Otázky „proč“ se ozývají často

„Děti v pěstounské péči si nosí v pomyslném batůžku bolístky a my pěstouni se snažíme najít cesty, jak je pofoukat,“ popisují obrazně svůj úkol manželé Vahalovi. Pěstounů je v Česku už kolem 19 tisíc. Vypravili jsme se za některými z nich.

V posledních čtyřech letech se dramaticky snížil počet dětí v kojeneckých ústavech a v roce 2024 by tam už nemělo být žádné dítě – informovalo ke konci října ministerstvo práce a sociálních věcí. Od roku 2025 bude podle novely zákona už přímo zakázáno tam nejmenší děti (do tří let) umisťovat. Nahradí je zejména pěstouni, kterých je už u nás kolem 19 tisíc, dvě třetiny ovšem z řad příbuzných, jak uvedlo ministerstvo. Podle odborníků je neosobní hromadná péče v kojeneckých ústavech škodlivá, obzvlášť pro nejmenší děti.

„Vdala jsem se a narodily se nám dvě dcery. Když měla mladší tři roky, rozhodli jsme se projít přípravou a přijmout další dítě,“ vypráví svůj příběh pěstounka Eva Vahalová. Nikolka byla romská desetiměsíční dívenka, když se s ní prvně potkali. „Byla jako kluk v sukni. Odmala tvrdila, že bude policistka. Tím směrem také vše směřovalo – hračky i kroužky spíše pro kluka než pro drobnou kudrnatou dívku,“ vzpomíná.

Když měla čtyři roky, přijali manželé Vahalovi další romskou dívenku v batolecím věku. Ta se naopak vyžívala v šatičkách, panenkách, malovátkách. Ve škole měla sice potíže, ale špatnou krátkodobou paměť nahrazoval hudební sluch: hrála na klavír a zpívala. Roky plynuly a dívky dospívaly. Nejmladší měla velmi bouřlivou pubertu a pomocníkem byla rázná kurátorka, s jejíž pomocí i toto neklidné období všichni překonali. „Nikola šla po základní škole za svým snem stát se policistkou, obor ‚ochrana osob a majetku‘. Po dostudování řešila, že maturita je málo a u policie by bylo fajn si ještě udělat nástavbu. Zrodil se však jiný plán. Zvolená vyšší odborná škola ji připravila na obor zdravotní sestra a dnes pracuje jako sálová sestra. U mladší Aničky to bylo náročnější, i přesto je dnes samostatná,“ říká pěstounka Vahalová.

A po chvíli pokračuje: „Všechny naše děti se postavily na vlastní nohy. A protože se říká ‚jednou pěstoun, vždycky pěstoun‘, dali jsme se do další přípravy – tentokrát na pěstouny na přechodnou dobu (u které dítě pobývá u pěstounů nanejvýš rok – pozn. red.). Po absolvování roční přípravy jsme byli zařazeni a čekali na kouzelný telefon.“ Během šesti let tak měli v péči celkem osm dětí: desetiletého chlapce, který se pak vrátil ke své rodině; třináctileté děvče, jehož maminka byla v nemocnici; šestnáctiletou slečnu, která čekala na místo v dětském domově, aby mohla za sourozenci; desetia sedmileté sourozence, u nichž maminka „nefungovala“ a tatínek, i když byl pracovitý, se o děti neuměl postarat; dvouletou dívenku, jejíž dva starší bratři byli v péči dalšího dočasného pěstouna, protože maminka dětem umřela a tatínek se nestaral. Poslední děti byli sourozenci ve věku tři a čtyři roky, kteří se po půlroce vrátili zpátky k matce.

„Dívenku, které umřela maminka, soud nakonec i s kluky svěřil do naší péče. Jejich babička s nimi totiž měla problémy, a tak po půlroce u soudu řekla, že péči nezvládne a že bude lepší pěstounská péče u nás, když už holku známe a byla na nás hezky navázaná. A tak se stalo, že jsme opět dlouhodobými pěstouny a máme v péči všechny tři sourozence,“ říká Eva Vahalová.

Traumata léčit mořem lásky

Z vyprávění manželů je poznat, že život pěstouna bývá trnitý i úsměvný. „Někdy radostně skáčeme přes kaluže a jindy s vážnou tváří zvažujeme nejlepší zájem pro dítě. Hledáme cestičky, jak pofoukat bolístky, které si děti v pomyslném baťůžku přinesly s sebou. Otázky typu ‚proč‘ se ozývají často. V našem případě: ‚Proč maminka umřela, proč se neuzdravila?‘“ popisuje pěstounka.

Každé dítě v pěstounské péči si s sebou podle jejich zkušeností nějaká traumata přineslo. „A každé trauma je jinak náročné na léčbu. Někdy stačí moře lásky a trpělivosti, jindy je nutná dlouhodobé péče odborníků na dětskou duši. Vždy je třeba za dětmi stát s láskou a tím je utvrdit, že je má někdo rád už proto, že jsou, a bez ohledu na to, jaké jsou. Okolí ne vždy chování dětí v péči pěstouna rozumí. Mnohé děti působí jako obyčejné, ale jejich baťůžek bývá různě těžký,“ uzavírá Vahalová.

Pěstounkou nebo pěstounem se mohou stát i lidé, kteří žijí sami, bez partnera. Důležitá je zralost, osobnostní vlastnosti, rodičovský talent a dobrá schopnost sebereflexe. Při rozhodování, které dítě půjde do jaké rodiny, se vždy hledá pro konkrétní dítě vhodná rodina, ne naopak. Rozhodující tedy není pořadník, ani doba od podání žádosti. Informace o pěstounské péči lze získat u doprovázejících organizací pro pěstouny nebo na sociálních odborech obcí s rozšířenou působností nebo krajských úřadů.