O řeholnici, co je pořád v pohybu

Udělat dobrý knižní rozhovor s někým, s kým už jeden vyšel, není nic jednoduchého. Hned zkraje ale rád uvedu, že Anežce Wiewiorkové se to s boromejkou Angelikou Pintířovou v knize Pořád v pohybu povedlo.

Sestry Angeliky se totiž Wiewiorková neptala na její životní příběh, ten jsme s Janem Paulasem zmapovali v knize Padá mi to z nebe (Portál 2017), ale zaměřila se na několik témat, kterých jsme se my dotkli jen trochu anebo vůbec. Tedy i pro mě, který s Angelikou strávil hodně času, je nová kniha zajímavým a obohacujícím čtením.

Vznikla na popud nakladatelství Cesta poté, co s Angelikou vyšel na podcastu Bez filtru rozhovor o vyhoření a depresích (vedla ho s ní právě Anežka Wiewiorková). Boromejka v něm otevřeně říká, že se takové obtíže nevyhýbají ani zasvěceným osobám, a popisuje vlastní zkušenost – ať už v roli představené, kdy se snažila pomoci ostatním sestrám, či když to sama přehnala a „zřítila se do propasti“, jak sama říká. „Když se to začíná sunout, brzdím už hodně brzo. Někdy se stane, že ráno vstanu s úzkostí. Pak si říkám: Aha, je toho hodně,“ přiznává, že nyní už musí být opatrnější, a učí se lépe hospodařit se silami, plánovat si odpočinek a nemít z něj výčitky. Porovnává to se situací před zhruba 20 lety, kdy se s psychickými obtížemi řeholnic setkala poprvé, a konstatuje, že je dnes mnohem obvyklejší a snazší, aby vyhledaly odbornou pomoc, a že také ubývá rad typu: „Pořádná řeholnice si přece takové obtíže odmodlí.“

Kniha otvírá i další témata. Například výchovu, protože sestra Angelika se už mnoho let stará o problematické kluky v pasťáku. Nebo biblickou dramatiku (neplést s bibliodramatem), jíž se dlouhodobě věnuje a ve svých 60 letech o ní dokončuje doktorát na DAMU. S Wiewiorkovou se dotýkají rovněž česko-německých vztahů a jejich usmíření. Spolu se svým bratrem Mons. Adolfem Pintířem je Angelika aktivní ve Sdružení AckermannGemeinde, které o tyto vztahy pečuje a rozvíjí je. Nyní je dokonce duchovní rádkyní sdružení – jako první žena v této roli. Na české i na německé straně to byli dosud vždy kněží. „V něčem jsme progresivnější než v Německu,“ směje se Angelika a tím se s redaktorkou dostávají i k roli ženy v církvi. Boromejka spíše než přes prosazování žen do funkcí či jejich svěcení jde cestou povzbuzení žen k aktivitě a popisuje zkušenosti, kdy různé ženy zvala ke službě v církvi, ale ony se bály „jít s kůží na trh“.

V knize se dále dostane na sabatický rok, který Angelika strávila v řeholních komunitách ve Francii, Švýcarsku, Rumunsku a Rusku. Tato zkušenost ji obohatila: vyzkoušela si zpomalit a přijmout úplně jiný styl života i uvažování.

Závěrečná kapitola se pak týká smrti – hovoří o setkávání s ní, když byla mladou zdravotní sestrou, o přípravě na ni, o obavách z ní či jejím vytěsňování. Ale nevyznívá to nijak smutně: „Přirovnala bych to ke skoku padákem. Přijde čas, kdy bude potřeba skočit do Boží náruče jako to dítě, kterému říkají: Skoč.“

Rozhovoru by místy prospěla přísnější editace, některé odpovědi jsou rozevláté a hodně dlouhé. Ale i to dobře ukazuje Angeličinu osobnost: když se rozvypráví, není snadné ji zastavit. Rovněž graficky se kniha povedla. A neméně jí sluší doprovodné fotografie, které s Angelikou pořídila naše kolegyně Jana Podhorská.

Angelika Pintířová – Anežka Wiewiorková: Pořád v pohybu (Cesta 2024)