Papež: Církevní společenství mají zajistit plné začlenění lidí se zdravotním postižením

Na dnešek připadá Mezinárodní den osob se zdravotním postižením, který si připomínáme každoročně 3. prosince od roku 1981, kdy jej vyhlásilo Valné shromáždění OSN. Papež František přijal asi stovku nositelů zdravotního postižení, zapojených do Národní služby pro pastoraci osob se zdravotním postižením při Italské biskupské konferenci, spolu s jejím místopředsedou, biskupem Baturim.

Fotogalerie

4

„Podpora uznání důstojnosti každého člověka je trvalou odpovědností církve, která tak pokračuje v blízkosti Ježíše Krista každému muži a každé ženě, zvláště těm, kteří jsou křehčí a zranitelnější. Pán je blízko,“ prohlásil papež v úvodu promluvy a citoval svého předchůdce, sv. Jana Pavla II., podle něhož „přijímat osoby se zdravotním postižením a reagovat na jejich potřeby je povinností občanského a církevního společenství, protože každý z těchto lidí je plně lidským subjektem s posvátnými a nezcizitelnými právy".

„Takový byl Ježíšův pohled na lidi, s nimiž se setkával: pohled plný něhy a milosrdenství, zvláště pro ty, kteří byli vyřazováni z pozornosti mocných, a dokonce i náboženských autorit jeho doby. Proto pokaždé, když křesťanské společenství promění lhostejnost v blízkost a sounáležitost, plní své prorocké poslání."

Jak František podotkl, nestačí hájit práva zdravotně postižených lidí, ale je také třeba pracovat na uspokojování jejich existenčních potřeb v různých dimenzích: tělesné, psychické, sociální a duchovní, přičemž nelze opomíjet hlubší potřeby, jako je potřeba sounáležitosti, rozvíjení vztahů a pěstování duchovního života.

 „Vytvářet a udržovat inkluzivní komunity tedy znamená odstranit veškerou diskriminaci a konkrétně uspokojit potřebu každého člověka po uznání a spoluúčasti. Chybí-li zkušenost bratrství a vzájemného společenství, není možné začlenění. Pokud inkluze zůstane sloganem, formulací, kterou lze použít v politicky korektním diskurzu, vlajkou, kterou si lze přivlastnit, není to žádná inkluze. Pokud nedojde ke konverzi v praxi soužití a vztahů, nedojde k začlenění."

Naší povinností je zajistit, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup do budov a na místa setkávání, aby zde existoval přístupný jazyk a aby byly překonány fyzické bariéry a předsudky, pokračoval papež.

„To však nestačí. Je třeba podporovat spiritualitu společenství, aby se každý člověk s vlastní neopakovatelnou osobností cítil součástí celého těla. Jen tak se každý člověk se svými omezeními a dary bude cítit povzbuzen k tomu, aby vykonal svůj díl práce pro dobro celého církevního těla a pro dobro celé společnosti. Přál bych si, aby se všechna křesťanská společenství stala místy, kde "sounáležitost" a "začlenění" nezůstanou slovy, která se vyslovují při určitých příležitostech, ale stanou se cílem běžného pastoračního působení."

Jedině takto totiž můžeme být věrohodní, poznamenal František, když hlásáme, že Pán miluje všechny, je spásou pro všechny a zve všechny ke stolu života, nikoho nevyjímaje. Tuto naprostou inkluzi, která nepřipouští výjimky, pak Svatý otec ilustroval na příkladu svatební hostiny z Matoušova evangelia, na kterou se nedostavili pozvaní hosté (srov. Mt 22,1-14). Pán na ni zve všechny bez výjimky.

„Takový je Pán: všichni bez výjimky. Církev je domovem všech, srdce křesťana je domovem všech bez výjimky. Musíme se to naučit. Někdy jsme trochu v pokušení jít cestou vyřazování. Nikoli, žádá se inkluze!"

V době, kdy denně slyšíme zprávy o válce, je svědectví zdravotně postižených osob konkrétním znamením míru a naděje na lidštější a bratrštější svět pro všechny, zakončil papež. "Jděte po této cestě vpřed!" povzbudil přítomné před závěrečným požehnáním, ujistil je o své modlitbě a také je o modlitbu požádal.