Od osamělosti k vítané samotě

Být sám je jedna věc, ale cítit se sám, a dokonce opuštěný je jiná. Pocitem samoty mohou trpět i lidé v produktivním věku, kteří žijí v rodině, chodí do práce a nacházejí se uprostřed spousty lidí. Odkud se ten pocit bere a lze s ním nějak naložit?

„Pocit osamělosti se může stát důležitou cestou k sebepoznání,“ upozorňuje Jana Šilhavá z Pražského Centra pro rodinu a dodává: „V manželství přichází tento pocit v souvislosti se životními změnami: provází manžele, kteří nemohou mít děti, když děti odlétají z domova, při rozvodu nebo při úmrtí partnera nebo dítěte.“ Na webu manzelstvi.cz je publikována řada článků na toto téma.

Psychoterapeutka Eva Labusová popisuje, že samota označuje stav, kdy je člověk sice fyzicky sám, tedy bez druhých lidí, ale vůbec mu to nemusí vadit, ba naopak – právě tohle může být žádaný stav. Oproti tomu osamělost obvykle představuje trýznivý pocit opuštěnosti a odcizení: „Zahrnuje emoce smutku a úzkosti nebo třeba i hněvu. Osamělý člověk se cítí nespokojeně, nenaplněně, neúplně. Trpí, strádá, trápí se. Touží to změnit,“ popisuje psychoterapeutka. Onen trýznivý pocit podle ní může souviset s emočními zraněními v minulosti, zejména v raném dětství: „Jde o to, nakolik se nám v křehké a dosud nevědomé fázi vývoje našeho ‚JÁ‘ dostalo, či nedostalo zkušenosti, že jsme ve světě vítáni a že vztahy s druhými lidmi jsou bezpečné. Více o tom pojednává teorie citové vazby či teorie mezigeneračního přenosu traumatu,“ odkazuje Eva Lábusová.

Se mnou se tu nepočítá

Také P. Denis Sonet v knize Miláčku, netrap mě… (KNA 2010) hovoří o pocitu „zůstávání stranou“, který může mít hluboké kořeny v minulosti: „Kdo už jako dítě nenašel pravé místo mezi sourozenci a žil s pocitem, že ho přehlížejí, může být později roztrpčen pocitem opuštěnosti, který se u něj bude objevovat při sebemenší příležitosti.“ Denis Sonet uvádí, že i muž nebo žena žijící v rodině si může připadat „jako bezdomovec“, jako člověk „opuštěný“, se kterým se nepočítá. „Jednota není nikdy plně uspokojující; nikdy nemůže být úplná, protože manželé jsou v nějakém smyslu vždy odděleni,“ píše tento kněz, který roky doprovází manželské páry. Pocitu osamění, ač jsme ve dvou, se podle něj lze vyhnout tehdy, když se střídá jednota s volností. Vyžaduje to ovšem, aby každý ve vztahu k druhému překonal sklon k vlastnickému postoji.

Dobrá zpráva je, jak konstatuje Eva Labusová, že jsme vlastně všichni na cestě od nevítané osamělosti k vítané samotě. Pomáhat zde může psychoterapie i spiritualita. „Cesta k milované samotě vede přes odvahu nahlížet bez předsudků do vlastního nitra, osvojit si laskavý a podpůrný postoj k sobě samému a přitom usilovně pracovat na nenásilném, pozvolném vyhasínání falešného já, které kdysi vzniklo jako obrana a ochrana v rámci někdejší sebezáchovné dětské strategie přežití. Když skutečně dospějeme, už ji nepotřebujeme. Můžeme se s radostným očekáváním i o samotě ponořit do svého nitra a s Terezií z Avily zvolat: ‚Sám Bůh (mi) stačí!‘,“ uzavírá psychoterapeutka.

Nepatřičnost vlastní existence

„Nemáme-li v raném věku k dispozici citlivé pečovatele schopné naplnit naše neodkladné vývojové potřeby, býváme záhy zaplavováni jejich vlastními nenaplněnými potřebami. Dochází k převrácenému toku přirozenosti času, kdy rodič není schopen pečovat o dítě, a naopak dítě, zpravidla nevědomě, zneužije pro vlastní potřeby. Dítě tak bývá přinuceno vzdát se svých potřeb a jeho falešné já roste a nabývá převahy. Nitro takového člověka od mala naplňuje OSAMĚLOST spojená s nátlakem uspokojovat hlavně očekávání a potřeby druhých, bez možnosti říci ne, bez nabídky poznávat se a navazovat spojení se sebou samým. Především tady hledejme kořeny pocitů osamělosti a nevítané prázdnoty, ba jakési nepatřičnosti vlastní existence. Jak často tohle téma zaznívá v terapeutických ordinacích!“

(www.evalabusova.cz)