Od Bergoglia k Františkovi: inovace a tradice jednoho pontifikátu

Svazek pod názvem „Od Bergoglia k Františkovi. Pontifikát v dějinách“, který editoval profesor filosofie Massimo Borghesi a vydalo italské nakladatelství Studium, shromažďuje příspěvky čtrnácti odborníků na řadu témat týkajících se současného papeže od vztahu k předchůdcům, přes vztah k periferiím a jihoamerické kultuře až po jeho roli v mezinárodní politice.

Vyprávění o deseti intenzivních a někdy dramatických letech pontifikátu papeže Františka, počínaje jeho zkušenostmi z Buenos Aires až po představy o budoucnosti církve – tento popis v kostce vystihuje obsah svazku, který pod názvem „Od Bergoglia k Františkovi. Jeden pontifikát v dějinách“ vydal profesor morální filozofie na univerzitě v Perugii Massimo Borghesi. Cílem je pochopit, nakolik je papež František inovativní a nakolik je v kontinuitě s tradicí, od vztahu k předchůdcům přes vztah k periferiím a jihoamerické kultuře až po přínos encykliky Fratelli Tutti a roli v mezinárodní politice. Kniha sestává ze čtrnácti příspěvků, jejichž autory Massimo Borghesi prozíravě vedl se záměrem, aby se nehovořilo o malicherných polemikách, ale o důležitých a neabstraktních aspektech pontifikátu, z nichž některé zůstaly zaviněně ve stínu; je-li totiž knih o Františkovi příliš mnoho, je nakonec jen málo těch, které do hloubky zkoumají autentické motivy papežova působení.

Františkova otevřená a misionářská církev

„Originální přínos spočívá jistě v tom, že znovu probudil církev, která se zahleděla sama do sebe a které, jak říká sám papež, hrozilo nebezpečí 'klerikalizace'“, vysvětluje editor Massimo Borghesi, „a znovu ji uvedl do otevřené a misijní perspektivy. Jde o onu známou kategorii vycházející církve, církve jako polní nemocnice, jež kvalifikuje misijní rozměr víry, který je celá církev vyzvána znovu objevit, a to jistě se zvláštním zřetelem k chudým a skrze milosrdenství jako způsobu, jakým lze víru předávat současnému člověku“.

Tornielli: cesta milosrdenství a setkání

Cesta milosrdenství, zdůrazňuje v knize Andrea Tornielli, ředitel vatikánského Dikasteria pro komunikaci, je jedním z klíčů k interpretaci pontifikátu papeže Františka. Jedná se o koncept, který byl vyjádřen již při první modlitbě Anděl Páně 7. března 2013 a upevněn celým mimořádným jubileem věnovaným právě tomuto tématu. František připomněl, že církev není ve světě proto, aby odsuzovala, ale aby umožnila niterné setkání s Božím milosrdenstvím. Musíme se tedy vrátit k počátečnímu hlásání, protože láska předchází setkání a Boží milosrdenství je první evangelizací.

Buttiglione: kontinuita s Janem Pavlem II.

Setkání s Kristem je otázkou zamilovanosti, zdůrazňuje ve svém příspěvku Rocco Buttiglione, bývalý italský ministr kultury. Buttiglione ve své eseji vyzdvihuje některé rysy kontinuity mezi Františkem a Janem Pavlem II. a pokouší se překonat určité předsudky. Během první zahraniční cesty papeže Wojtyly do Mexika v roce 1979 byl například přínos skupiny teologů blízkých Bergogliovi důležitý v projevech, v nichž odsoudili marxistickou teologii osvobození a zároveň uznali potřebu specifické teologie pro Latinskou Ameriku. Pokud jde o otázku rozvedených, její otevření v exhortaci Amoris laetitia není ničím jiným než důsledkem cesty, kterou zahájil Jan Pavel II. zrušením exkomunikace.

Pierangeli: oblíbení spisovatelé papeže Františka

Borges, Camus a Hölderlin jsou oblíbenými spisovateli papeže Františka, vysvětluje v další stati profesor Fabio Pierangeli, profesor literatury na římské univerzitě Tor Vergata. "Kdybych měl vybrat jedno slovo, které je shrnuje," zdůrazňuje, "bylo by to slovo 'neklid', které František rozvíjí ve svém směrování k víře. "Za Itálii pak," dodává, "je tu Manzoni a myslím na významnou epizodu z jeho „Snoubenců“ o Nejmenovaném, která je jednou ze stránek, které papež František nejvíce studoval jako upozornění na vnímání setkání, které i jemu změnilo život. V jeho projevech jsou dva prvky," uzavírá profesor Pierangeli, "přímé citace těchto autorů a pak literárnost, díky níž si uvědomujeme, i když je necituje, přítomnost těchto autorů v jeho promluvách, protože jsou součástí jeho kulturního zázemí".

Borghesi: František je sociální misionář

Mohli bychom pokračovat výčtem polyfonní šíře témat, jimiž se v tomto svazku zabývá čtrnáct odborníků, které Borghesi svolal: od analogií předchozích pontifikátů (Bolis, Bonini, Buttiglione, Maffeis), přes pedagogiku (Chiosso), historické a geopolitické otázky (Faggioli, Guerra Lopez, Ivereigh, Restán, Riccardi) až po pozornost věnovanou periferiím a etickým a lidským aspektům, osvětleným také četbou oblíbených autorů (Metalli, Tornielli, Pierangeli). Sám editor Borghesi v úvodu, v němž vychází z vlivu, který Bergoglio čerpá z Romana Guardiniho, shrnuje znaky pontifikátu a jde nad rámec zmíněných povrchních polemik: "Papež František není progresivista, který opouští učení církve, ani konzervativec, který zapomíná na kroky učiněné II. Vatikánským koncilem. Je to papež sociální misionář, jehož touhou je oživit polární napětí mezi evangelizací a rozvojem člověka, stejné napětí, které bylo jádrem Evangelii nuntiandi papeže Pavla VI.". A dále: "František je papež, který vidí církev a svět z polyfonní vize, založené na myšlence, že osobně-společensko-historický život je pochopitelný z antinomické, polární (ve smyslu „protikladné“) perspektivy", založené právě na pozitivitě dialektiky osvojené antropologií Romana Guardiniho, na kterou se zaměřil již ve své doktorské práci".

Stručně řečeno, jak píše editor v závěru přehledného úvodu, "jedná se o příspěvky, které nám umožňují proniknout do papežova myšlení a objasnit jeho pohled na církev a současný svět. To, co je v sázce, je pro věřící i nevěřící velmi vysoké, a správné čtení pohledu papeže Františka se tváří v tvář zainteresovaným manipulacím a velké hře zájmů jeví jako povinnost a nutná úcta k pravdě". Jasná narážka na ty, kteří Františkovo silné charitativní působení pošetile považují za zástěrku pro údajnou slabost teologické reflexe výzev současné reality, komentuje vatikánský deník L´Osservatore Romano (14.2.2023).