem nás učí, kde začít, jakou cestou se vydat a jak po ní jít. Je to Duch, kdo nám říká, odkud máme vyjít, jakou cestou se vydat a jak po ní jít.

Především: odkud začít. Duch nám ve skutečnosti ukazuje výchozí bod duchovního života. Co to je? Ježíš o tom mluví v dnešním prvním verši, kde říká: "Milujete-li mě, budete zachovávat má přikázání" (v. 15). Jestliže mě milujete, budete to zachovávat: taková je logika Ducha. Často si myslíme opak: když to zachováváme, milujeme. Jsme zvyklí si myslet, že láska pramení především z našeho dodržování předpisů, z naší slušnosti a zbožnosti. Duch nám naopak připomíná, že bez lásky v základu je všechno ostatní marné. A že tato láska nepochází ani tak z našich schopností, ale že je to jeho dar. Učí nás milovat a my o tento dar musíme prosit. Je to Duch lásky, kdo do nás vkládá lásku, kdo nám dává pocítit, že jsme milováni, a učí nás milovat. On je takříkajíc "motorem" našeho duchovního života. Je to on, kdo v nás vším hýbe. Pokud však nezačneme od Ducha nebo s Duchem nebo skrze Ducha, cesta nemůže být dokonána.

On sám nám to připomíná, protože on je Boží pamětí, on je tím, kdo nám připomíná všechna Ježíšova slova (srov. v. 26). Duch svatý je aktivní paměť, která v srdci rozněcuje a oživuje Boží náklonnost. Zakusili jsme jeho přítomnost v odpuštění hříchů, když jsme byli naplněni jeho pokojem, jeho svobodou a jeho útěchou. Je důležité tuto duchovní paměť pěstovat. Vždycky si pamatujeme, co se nepovedlo: často se v nás ozývá hlas, který nám připomíná selhání a neschopnost, který nám říká: "Vidíš, další pád, další zklamání, nikdy to nezvládneš, nejsi toho schopen". To je ošklivý, špatný refrén. Duch svatý nám naopak připomíná něco zcela jiného: "Upadl jsi? Ale jsi syn. Upadl jsi, nebo upadla? Jsi Boží dcera, jsi jedinečné, vyvolené, drahocenné stvoření; upadl jsi nebo upadla, ale vždy jsi milován a milována: i když jsi ztratil důvěru v sebe samého, Bůh ti důvěřuje!". To je připomínka Ducha, to, co nám Duch neustále připomíná: Bůh na vás pamatuje. Vy ztratíte vzpomínku na Boha, ale Bůh ji neztratí na vás: neustále na vás pamatuje.

Ale možná namítnete: "Hezká slova, ale mám tolik problémů, ran a starostí, které se nedají vyřešit jednoduchými útěchami! Právě tam Duch žádá, aby vstoupil. Protože On, Utěšitel, je Duchem uzdravení, je Duchem vzkříšení a může proměnit rány, které ve vás bolí. Učí nás, abychom nevymazávali vzpomínky na lidi a situace, které nám ublížily, ale nechali je přebývat v jeho přítomnosti. Tak to udělal s apoštoly a jejich selháními. Opustili Ježíše před umučením, Petr ho zapřel, Pavel pronásledoval křesťany: kolik chyb, kolik viny! A my, pomyslete na svá vlastní selhání: kolik chyb, kolik pocitů viny! Sami neměli žádné východisko. Sami ne, s Utěšitelem ano. Protože Duch uzdravuje vzpomínky: uzdravuje vzpomínky. Jak? Tím, že na nejvyšší místo vrátíme to, na čem záleží: vzpomínku na Boží lásku, jeho pohled na nás. Tak dává život do pořádku: učí nás přijmout sebe sama, učí nás odpouštět, odpustit sobě samým. Není snadné odpustit sobě samým: Duch nás tomu učí, učí nás smířit se s minulostí. Znovu začít.

Kromě toho, že nám Duch ukazuje výchozí bod, nás také učí, jakými cestami se máme vydat. Ukazuje nám výchozí bod, ale nyní nás učí, kudy jít. Dozvídáme se to z druhého čtení, kde svatý Pavel vysvětluje, že ti, kdo "jsou vedeni Duchem Božím" (Řím 8,14), "se neřídí svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha." (v. 4). Jinými slovy, Duch, když stojí na křižovatce života, navrhuje nejlepší cestu, kterou se vydat. Proto je důležité umět rozeznat jeho hlas od hlasu ducha zla. Oba k nám promlouvají: musíme se učit rozlišovat, abychom pochopili, odkud se ozývá hlas Ducha, abychom ho rozpoznali a následovali cestu, abychom následovali to, co nám říká.

Uveďme několik příkladů: Duch svatý vám nikdy neřekne, že je na vaší cestě vše v pořádku. To vám nikdy neřekne, protože to není pravda. Ne, on vás napravuje, dokonce vás nechává plakat nad vašimi hříchy; vybízí vás, abyste se změnili, abyste bojovali se svými falešnými představami a dvojakostí, i když to vyžaduje úsilí, vnitřní boj a oběti. Zlý duch vás naopak nabádá, abyste si vždy dělali, co chcete a jak se vám zlíbí; vede vás k přesvědčení, že máte právo využívat svou svobodu, jak se vám zlíbí. Když pak ale uvnitř zůstane prázdnota - je to ošklivé, ten zážitek pocitu vnitřní prázdnoty: tolik z nás ho zažilo! - a ty, když zůstáváš s prázdnotou uvnitř, zlý duch tě obviňuje, stává se žalobcem a shazuje tě, ničí tě. Duch svatý, který tě na cestě napravuje, tě nikdy nenechá na holičkách, nikdy, ale vezme tě za ruku, utěší tě a vždy tě povzbudí.

Když v sobě uvidíte hořkost, pesimismus a smutné myšlenky - kolikrát jsme do toho upadli! - když se něco takového stane, je dobré vědět, že to nikdy nepochází od Ducha svatého. Nikdy: hořkost, pesimismus, smutné myšlenky nepocházejí od Ducha svatého. Pocházejí od zla, které si libuje v negativitě a často používá tuto strategii: živí v nás netrpělivost, viktimizaci, vyvolává v nás potřebu litovat se - je to ošklivé, ta lítost nad sebou, ale jak často... -, a s potřebou litovat se souvisí potřeba reagovat na problémy kritikou, svalováním veškeré viny na druhé. Jsme z toho nervózní, podezřívaví a stěžujeme si. Stěžování si, to je vlastně jazyk špatného ducha: vede vás ke stěžování si, což je vždy smutná existence, s duchem pohřebního průvodu. Stěžování si... Duch svatý vás naopak vyzývá, abyste nikdy neztráceli víru a vždy znovu začínali: "Vstaňte!, vstaňte! Vždycky ti dodá odvahu: Vstaň! A vezme tě za ruku: Vstaň! Jak? Tím, že začneme jako první, aniž bychom čekali, až začne někdo jiný. A pak tím, že každému, s kým se setkáme, přinášíme naději a radost, ne stížnosti; tím, že nikdy nezávidíme druhým, nikdy! Závist je dveřmi, kterými vstupuje zlý duch, říká to bible: skrze ďáblovu závist vstoupilo zlo do světa. Nikdy nezáviďte, nikdy! Duch svatý vám přináší dobro, a vede vás k tomu, abyste se radovali z úspěchů druhých: "Jak úžasné! Ale je hezké, že to dopadlo dobře...".

Duch svatý je navíc konkrétní, není idealista: chce, abychom se soustředili na přítomný okamžik, protože místo, kde jsme, a čas, který žijeme, jsou místy milosti. Místo milosti je konkrétní místo dneška: tady a teď. Jak? Nejsou to fantazie, které si můžeme vymyslet, je to Duch svatý a ten vás vždycky přivede ke konkrétním věcem. Duch zla nás naopak chce odvrátit od přítomného okamžiku, chce nás odvést jinam: často nás ukotvuje v minulosti: v lítosti, v nostalgii, v tom, co nám život nedal. Nebo nás staví do budoucnosti a živí v nás obavy, iluze, falešné naděje. Duch svatý to nedělá, vede nás k lásce tady a teď, konkrétně: ne ideální svět, ideální církev, ne ideální řeholní společenství, ale to, co je tady, na světle dnešního dne, v otevřenosti, v prostotě. Jak se liší od toho zlého, který podněcuje věci řečené za zády, pomluvy, tlachy! Pomluvy jsou ošklivý zlozvyk, který ničí identitu lidí.

Duch nás chce mít pospolu, ustanovuje nás jako církev a dnes - třetí a poslední aspekt - učí církev, jak má postupovat. Učedníci byli uzavřeni ve večeřadle, pak sestoupil Duch a vyvedl je ven. Bez Ducha byli sami se sebou, s Duchem se otevírají všem. V každé době Duch převrací naše vzorce a otevírá nás své novosti. Vždy je tu Boží novost, která je novostí Ducha svatého; on vždy učí církev životně důležité potřebě vycházet ven, fyziologické potřebě hlásat, nezůstávat uzavřená sama v sobě: nebýt stádem, které upevňuje ohradu, ale otevřenou pastvinou, aby se všichni mohli živit Boží krásou; učí nás být přívětivým domovem bez dělících zdí. Světský duch nás naopak tlačí k tomu, abychom se soustředili pouze na své vlastní problémy a zájmy, na potřebu vypadat důležitě, na usilovnou obranu své národní a skupinové příslušnosti. Duch svatý to nedělá: vyzývá nás, abychom zapomněli na sebe a byli otevřeni všem. A tím omlazuje církev. Dávejme pozor: Omlazuje ji on, ne my. My se ji snažíme trochu nalíčit: není to nutné. On ji omlazuje. Protože církev se sama neprogramuje a modernizační projekty nestačí. Duch nás osvobozuje od posedlosti naléhavostí a zve nás, abychom kráčeli po starých a stále nových cestách, cestách svědectví, cestách chudoby, cestách misie, aby nás osvobodil od nás samých a vyslal nás do světa.

A nakonec – což je zvláštní – Duch svatý je původcem rozdělení, někdy i zmatků. Vzpomeňte si na ráno o Letnicích: autor vytváří rozdělení jazyků, postojů... to byl zmatek! Stejně tak je ale autorem harmonie. Rozděluje růzností charismat, ale předstíraným rozdělením, protože skutečné rozdělení zapadá do harmonie. On vytváří rozdělení pomocí charismat a vytváří harmonii se všemi těmito rozděleními, a to je bohatství církve.

Bratři a sestry, dejme se do školy Ducha svatého, aby nás všemu naučil. Vzývejme ho každý den, aby nám připomínal, že máme vždy vycházet z Božího pohledu na nás, že máme při svém rozhodování naslouchat jeho hlasu, že máme jít společně jako církev, poslušní vůči němu a otevření světu. Staniž se.

(přeložil Petr Vacík)