„Odcházím vám připravit místo“ – Stáří jako čas vciťující se do završení

Dnešní generální audience se konala v aule Pavla VI. Papež František při ní pokračoval šestnáctou katechezí z cyklu o stáří. Uvedlo ji čtení z Janova evangelia, v němž Ježíš těší apoštoly před svým odchodem. Katechezi Svatého otce přinášíme v plném znění.

Jan 14,1-3

„Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“.

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Dospěli jsme k posledním katechezím věnovaným stáří. Dnes vstoupíme do pohnuté důvěrnosti, jíž se vyznačuje Ježíšovo rozloučení s učedníky, které široce podává Janovo evangelium. Tato promluva na rozloučenou začíná slovy útěchy a příslibu: „Ať se vaše srdce nechvěje!“ (14,1); „A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (14,3). Tato Pánova slova jsou krásná.

Nedlouho předtím Ježíš řekl Petrovi: „Půjdeš za mnou později“ (13,36), čímž mu připomenul, že bude muset projít skrze svou slabou víru. Životní čas, který ještě učedníkům zbývá, se bude nevyhnutelně ubírat skrze křehkost jejich svědectví a výzvy, kladené bratrstvím. Nicméně bude také procházet strhujícím požehnáním plynoucím z víry: „Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci“ (Jan 14,12). Pomyslete, co je to za příslib! Nevím, jestli si ho až do hloubi uvědomujeme a věříme mu. Nevím, mnohdy mám pocit, že nikoli.

Stáří je příhodným časem k pohnutému a radostnému svědectví o tomto očekávání. Skutky víry, která nás i druhé přibližují k Božímu království, již překročily onu mohutnost síly, slova a vzepětí, vlastních mládí a zralému věku. Avšak právě takto ještě více zprůzračňují příslib pravého životního cíle. Jaké je toto pravé životní určení? Je to místo u Božího stolu a v Božím světě. Bylo by zajímavé sledovat, zda v místních církvích existuje nějaký zvláštní poukaz, určený k oživení této výjimečné služby starého člověka, jíž je čekání na Pána – protože se jedná o službu, službu očekávání Pána, a zda místní církve v tomto ohledu podporují osobní charismata seniorů a jejich hodnotu v rámci společenství.

Stáří, které se stravuje ve sklíčenosti z ušlých příležitostí, vede ke skleslosti samo sebe i své okolí. Naopak v laskavě prožívaném stáří, ctícím životní realitu, se definitivně rozplývá klamné nazírání života jako síly, která si musí vystačit sama se sebou a svým zdarem. Rozptyluje se tak dokonce zdání o církvi, která se přizpůsobuje světským okolnostem za domněnky, že tak definitivně ovládne jejich zdokonalení a dovršení. Když se vysvobodíme z této domýšlivosti, zjišťujeme, že již samo stárnutí, které nám Bůh dopřává, je jedním z oněch „ještě větších“ skutků, o kterých Ježíš promlouvá. Jedná se totiž o dílo, jehož dokonání nebylo Ježíšovi dáno: pro nás je umožnily jeho smrt, vzkříšení a zmrtvýchvstání! Pamatujme, že „čas je nadřazen prostoru“, takový je zákon iniciace. Náš život není učiněn k tomu, aby se sám v sobě uzavřel v jakési pomyslné pozemské dokonalosti, ale je určen k přesahu, k němuž se dospívá skrze smrt, která značí přechod. Naše stálé místo a cílový bod totiž nejdou zde, nýbrž vedle Pána tam, kde navždy přebývá.  

Zde na zemi se zahajuje proces našeho „noviciátu“, učňovského osvojování života. Vprostřed tisícerých obtíží se učíme oceňovat tento Boží dar, dostát odpovědnosti při jeho sdílení a zúročení pro všechny lidi. Pozemský čas života je omilostněn tímto přechodem. Povýšenecká snaha o zastavení času, věčné mládí, neomezený blahobyt a absolutní moc nejenom není možná, ale je pouhým blouzněním.

Naše pozemské bytí je časem, který nás uvádí do života. Je to život, avšak život uvádějící do životní plnosti, která se uskutečňuje výlučně v Bohu. Od samého začátku nás poznamenává nedokončenost, kterou si uchováváme až do konce. Při naplnění Božího příslibu se však tento poměr obrací a Boží prostor, který pro nás Ježíš pečlivě připravuje, je nadřazený času našeho smrtelného života. Stáří nás tedy přibližuje k naději na toto dovršení. Stáří již natrvalo poznalo smysl času a prostorového omezení místa, v němž prožíváme svou iniciaci. Z toho důvodu jsou staří lidé moudří a věrohodní, když vybízejí k radosti nad míjením času, který nepředstavuje hrozbu, ale příslib. Stáří je ušlechtilé a nepotřebuje líčidel, aby tuto velkomyslnost projevilo. Stáří je věrohodné, když zve k radosti nad plynutím času. Ubíhající čas není hrozbou, nýbrž příslibem. Stáří, které opětovně dospívá k hlubokému pohledu víry, není ze své povahy konzervativní, jak se o něm říká! Boží svět je nekonečným prostorem, nezatíženým tokem času. Při poslední večeři se Ježíš vcítil do tohoto cíle právě tehdy, když pravil učedníkům: „Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce.“ (Mt 26,29). Zašel dále. V našich kázáních totiž ráj oprávněně popisujeme jako plnost blaženosti, světla a lásky, ale možná mu poněkud chybí život. Ježíš v podobenstvích hovořil o Božím království a zahrnoval do něj více života. My už toho nejsme schopni, nemluvíme o životě, který pokračuje.

Drazí bratři a sestry, když se stáří prožívá v očekávání Pána, může se stát hotovou „apologií“ víry, která přede všemi obhajuje důvody naší naděje (srov. 1 Pt 3,15). Stáří totiž ozřejmuje Ježíšův příslib tím, že se upíná ke svatému městu, o němž hovoří Kniha Zjevení (kap. 21-22). Stáří je nejvhodnějším životním údobím k tomu, abychom šířili radostnou zvěst o životě, který nás uvádí ke konečnému naplnění. Staří lidé jsou příslibem, svědčí o tomto příslibu. A to nejlepší teprve přijde. A to nejlepší teprve přijde: zní to jako poselství věřícího starce či stařenky: to nejlepší teprve přijde. Kéž nám Bůh všem dopřeje takové stáří, které by toho bylo schopno!

Přeložila Jana Gruberová