Old Shatterhand mě vedl k víře

Desátého února to bude třicet let, co si konvertitka JIŘINA BENEDICTA LIŠKOVÁ sbalila kufr a odjela do kláštera klarisek v Paderbornu v severním Německu. Měla pár měsíců po dokončení magisterského studia na Katedře hudební vědy Filozofické fakulty UK. V tehdejším Československu zanechala rodiče, sestru i svůj milovaný klavír.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste ve víře nebyla vychovaná a uvěřila jste ve třinácti letech. V tom věku spíš děti z věřících rodin rebelují a přestávají do kostela chodit. Vy jste to měla naopak. Jak k tomu došlo?

Rodiče nebyli praktikující věřící, protože byli učitelé, a to se za komunistů hodně hlídalo. Zvlášť v pohraniční Aši, kde jsme žili. O víře se u nás v podstatě vůbec nemluvilo. Takovou dětskou víru jsem ztratila ve čtyřech letech, kdy moje starší sestra objevila vánoční dárky. Náhle jsem pochopila, že Ježíšek je vlastně hra, kterou s námi rodiče hrají. Žili jsme tehdy v domácnosti ještě s babičkou, která pomaličku odcházela. Snažila jsem se s tím čestně a bez pomoci pohádek vyrovnat. Potom babička odešla. Moje sestra vzala knihu od Karla Maye, protože jsme ho tehdy hodně četly, a přečetla mi, jak v ní líčí nebe. Brala jsem to sice jako pohádku, ale zanechalo mi to v hlavě brouka, který ve mně hlodal po celý zbytek základní školy. Víra se u nás doma skutečně moc neprožívala, ale Štědrý večer byl skutečně křesťanský. Tatínek vždy před večeří četl evangelium a potom se šlo ke stromečku a dlouho se zpívalo. Někdy ke konci základní školy jsem si vytáhla knihu, ze které tatínek předčítal. Jmenovala se Velký příběh Bible a vánoční příběh je tam přepsaný, jak ho líčí evangelista Lukáš. Knihu jsem si pak přečetla od začátku do konce. Přemýšlela jsem, že kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že je možné s Bohem komunikovat a že bych ho mohla poprosit, aby udělal nějaký zázrak jako pro Gedeona. Ale pokud by žádný zázrak neudělal, tak to také vůbec nic neznamená, protože pokud Bůh existuje, je to můj Pán, a nikoliv můj poskok. Jak jsem o tom v hlavě přemílala, najednou jsem zjistila, že věřím, a tou nejpřirozenější reakcí bylo začít se modlit.

Začala jste se modlit vlastními slovy, anebo jste hledala nějaké tradiční modlitby?

Kupodivu i díky knihám Karla Maye jsem věděla, že se s Bohem dá mluvit. Karel May to tam prostě nějak měl. Old Shatterhand deklaruje, že je věřící, a v textu se tam mihne i nějaká modlitba. Šla jsem také za maminkou, aby mě naučila se modlit. Ta mně ale přeříkala Andělíčku můj strážníčku, tak jsem jí poděkovala. Právě jsem objevila, že existuje Hospodin, a nějakého andělíčka strážníčka jsem v tu chvíli neřešila. Znovu jsem tedy vzala do rukou Velký příběh Bible a z něj jsem se naučila Otče náš. A potom jsem se z Hemingwayovy knížky Stařec a moře naučila Zdrávas Maria.

Přiznám se, že jsem jako dítě přečetla také hodně mayovek, ale nikdy jsem si nevšimla, že by tam byla nějaká poznámka o víře nebo modlitbě.

Moje sestra Vlasta mayovky sbírala, měli jsme i jeho orientální příběhy z první republiky. V těch je i určitá forma mystiky. Karel May je velmi zajímavá postava. Byl přesvědčený křesťan. Jeden františk án z Rakouska o něm dokonce napsal diplomovou práci v oboru dogmatiky.

Mám dojem, že ve vás cesta k Bohu rostla docela pomalu…

Jediný člověk, který tehdy tušil, že začínám věřit, byla moje sestra. Je zajímavé, že šla vedle mě paralelně svou vlastní cestičkou. Všimla si, že se v posteli večer pod peřinou vždy nějak zkroutím, a jednou mně řekla: „Ty se také večer modlíš, že?“ O naší cestě k víře napsala pak knihu, která vloni vyšla s názvem Sovětská zima a náčelník Apačů.

Stala se také řeholnicí?

Ne, ale nikdy se nevdala a teď se stará o naši maminku.

A kdy jste se nakonec nechala pokřtít?

Až ve dvaceti letech v Aši (v roce 1988 – pozn. red.).

Co na to říkali rodiče?

Maminka byla v tu dobu docela dost nemocná. Tatínek měl jen velkou starost, abychom si nepokazily kariéru a nevyhodili nás ze školy. Jinak rodiče proti naší víře nic neměli.

V té době jste už studovala hudební vědu na Karlově univerzitě v Praze. Nebyl tehdy problém studovat vysokou školu a zároveň se připravovat na křest?

Výhodou bylo, že v našem kruhu bylo víc věřících. V Celetné jsme mívali odpoledne dlouhé čtyři hodiny marxismu. Po nich jsme seběhli dolů a jako jeden muž jsme přeběhli chodník a šli si spravit chuť do Týnského chrámu na půl šestou na mši. Byl tam skvělý kněz, který liturgii skutečně slavil (P. Jiří Reinsberg – pozn. red.). Hodně mne potom ovlivnil i prázdninový pobyt v Polsku.

Jak?

Ještě než jsem se nechala o prázdninách pokřtít, přihlásila jsem svou diplomku o chorálních rukopisech z františkánského kláštera v Chebu. A potom jsme jely se sestrou do Polska na výměnný pobyt od SSM (Socialistického svazu mládeže). Hned vedle koleje, kde jsme bydlely, byl veliký kostel, kam jsme se vypravily, protože byla neděle. Sídlili tam františkáni a brzy k nim chodila na návštěvu celá naše skupina. Trošku jsme tím zmátli našeho průvodce, který počítal s tím, že když bude mít na starost Čechy, půjde o ateisty. V naší skupince byli ale ze sedmi lidí čtyři katolíci a jedna hledající. Jakmile jsme se seznámili s františkány, ignorovali jsme veškerý další program. Jeden z bratří nás vzal k sestřičkám, které měly klášter naproti. V jejich kapli jsem poprvé slyšela, jak se někdo živě modlí breviář. A když začaly zpívat Magnificat, úplně jsem ztuhla. Okamžitě se mi to propojilo s diplomovou prací. Najednou jsem měla pocit, jako když paleontolog vykope brontosaura, opráší si ho štětečkem, seskládá dohromady kostičky, a když je hotov, tak na něj ten brontosaurus zamrká a zavrtí ocáskem. Ono to žije! V tu chvíli jsem věděla, že chci jít do kláštera, kde bude mít liturgie plný prostor a kam nebudu muset dobíhat z nějakého akčního života, abych stihla závěr nešpor. Kde liturgie bude opravdu to, co dává celému dni řád a strukturu.

Ve 24 letech jste tedy vstoupila do řádu a odešla do kláštera v Německu. Proč jste zamířila právě tam?

Po sametové revoluci jsem se dozvěděla, že existuje skupinka klarisek, které žijí v Brně. Tehdy se řády začaly vynořovat z ilegality a tato skupinka, co žila do té doby v utajení, se sebrala a vyrazila na zkušenou do Německa. U nás totiž nebyly žádné klarisky už od dob Josefa II., který je zrušil. Napsala jsem proto do Německa. Chvíli jsme si korespondovali a vše uzrálo s tím, že mohu přijet, až dokončím vysokou školu. Do Německa jsem tedy odjela až 10. února 1992, protože jsme měli kvůli revoluci posunutý závěr školy. Dokončila jsem ji na podzim 1991 a poté jsem krátce pracovala v archivu v Chebu, který sídlil shodou okolností v budově bývalého kláštera klarisek.

Splnil život v klášteře vaše představy?

Představovala jsem si, že tam přijedu a plnou parou začnu budovat svou svatost. Že se budeme šíleně postit, modlit se od rána do večera a chodit bosky. Hned po příjezdu jsem narazila. Možná o to víc, že naše novicmistrová byla Japonka, která říkala: „Jo, to je typická Evropa, kde se jede na výkon, ale to se u nás nenosí.“ Na začátku jsem tak byla velmi zklamaná z toho, co se od nás očekávalo: že přijmeme způsob života, askeze, jak probíhal v tomto klášteře, a že se především zařadíme. Něco si přidávat navíc jsme nesměly. Novicmistrová říkala: „Je tu jistá vyváženost. Máme určité množství modlitby, práce, nějakého volna, společenství, a když se někde přidá, tak se jinde automaticky ubere. Kromě toho, jak se můžete rozhodnout, jestli chcete přijmout náš způsob života, když si ho vůbec nezkusíte a budete místo něj dělat jen ten váš?“ Komunita měla okolo dvaceti sester a nás z Československa přišlo devět. Z devíti jsme vytrvaly nakonec tři. Prožila jsem tam hlubokou osobní krizi, kdy jsem se ptala, jestli to byl můj nápad, nebo Boží, abych věděla, komu za to vynadat – sobě, nebo Pánu Bohu? Nebyla jsem ale schopná říct, že jsem se spletla, a odejít. Ta krize trvala pět let. Během té doby jsme začaly v Brně zakládat v roce 1994 nový klášter.

Co bylo v té krizi nejtěžší?

Asi to, že se mi úplně rozsypaly představy, které jsem o životě v klášteře měla. Prožívala jsem pocit, že ten jejich způsob života mě jen blokuje. Byla jsem biologicky ve věku, kdy ve mně všechno rostlo, sílilo a chtělo žít. Najednou jsem spoustu věcí nesměla. Nechala jsem za sebou vědeckou kariéru, kterou bych dělala moc ráda. Zpočátku jsem nesměla ani hrát na klavír a později jen jednu hodinu v neděli. Měla jsem pocit, že všechno, co mi bylo drahé, jsem hodila za hlavu. Zbylo mi takové šedé nic, ve kterém jsem se neorientovala.

Dnes za sebou máte třicet let v řádu. Když se ohlédnete, bylo vše, co jste prvních pět let prožila, špatné, nebo i k něčemu dobré?

Nakonec se to rozlousklo tak, že bych ty roky za nic nevyměnila. Vše ale muselo skutečně těch pět let zrát. Najednou jsem už neměla důvod litovat toho, co jsem nechala za sebou, protože tady byl On. Byla jsem pak novicmistrové strašně vděčná, že to se mnou vydržela. Věčné sliby jsem skládala už v Brně.

Vaše řehole vyžaduje život za zdmi kláštera. Nechybí vám možnost jít do lesa, projet se na kole, zajet si k moři anebo se jen tak vykoupat v rybníku? Anebo jít na koncert, když jste milovala hudbu?

Občas to chybí. Pokud je ale člověk v určitém cyklu dění, tak to ani tak neprožívá. Je sice pravidlem, že celý náš život probíhá v klauzuře, součástí kláštera je ale i velká zahrada, kde se dá být o samotě. Ve výjimečných případech je také možné jet na delší dovolenou někam do spřáteleného kláštera, kde je třeba i les s možností vycházek a projížděk na kole.

Co byste vzkázala dívkám, které uvažují o vstupu do nějakého řádu?

Mám pocit, že u nás si hodně lidí stále myslí, že křesťan na plný úvazek je pouze ten, kdo patří mezi zasvěcené osoby. Už tohle samotné dělení, které tlačí lidi do určitého výkonu, není dobré. Nejdůležitější je, aby člověk našel tu formu, jak prožívat své křestní zasvěcení, která je pro něj ideální. Neměl by se dát svést pocitem, že stát se sestřičkou je víc než žít v rodině. Každý by měl zkrátka hledat Boží vůli. Bůh mě určitě nechce tlačit do nějaké křeče jen proto, že si myslím, že řeholní život je víc než manželství a že pokud chci Bohu sloužit naplno, musím být v řádu. Každý způsob zasvěcení je totiž stejně svatý a stejně dobrý. Je ale velmi důležité, aby člověk našel ten pravý způsob, který Bůh stvořil pro něj.

BENEDICTA LIŠKOVÁ se narodila 2. března 1968 v Aši. Po maturitě na gymnáziu v Chebu roku 1986 vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1992 odešla do kláštera v Paderbornu. Věčné sliby složila v Brně. Před pětadvaceti lety byla u založení kláštera klarisek v Brně-Soběšicích, kde žije.