Objevit svůj ostrůvek ticha

Žijeme v hluku světa, kde je člověk zavalený vším možným. Jak v sobě na chvíli vytvořit tichý prostor, v němž můžeme zaslechnout Boží hlas?

Během adventní doby jsme do programu naší olomoucké komunity zařadili krátkou společnou modlitbu před obědem. Nerecitovali jsme ovšem nic po paměti nebo z modlitebních knih, jen jsme chvíli tiše seděli a mlčeli. Díky tomu jsme se mohli zastavit uprostřed všedního dne, nechat doznít hluk v našem nitru a na malý okamžik spočinout v Boží blízkosti.

„Je čas mluvit a čas mlčet,“ moudře nás učí kniha Kazatel. K mlčení ovšem můžeme mít mnoho různých důvodů. Zamlklý může být ten, kdo marně hledá slova. Ticho ukrývá jeho bezradnost, nerozhodnost, zmatek či obavy. Jiní mlčí proto, že je to vlastní jejich povaze nebo že jim chybí sebedůvěra, bojí se předem omylu, trapné situace, nechtějí se druhého dotknout. Rádi pak nechávají mluvit druhé a sami se drží zpátky.

Cesta k vnitřnímu ztišení

Opačnou krajností jsou ti, kteří mluví rádi, s lehkostí a bez ustání. Ne snad, že by o všem měli tak dalekosáhlé poznatky, spíše se prostě nebojí vyjádřit, a to prakticky ke všemu, navíc bez bázně a otálení. Nezlomní mluvkové ovšem zřídkakdy bývají tak bystré mysli, jejich sklon k nepřetržitému „žvanění“ je spíše znakem pošetilosti a nedostatku soudnosti. Opravdoví mudrci naopak umí umlknout před tajemstvím, uvědomují si hranice svého poznání, i to, že jejich pohled postihuje jen dílčí výseč skutečnosti. Výstižně to vyjadřuje staré přísloví: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Mlčení není samoúčelné, ale je cestou k vnitřnímu ztišení. To nám dopřává větší odstup od emocí, úzkostí, příliš silných prožitků a představ, neuspořádaných náklonností, pocitů viny a zranění, které mohou neblaze ovlivňovat naše jednání a především nás obrat o vnitřní svobodu. V tichu se na nás samozřejmě může vyřítit mnoho tíživých věcí, zasutých hluboko do nevědomí. Když se tím hned nevyděsíme a nebudeme se uchylovat k nějakým únikům a ulehčovat si to úhybnými manévry, postupně se uklidní rozbouřená hladina našeho nitra a my získáme větší nadhled. Takové věci je totiž dobré nechat uzdravit, aby nadále nezatěžovaly například schopnost se svobodně rozhodnout. To, co se pokusíme ukrýt pod „kobercem“ našeho vědomí, se později v nestřežené chvíli vrátí a uškodí našemu rozhodování.

Setkat se v pokojíku našeho srdce

Cesta do ticha byla od nepaměti spojena s ústraním. Mnozí duchovní učitelé odcházeli do samoty v poušti či na odlehlá místa, aby se v mlčení a usebrání setkali sami se sebou a s Bohem, který se touží zabydlet v pokojíku našeho srdce. Ježíš i Jan Křtitel odešli před svým veřejným působením na delší čas do pouště. Také například baskický mystik Ignác z Loyoly se po svém obrácení a před poutí do Svaté země stáhl do opuštěné jeskyně v Manrese. Jiný duchovní velikán, francouzský misionář Karel de Foucauld trávil dlouhé roky v poušti, postavil si rákosovou chýši v Béni–Abbes, přebýval v saharské vesnici Tamanrasset a později v poustevně v horském masivu Hoggar. A mohli bychom pokračovat dále.

Potulný učitel z Nazareta trávil během svého putování po Galileji a Judsku dlouhé hodiny na opuštěných místech, kde ve spojení s Otcem získával sílu pro své nelehké poslání. Proto i dnešnímu člověku prospívá, když si každý den vytvoří aspoň malý ostrůvek ticha a spočinutí. Může posloužit k tomu, že se ohlédne za uplynulým obdobím svého života a s vděčností poděkuje Bohu za všechna přijatá dobrodiní. Je to okamžik pravdy, kdy obvykle padají všechny masky, kdy si už nikdo nemusí na nic hrát, předstírat, že je lepší to či ono.

Ovšem, nemusí to být lehké, protože když se setkáme sami se sebou, může nás to vést k bolestné ztrátě iluzí. Pokud se však postavíme do světla Božího Ducha a v této záři se začneme shovívavě dívat na všechny, kteří nám překříží cestu, najdeme pokoj. Dokonce i díky těmto krátkým chvílím upřímnosti před Bohem postupně začneme prožívat svůj život ve větší svobodě, pokoji a radosti.

Odstup od všedního shonu nám může pomoct získat nadhled, vnitřní ticho pak k h lubšímu vnímání a osobní meditaci. Maria, která „vše uchovávala ve svém srdci“, je nám cenným příkladem, jak se máme stát tichem, v kterém by mohl zaznít Boží hlas.