Oltář katedry a Baldachýn nad Petrovým hrobem: dva vizuální a spirituální úběžníky Svatopetrské baziliky

Dřevěný trůn, symbol primátu knížete apoštolů, vyjmutý z monumentálního bronzového „relikviáře” v apsidě Vatikánské baziliky, a restaurovaný v rámci přípravy na Svatý rok, byl v neděli 27. října na konci mše svaté na závěr synody, vystaven při papežském oltáři, pod nově zrestaurovaným Berniniho baldachýnem. Starobylý stolec bude možné spatřit až do 8. prosince, kdy se vrátí na své místo v Oltáři katedry.

Při vstupu do hlavní lodi baziliky svatého Petra vás zaskočí nesmírné dimenze tohoto prostoru. Všechno se náhle zmenšuje, mění se naše vnímání okolních věcí, jako bychom stanuli před majestátním dílem přírody. Architektura má však svůj řád a náš pohled okamžitě upoutají dva úběžníky vnitřního prostoru: Oltář katedry v závěru baziliky a papežský oltář s baldachýnem nad hrobem svatého Petra. V neděli 27. října, během mše zakončující XVI. řádné generální shromáždění biskupské synody, byl baldachýn po devíti měsících restaurování slavnostně odhalen. A před něj byl vystaven starobylý stolec sv. Petra, který se 8. prosince vrátí na své místo, do bronzového trůnu v apsidě baziliky.

Oltář katedry a Baldachýn odkazují k patrociniu baziliky a pozornému divákovi nabízejí klíč k jejímu čtení. Nejenže oba tyto monumenty jsou dílem téhož umělce, Gian Lorenza Berniniho, ale sám jejich autor je rovněž navzájem propojil. Jakmile vstoupíte do baziliky je zřejmé, že monumentální bronzový baldachýn perspektivně rámuje také oltář Stolce sv. Petra v apsidě chrámu. A není to náhoda. Papežský oltář nad hrobem apoštola, na němž - jako na skále - Kristus přislíbil založit svou církev, odkazuje k počátkům, k prvotní církvi, která vznikla ze svědectví mučedníků, a proto je nazývám také oltářem konfese, vyznání. Katedra sv. Petra odkazuje k prvnímu úkolu Petrových nástupců: hlásat evangelium a učit Boží lid.

Baldachýn, starobylé znamení autority a prestiže, navrhl Bernini v roce 1624 jako svou vůbec první architektonickou zakázku; dokončen byl - za pomoci inženýrských schopností jeho budoucího rivala, geniálního architekta Francesca Borrominiho - v roce 1633. Obtížnost úkolu, který Berninimu svěřil papež Urban VIII., jehož heraldické figury - včely - najdeme v nepřeberných variantách ve výzdobě baldachýnu, spočívala především v tom, že architektura baldachýnu musela odpovídat monumentálnímu měřítku chrámu. Aby konstrukce nepůsobila ve svých rozměrech rozměry příliš toporně, rozhodl se Bernini pro tordované, točité, sloupy. Jejich tvar a výzdoba navíc navazují na takzvaný Svatý sloup - dnes uchovávaný v Muzeu Svatopetrské pokladnice -, tordovaný sloup s motivy vinné révy, o němž se po staletí věřilo, že byl svědkem Ježíšova kázání v Jeruzalémském chrámu a který spolu s dalšími podobnými sloupy, z nichž některé můžeme dodnes vidět v lodžii relikvií nad balkony v pilířích, zdobil od 4. století Pergulu před Petrovým hrobem v raněkřesťanské Konstantinově bazilice.

Berniniho důmyslná kompozice spojuje představu ciboria, coby pevné architektonické konstrukce, s původním významem baldachýnu jako dekorativní draperie nad významným místem nebo postavou. Spojuje čabrakové motivy přímo se sloupy a využívá odlehčenou volutovou konstrukci doplněnou ikonografickým motivem palmových ratolestí, které podpírají dynamické andělské postavy. Zvlněné linie barokní architektury se zastavují až u kříže nad pozlaceným glóbem na vrcholu baldachýnu, jako by chtěly ilustrovat dávné úsloví: „Stat Crux dum vulvitur urbis“. „Svět se zmítá, ale Kříž pevně stojí.” 

Období baroka bylo v jistém smyslu velmi podobné našemu. Moderním jazykem bychom je mohli nazvat multimediální, v jeho snaze využít nejrůznější umělecké techniky, aby proniklo ke všem smyslům a zaangažovalo diváka do té míry, že se hranice subjektivního a objektivního rozpouštějí a on se stává účastníkem nové skutečnosti, živou součástí „všeuměleckého díla” (pro které se v italštině vžilo označení „bel composto” a ve střední Evropě německé „Gesamtkunstwerk”), vize univerza oživovaného Božím duchem. Příkladem či téměř prototypem této proměněné skutečnosti, která se s živým vědomím Boží přítomnosti vlamuje do našeho prostoru, aby spojila nebe se zemí, je právě apsida baziliky svatého Petra.

Celá závěrečná stěna Svatopetrské baziliky se mění ve scénu, v níž Bernini před našima očima předestírá ohromující vizi. Již v době prací na baldachýnu nad hrobem apoštola Petra nazývali současníci tohoto architekta „Michelangelem našeho století“ a nyní, na objednávku Alexandra VII. dokazuje, že tato slova nebyla jen lichotkou. Jestliže v Michelangelově pojetí apsidy nové vatikánské baziliky hrálo zásadní roli světlo jako rovnocenný protějšek modelované hmoty stěn, Bernini tento sochařský princip rozvíjí k dokonalosti a komponuje vizi otevřeného nebe, z něhož se vynořuje holubice Ducha svatého zalitá světlem, v doprovodu vznášejících se andělů. Z této vize sestupuje obrovský bronzový trůn, který však skrývá jiný, mnohem menší trůn, na němž podle tradice údajně kázal svatý Petr (a který, jak bylo řečeno, v těchto dnech lze vyjímečně spatřit vzhledem k restauračním pracím na oltáři). Starobylý stolec, zdobený slonovinovými destičkami s vyobrazením Herkulových činů, se do Říma dostal v 9. století jako dar franského krále Karla II. Holého papeži Janu VIII., některé jeho prvky však pocházejí pravděpodobně z dřívějších dob. V bule Benedikta IX. z listopadu 1037 se rozlišuje „intronizace“ od „dosazení na trůn“, což nepřímo dokládá používání „křesla“ římskými papeži. Po roce 1000 je navíc doložen zvyk žádat a získávat „relikvie“ (hmotné nebo kontaktní) z tohoto Křesla, což je jasné znamení jeho vysoké symbolické hodnoty, v níž bylo na základě zbožné úcty považováno stolec, na němž seděl svatý Petr, když hlásal evangelium v Antiochii a Římě. 

Mohli bychom tedy Berniniho kompozici považovat za jakýsi obrovský relikviář. V tom však nespočívá to hlavní. Ve skutečnosti nám monumentální výjev, vytvořený v letech 1657-1666, připomíná nezměněný úkol Petrových nástupců, totiž hlásat Krista, vykládat a učit Boží slovo. Proto se nad Petrovým stolcem vznáší symbol Ducha svatého, Ducha, který uvádí do veškeré pravdy, Ducha, který je Utěšitelem a Přímluvcem (Jan 14,17; 14,26;16,13), ale také napovídá správná slova ve chvílích krize (srov. Lk 12,12). 

Po obou stranách trůnu jsou čtyři postavy významných teologů: svatý Ambrož a svatý Augustin, otcové západní církve, a svatý Atanázius a svatý Jan Zlatoústý, otcové východní církve, kteří lehkým gestem, téměř jen konečky prstů, trůn nadnášejí. Samotný bronzový trůn je zdoben reliéfy tří evangelijních perikop ilutrujících charakter papežova úkolu jako Kristova zástupce na zemi: Pas mé ovce (Jan 21, 17), tedy svěření lidského stádce Petrovi, Mytí nohou (Jan 13,14), ukazující povahu jeho služby, a konečně Předání klíčů nebeského království (Mt 16,19). 

Obrovský trůn, příliš veliký pro jakoukoli lidskou bytost, ukazuje, že o tom, kdo na něm zasedne, nemůže rozhodnout pouze člověk.

Johana Bronková