Od redakčního kávovaru

Dětem sice ještě vánoční prázdniny neskončily, my už ale pilně připravujeme KT 2 nového roku. A vzhledem k tomu, že doba vánoční končí až 12. ledna, o svátku Křtu Páně, stále vězím ve sváteční náladě a také liturgicky to sedí. Dovolím si proto zavzpomínat na vánoční zpívání koled u jesliček ve svatovítské katedrále. Potkal se tam dětský katedrální sbor, kde mají tu čest zpívat i moje dcery, s dalšími převážně dětskými sbory a malým orchestrem. Bylo to milé a až překvapivě dobré. Dirigentce se povedlo krásně sladit kolem 150 malých zpěváků. A nejen jí. Rád bych vyzdvihl práci všech sbormistryní, které se dobrovolně dětskému katedrálnímu sboru po celý rok věnují. Pracují s dětmi od tří let a nejenže je umí naučit pěkné písničky, dělají to tak, že to děti baví a na „sboreček“ chodí rády.

V prosinci jsem se nečekaně dostal na koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK řízeného světově uznávaným dirigentem Tomášem Hanusem. Sólistkou byla slavná izraelská klarinetistka Sharon Kam. Zněly skladby Richarda Wagnera, Carla Marii von Webera a Roberta Schumanna. Koncertů pro klarinet a orchestr mnoho není a ještě méně se hrají, což mi přijde škoda. A se Sharon Kam to byl famózní zážitek oceněný dlouhým potleskem ve stoje. A její krátký přídavek, kdy hrála už jen sama, sledoval s otevřenými ústy i celý orchestr. Na klarinet jsem se učil hrát osm let, přesto jsem do této chvíle netušil, co vše na něj lze zahrát. A pokud jsem četl dobře ve tvářích klarinetistů FOKu, styl hry Sharon Kam ohromil i je samotné.

Abych nezůstal jen u hudby, přidám jednu knižní novinku. Už je to pár let, co jsme s kolegou Janem Paulasem vedli knižní rozhovor s inspirativní boromejkou Angelikou Pintířovou. Na něj teď navázala Anežka Wiewiorková z podcastu Bez filtru a se sestrou Angelikou udělala knižní rozhovor nazvaný Pořád v pohybu (Cesta 2024). Už jen název tuhle řeholnici dobře vystihuje, ale ještě víc oceňuji, že se obě ženy pustily do tématu, které jsme my s Honzou nechali stranou – vyhoření, deprese a cesta z ní ven. Je lákavé si řeholníky představovat jako vyrovnané lidi tak napojené na Boha, že je nic nerozhodí a veškeré psychické obtíže se jim vyhýbají. Jenže i oni se musejí vyrovnávat s velmi podobnými tlaky a potížemi jako my ostatní. Rád bych tento titul víc přiblížil v rubrice Knižní tip, a tak zatím jen vyzdvihuji Angeličinu odvahu jít s „kůží na trh“ a dát čtenářům nahlédnout do svých zápasů.