Pane, kam mě posíláš? Co mám splnit?

S obdivem myslím na lásku Boha k člověku, kterého on z lásky stvořil jako muže a ženu a nechal je žít v ráji. Když to lidé pokazili, rozhodl se je zachránit.

Své dílo spásy však udělal závislým na souhlasu dívky Marie z Nazareta, aby ukázal, že chce člověka potřebovat jako spolupracovníka na svém díle spásy. On může a chce přicházet i do dnešního světa skrze ty, kteří mají odvahu mu říkat „ano“ a nechají jeho slovo vtělovat do svých skutků.

S vděčností myslím na lidi, které si Bůh vybral za spolupracovníky a oni odpověděli velkorysým „ano“. Dej jim, Pane, pravou vánoční radost z tvého nového příchodu do dnešního světa skrze ně.

Večer u svatostánku

Končím den u tvého svatostánku. Hledím na věčné světlo, znamení tvé přítomnosti, které mi připomíná Mojžíšův hořící keř, v němž ses mu zjevil před tím, než od tebe dostal mimořádný úkol vyvést národ z egyptského otroctví. Tehdy se poprvé ozvalo: Zuj si opánky. Místo, na kterém stojíš, je svaté. Myslím i na zkušenost vojevůdce Jozua, Mojžíšova nástupce. Dle tvého rozkazu vede svěřený lid do země, kterou jsi mu zaslíbil. Má dobýt první opevněné město, Jericho. Zjeví se mu velitel Hospodinova zástupu. Jozue se klaní tváří až k zemi a ptá se na rozkaz, který je připraven splnit. Nejprve však zazní: Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté. Dobytí Jericha je excelentní zázrak, ne dílo lidských schopností.

Vzpomínám na místa, kde jsem já zakusil tvou přítomnost, dotek tvé milosti, tvé volání, zásah do života. S vděčností se tam v myšlenkách vracím. Teď smím stát před tebou a v hluboké úctě se ti klanět. I já se ptám: Pane, jaký je tvůj příkaz, abych jej splnil? Ty nechceš jít kolem mne nadarmo. I mě zveš k účasti na tvém díle. Nejsem toho hoden. Jestli však přece mě chceš použít, pak je to nezasloužená milost a největší čest. Toto místo je pro mě skutečně svaté a já byl, jako bych to nevěděl.

Ticho plné Boha

Člověk nemůže stále přijímat informace, stejně jako nemůže stále jíst. Nejen žaludek potřebuje klid na trávení. Ticho potřebujeme, abychom mohli být sami se sebou, abychom se mohli s odstupem vracet k tomu, co jsme prožili či slyšeli, jaký jsme zaujali postoj, abychom si utříbili myšlenky, vytěžili poučení, abychom to probrali s Bohem, přijali jeho výzvy a nakonec mu všechno odevzdali. Bez rozjímání nám chybí hloubka a duchovní život živoří, protože ten se rozjímáním živí.

Zakusíme-li ticho plné Boha, můžeme usnout v pokoji a radosti. Chvíle skládání myšlenek, k nimž se někdy vracíme celý den či déle, hledání formulací a hra se slovíčky není ztrátou času, ale momentem vnitřního růstu a budování důvěrného vztahu s Bohem, zabydlením se v domě svého srdce, v němž prožíváme radost ze společenství s hostem nejvzácnějším. S ním nebudeme trpět tísnivou samotou či opuštěností, protože on zůstane s námi. A kdyby přece přišla zkouška duchovní prázdnoty a opuštěnosti, obejmeme-li Ježíše, který zakusil opuštěnost největší, nebudeme sami – budeme s ním.

Podle knihy arcibiskupa Jana Graubnera V tichu (vydává KNA v listopadu 2022)

Chválím tě, Bože, za pozvání do ticha s tebou. Raduji se z tvé blízkosti, která těší a sílí, raduji se z tvé přítomnosti, která mě obklopuje i proniká. Nově jsi mně zazářil a já nemám chuť se vracet do světa. Ale podívej, já tu nejsem sám. Všude s sebou nosím ty, k nimž jsi mě poslal, mám v srdci všechny, kteří prosili o modlitbu, i ty, k nimž neumím najít cestu, mám s sebou ty, kterým říkám spolupracovníci. Rád se k nim vrátím, ale pojď se mnou i ty a ukaž se jako Dobrý pastýř. Amen.

Mons. JAN GRAUBNER