Papež a čtvero trapistických snů: společenství, účast, poslání a formace

Papež František se ihned po návratu z apoštolské cesty do Kazachstánu vrátil k programu dopoledních audiencí. V pátek 16. září kromě několika soukromých setkání přijal zhruba dvě stě členů Řádu cisterciáků přísné observance (trapistů – OCSO), kteří se v Assisi účastní generální kapituly. Jedná se o její pokračování – během první části zasedání začátkem tohoto roku byl generálním opatem trapistů zvolen nizozemský řeholník Bernardus Peeters. Papežovu promluvu přinášíme v plném znění.

Drazí bratři a sestry, dobré dopoledne a vítejte!

Děkuji otci generálnímu opatovi za jeho slova pozdravu a představení. Vím, že druhou část své generální kapituly konáte v Porciunkule Panny Marie Andělské, místě tak bohatém na milosti, že vám jistě pomohlo inspirovat vaše dny.

Spolu s vámi se raduji z úspěchu první části kapituly, která se konala na stejném místě a během níž byl zvolen i nový generální opat. Vy, otče, jste se okamžitě vydal na návštěvu dvanácti oblastí, kde se nacházejí vaše kláštery. Jsem si jist, že toto „navštívení” proběhlo se svatou péčí, kterou nám Panna Maria ukazuje v evangeliu. „Maria se vydala na cestu a spěchala“,  říká Lukáš (1,39), a tento výraz vždy stojí za zamyšlení, abychom ho mohli s milostí Ducha svatého napodobit. Rád se modlím k Panně Marii, která „spěchá“: „Paní, ty spěcháš, viď?“. A Ona tomuto jazyku rozumí.

Otec opat prohlásil, že na této cestě „sbíral sny představených“. Tento způsob vyjadřování mě zaujal a z celého srdce ho sdílím. Jednak proto, že, jak víte, i já chápu „snění“ v tomto pozitivním smyslu, nikoli utopickém, ale projektivním, a jednak proto, že zde nemáme co do činění se sny jednotlivce, i když jde o generálního představeného, ale se sdílením, „sbírkou“ snů, které vycházejí z jednotlivých komunit a které, jak si představuji, budou předmětem rozlišování v této druhé části kapitoly.

Souhrnem se jedná o čtyři sny: sen o společenství, sen o účasti, sen o poslání a sen o formaci. Rád bych vám nabídl několik úvah o těchto čtyřech „cestách“.

Nejdříve bych však rád uvedl poznámku k metodě. Je to indikace, která ke mně přichází z ignaciánského přístupu, ale v podstatě se domnívám, že ji mám společnou s vámi, muži povolanými ke kontemplaci ve škole svatého Benedikta a svatého Bernarda. To znamená, že jde o to, abychom všechny tyto „sny“ interpretovali skrze Krista, ztotožnili se s ním skrze evangelium a představili si, v objektivním, kontemplativním smyslu, jak Ježíš snil o těchto skutečnostech: společenství, účasti, poslání a formaci. Tyto sny nás skutečně utvářejí jako jednotlivce i jako společenství do té míry, že nejsou naše, ale Jeho, a my si je osvojujeme v Duchu svatém. Jeho sny.

A zde se tedy otevírá prostor pro krásné a uspokojivé duchovní hledání: hledání „Ježíšových snů“, tedy jeho největších tužeb, které Otec probudil v jeho božsko-lidském srdci. Zde, v tomto klíči evangelijního rozjímání, bych rád „rezonoval“ s vašimi čtyřmi velkými sny.

Janovo evangelium nám předkládá tuto Ježíšovu modlitbu k Otci: „A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne“ (17,22-23). Toto svaté slovo nám umožňuje snít s Ježíšem o společenství jeho učedníků, o našem společenství, neboť také my jsme „jeho“ (srov. apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, 146). Toto společenství - to je důležité objasnit - nespočívá v naší uniformitě, homogenitě, kompatibilitě, více či méně spontánní nebo vynucené, nikoli; spočívá v našem společném vztahu ke Kristu a v něm k Otci v Duchu. Ježíš se nebál různosti, která existovala mezi Dvanácti, a proto bychom se neměli bát ani my, protože Duch svatý rád rozdmýchává rozdíly a vytváří z nich harmonii. Na druhé straně se musíme bát našich partikularismů, exkluzivismů, protože způsobují rozdělení (srov. apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 131). Proto nás Ježíšův sen o společenství osvobozuje od uniformity a rozdělení, což jsou špatné věci.

Další slovo převezmeme z Matoušova evangelia. Ve sporu se zákoníky a farizeji říká Ježíš svým učedníkům: „Vy však si nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel ‒ Kristus“ (23,8-10). Zde můžeme uvažovat o Ježíšově snu o bratrském společenství, na němž se všichni podílejí na základě společného synovského vztahu k Otci a jako Ježíšovi učedníci. Společenství zasvěceného života může být znamením Božího království zejména tím, že svědčí o stylu participativního bratrství mezi skutečnými, konkrétními lidmi, kteří se, se svými omezeními, každý den rozhodují v důvěře v Kristovu milost žít společně. I dnešní komunikační nástroje mohou a musí sloužit skutečné, nejen virtuální, účasti na konkrétním životě společenství (srov. Evangelii gaudium, 87).

Evangelium nám také zprostředkovává Ježíšův sen o církvi, která by byla celá misionářská: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,19-20). Tento mandát se týká všech členů církve. Neexistují charismata, která jsou misijní, a jiná, která nejsou. Všechna charismata, pokud jsou církvi dána, slouží k evangelizaci lidí, tedy ke světové misii; samozřejmě různými způsoby, velmi různými, podle Boží „představivosti“. Mnich, který se modlí ve svém klášteře, se podílí na šíření evangelia do dané země a učí lidi, kteří tam žijí, že máme Otce, který nás miluje, a že na tomto světě jsme na cestě do nebe. Otázka tedy zní: jak může být člověk cisterciákem přísné observance a zároveň být součástí „vycházející církve“ (Evangelii gaudium, 20)? Jak má být neustále na cestě, vycházející cestě? Jak prožíváte „sladkou a útěšnou radost z evangelizace“ (sv. Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 75)? Bylo by hezké slyšet to od vás, kontemplativních. Prozatím nám stačí mít na paměti, že „v jakékoli formě evangelizace má vždy primát Bůh“ a že „v celém životě církve musí být vždy jasné, že iniciativa patří Bohu, že 'on si zamiloval nás' (1 Jan 4,10)“ (Evangelii gaudium, 12).

Nakonec nám evangelia ukazují Ježíše, jak se stará o své učedníky, trpělivě je vychovává, vysvětluje jim význam některých podobenství a slovy jim osvětluje svědectví o svém způsobu života, o svých gestech. Například poté, co učedníkům umyl nohy, jim Ježíš říká: „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy“ (Jan 13,15), Mistr sní o tom, že své přátele formuje podle Boží cesty, kterou je pokora a služba. A když pak o něco později říká: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést“ (Jan 16,12), Ježíš dává najevo, že učedníci mají před sebou cestu, formaci, kterou mají přijmout; a slibuje, že „formátorem“ bude Duch svatý: „Až přijde Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy“ (v. 13). A mohlo by se najít mnoho evangelijních odkazů, které svědčí o tom, že Pánovo srdce sní o formaci. Rád je shrnuji jako sen o svatosti a obnovuji tuto výzvu: „Ať milost vašeho křtu přinese ovoce na cestě svatosti. Nechť je vše otevřeno Bohu a za tímto účelem si ho zvolte, volte Boha znovu a znovu. Nenechte se odradit, protože máte moc Ducha svatého, která vám to umožní, a svatost je koneckonců plodem Ducha svatého ve vašem životě (srov. Gal 5,22-23)“ (Apoštolská exhortace Gaudete et exsultate, 15).

Drazí bratři a sestry, děkuji vám, že jste přišli, a přeji vám vše nejlepší na závěr kapituly. Ať vás Panna Maria provází. Ze srdce žehnám vám i všem vašim spolubratrům na celém světě. A prosím vás, abyste se za mě modlili. Děkuji!