Papež: Církev je žena, v rozjímání vše uchovává, neživí rozpory

Na slavnost Matky Boží, Panny Marie, sloužil papež František bohoslužbu v Bazilice sv. Petra. V homilii připomněl “skandál jeslí” a velikost Marie, která již tehdy projevila “dospělou víru”. Na rozdíl od pastýřů a dalších lidí, uchovává vše, co se stalo, ve svém srdci a rozjímá o tom. A v tomto rozjímavém postoji dokáže propojovat velikost a malost, vstupovat do Boží perspektivy. Homilii Svatého otce přinášíme v plném znění.

Pastýři nalezli "Marii, Josefa a dítě ležící v jeslích" (Lk 2,16). Jesle jsou pro pastýře radostným znamením, potvrzením toho, co se dozvěděli od anděla (srov. v. 12) - je to místo, kde nalézají Spasitele. A dále je to také důkaz, že Bůh je jim nablízku; narodil se v jeslích, což je pro ně předmět dobře známý, a ukazuje tak svou blízkost a důvěrnost. Jesle jsou však také radostným znamením pro nás: Ježíš, narozený jako malý a chudý, se dotýká našich srdcí a probouzí v nás lásku, a nikoli bázeň. Jesle předjímají, že se pro nás stane pokrmem. A jeho chudoba je dobrou zprávou pro všechny, zejména pro ty, kdo jsou na okraji, pro zavržené, pro ty, s nimiž se ve světě nepočítá. Bůh přichází právě takto, žádné vyhrazené přednostní pruhy, dokonce ani kolébka! V tom je krása pohledu na jesle, v nichž byl položen.

Ale pro Marii, Svatou Matku Boží, tomu tak nebylo. Musela snášet "pohoršení jeslí". Dávno před pastýři se také jí dostalo zvěstování od anděla, který jí pověděl slavnostní slova o Davidově trůnu: "Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida " (Lk 1,31-32). A nyní ho musí položit do jeslí pro zvířata. Jak si představit zároveň královský trůn a chudé jesle? Jak se má k sobě sláva Nejvyššího a bída stáje? Pomysleme na rozpaky Matky Boží. Co může být pro matku těžší než vidět, jak trpí její dítě? Jsou tu důvody ke sklíčenosti. Těžko bychom mohli Marii vyčítat, kdyby si stěžovala na tu nečekanou opuštěnost. Ona však neztrácí odvahu. Nedává průchod svému zklamání, ale mlčí. Zvolila si jiný přístup než hořekování: "Maria," říká evangelium, "to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom" (Lk 2,19).

Je to jiný způsob jednání než u pastýřů a lidí. Ti totiž všem vyprávějí, co viděli, mluví o andělovi, který se zjevil uprostřed noci, o tom, co řekl o Dítěti. Když to lidé slyší, zmocňuje se jich úžas (srov. v. 18): slova a údiv. Naopak Maria se zdá být zamyšlená. Rozvažuje o tom, co se stalo, a uchovává to ve svém srdci. To jsou dva různé postoje, s nimiž se setkáváme také sami u sebe. Vyprávění a údiv pastýřů připomíná počátky naší víry. V tu chvíli se všechno jeví jako snadné a jednoduché, rozradostňuje nás novost Boha, který vstupuje do našeho života a vnáší do všech jeho aspektů atmosféru úžasu. Mariin rozjímavý postoj je oproti tomu výrazem zralé, dospělé víry, nikoli té počáteční. Není to víra, který se právě zrodila, nýbrž víra, která se stala plodnou. Duchovní plodnost totiž prochází zkouškami. Z poklidného Nazaretu a velkolepých příslibů, které dostala od anděla – to byl počátek - se nyní Maria přemisťuje do temné betlémské stáje. Ale právě tam dává světu Boha. A zatímco jiní by tváří v tvář pohoršení jeslí propadli sklíčenosti, ona nikoli: v rozvažování uchovává.

Učme se tomuto postoji od Matky Boží - v rozvažování uchovávat. Také nám se totiž stává, že musíme snášet jakýsi "pohoršení jeslí". Doufáme, že všechno dobře půjde, a náhle - jako blesk z čistého nebe - přichází nečekaný problém. A dochází k bolestnému střetu mezi očekáváním a realitou. Stává se to rovněž ve víře, když se ocitáme v obtížné situaci a radost z evangelia je vystavena zkoušce. Dnes nás však Matka Boží učí, co vytěžit z takového střetu. Ukazuje nám, že je to nezbytné, že je to úzká cesta vedoucí k cíli, kříž, bez něhož nevstaneme z mrtvých. Je to jako bolestný porod, který rodí zralejší víru.

Kladu si otázku, bratři a sestry, jak uskutečnit tento přechod, jak překonat rozpor mezi ideálem a realitou? Zachovejte se tak, jako  Maria: rozvažujte a uchovávejte. Maria předně uchovává, střeží, to znamená, že se nerozptyluje. Neodmítá to, co se děje. Všechno, co viděla a slyšela, uchovává ve svém srdci. Krásné věci, to, co slyšela od anděla a od pastýřů. Ale také další věci, které je těžké přijmout: nebezpečí, kterému byla vystavena kvůli těhotenství před svatbou, a nyní osamělá  ve stáji, kde porodila. Právě tak jedná Maria, nevybírá si (co je pohodlné), ale všechno uchovává a střeží. Přijímá skutečnost takovou jaká je, nesnaží se nic maskovat, falšovat život - uchovává vše ve svém srdci.

A pak je tu ještě druhý postoj: uchovává a rozvažuje. Jakým způsobem Maria uchovává? Uchovává v rozjímaní. Sloveso použité v evangeliu evokuje prolínání věcí: Maria porovnává různé zkušenosti a nachází skryté nitky, které je spojují.  A proto je Maria Matkou katolicity. Posuneme-li trochu význam slov, můžeme říci, že Maria je katolička, protože sjednocuje a nerozděluje. Ve svém srdci, ve své modlitbě, provádí tento mimořádný počin: spojuje dobré a špatné; neodděluje je od sebe, ale spojuje. A tak dospívá k pochopení plného významu, k Boží perspektivě. Ve svém mateřském srdci chápe, že sláva Nejvyššího prochází pokorou; přijímá plán spásy, kvůli němuž musel Bůh spočinout v jeslích. Vidí křehké a chvějící se božské Dítě a vítá podivuhodné božské prolínání velikosti a malosti. Takto Maria uchovává - v rozjímání. 

Tento všezahrnující pohled, který překonává rozpory v rozjímání nad tím, co uchovává, je pohledem matek, které v rozporech nerozdělují, ale uchovávají je - a takto roste život. Je to pohled, s nímž matky přijímají situaci svých dětí. Je to konkrétní pohled, který nepropadá sklíčenosti, který se nenechává ochromit problémy, ale zasazuje je do širšího horizontu.  A Maria takto jedná, až po Kalvárii, v rozjímání a uchovávání, uchovává a rozjímá… Vybavují se ním tváře matek, které se starají o nemocné dítě nebo o dítě v nesnázích. Kolik lásky je v jejich očích, které  - třebaže pláčí – dokáží vlévat naději! Jejich pohled je plně vědomý, bez iluzí, avšak vyhlížejí za bolest a problémy a nalézají širší perspektivu, perspektivu péče a lásky, která dává znovu vyklíčit naději. Právě tak jednají matky. Dokáží překonat překážky a konflikty, umějí přinášet pokoj. Tak se jim daří proměnit nepřízeň osudu v příležitost k přerodu a růstu. Jednají tak, protože dokáží uchovávat a střežit. Matky dokáží uchovávat, dokáží držet všechny nitky života pohromadě. Potřebujeme lidi, kteří dokáží splétat vlákna společenství, kteří dokáží čelit příliš mnoha rozdělujícím ostnatým drátům. A toto dokáží dělat matky.

Nový rok začíná ve znamení Svaté Matky Boží, ve znamení Matky. Mateřský pohled je cestou ke znovuzrození a růstu. Matky a ženy se nedívají na svět s tím, jak ho využít, ale aby měl život. Hledí na něj srdcem a daří se jim držet pohromadě sny a konkrétnost a vyhýbat se aseptickému pragmatismu a abstraktnosti. A církev je matka - je matka v tomto smyslu, církev je žena - je žena v tomto smyslu. Proto nemůžeme najít místo ženy v církvi aniž bychom v ní neviděli zrcadlení srdce ženy - matky. V tom spočívá místo ženy v církvi, význačné místo, od něhož se odvíjejí další, která jsou konkrétnější a vedlejší. Církev však je matka, církev je žena. A uvědomme si, že matky dávají život a ženy chrání svět. Snažme se tedy všichni podporovat matky a chránit ženy. Kolik násilí je pácháno na ženách! Dost už! Ubližovat ženě znamená urážet Boha, který si vzal své lidství z ženy, nikoli z anděla, nikoli přímo, ale z ženy. Tak jako v ženě, v ženě, kterou je církev, má původ lidskost jeho dětí.

Na začátku nového roku se svěřme ochraně této ženy, Svaté Matky Boží, jež je naší matkou. Kéž nám pomáhá střežit a rozjímat o všem, beze strachu ze zkoušek, v radostné jistotě, že Pán je věrný a ví, jak proměnit kříže ve vzkříšení. Také dnes ji vzývejme jako Boží lid v Efezu. Povstaňme, pohleďme na Marii a tak, jak to učinil Boží lid v Efezu, opakujme třikrát titul Matky Boží. Všichni společně: "Svatá Matko Boží, svatá Matko Boží, svatá Matko Boží!".