Nuncius v Kyjevě: Zůstává jenom naděje na Boží zázrak

Přesně před rokem 24. února 2022 zastihla svět zpráva o ruské invazi na Ukrajinu. Smutné výročí agrese, která se změnila ve vleklou krvavou válku, připomněla v Berdyčivu vigilie, které se zúčastnili všichni římskokatoličtí biskupové Ukrajiny. Podobné modlitební iniciativy proběhly i v dalších městech. Rok války na Ukrajině rekapituluje v rozhovoru Svitlany Duchovičové z ukrajinské sekce Vatican News také apoštolský nuncius v Kyjevě, arcibiskup Visvald Kulbokas.

“Po roce intenzívní války nedokážeme najít jiná řešení, zůstává jenom naděje na Boží zázrak, zůstává jedině modlitba, ona je naší hlavní duchovní zbraní, zbraní účinnou. Máme plnou důvěru – já mám plnou důvěru – v ochranu Panny Marie. Naše modlitba je prosbou k Pánu a k Matce Boží, abychom se mohli vrátit do světa Bohem stvořeného, protože svět, ve kterém nyní žijeme, je tvořen násilím, agresí, válkou. Není to svět Boží,” dodává nuncius. Připomíná, že Kyjevská Rus byla již v roce 1037 zasvěcena Panně Marii a patří tak mezi první státy, které se svěřily ochraně Matky Boží. Když tedy papež loni zasvětil Ukrajinu a Rusko Mariinu Neposkvrněnému srdci, pro Ukrajinu to bylo vlastně jen obnovení dávného zasvěcení.

Prožívám v plnosti to, co je jádrem mise apoštolského nuncia

Arcibiskup Visvald Kulbokas je jedním z nemnoha diplomatů, kteří nikdy neopustili hlavní město napadené Ukrajiny. Na otázku, jak vnímá změnu své role ve válečné situaci, odpovídá, že především duchovně.

„Především tady nikdy nevíme, co se chystá v příštím okamžiku: zda se plánované setkání bude moci uskutečnit, jestli budeme mít elektřinu, telefonní spojení anebo jestli přiletí raketa či dron... Proto žijeme s pohledem neustále upřeným k Bohu. Je to intenzivní duchovní zkušenost, za kterou jsem Pánu velmi vděčný, protože je to dar. Za sebe to vnímám jako plnost toho, co chápu jako poslání apoštolského nuncia: na jedné straně nadále zastupovat Svatého otce a církev a na druhé straně prožívat rovněž osobně neustálé a velmi intenzivní duchovní výzvy.“

Mučivá každodenní nejistota

Neúprosná krutost války vyvstává v celé surovosti při setkáních s manželkami a matkami bojujících mužů. Arcibiskup Kulbokas vzpomíná, jak měl před sebou ženu telefonující se svým manželem, jedním z obránců Mariupolu. „Telefonní spojení se náhle přerušilo. Linka se odmlčela a ona náhle nevěděla, jestli v tu chvíli manžela definitivně ztratila, nebo jestli žije. Pak se po několika minutách spojení znovu obnovilo a ta žena se rozplakala, protože ten, o němž si myslela, že je mrtvý, je stále naživu. Je to nepřetržité trauma, každou vteřinu.“ Neustálá nejistota, nemožnost dopátrat se, kde se zdržují nejbližší, jak jim pomoci, co jim chybí, to je mučivá každodennost války, líčí nuncius.

Jak pomáhat dnes?

Únava vlekoucím se konfliktem je citelná na všech úrovních, dodává arcibiskup Kulbokas. Poslední statistiky mluví o 150 tisících zničených domů a za každým z nich jsou konkrétní lidé. Co dnes potřebují obyvatelé rozbombardovaného Mykolajiva nebo Chersonu?

"Dobrovolníci a kněží mi říkají, že když přivezou chléb, lidé ho začnou jíst hned na místě, jakmile ho dostanou, stejně jako vodu a termální oblečení, například termální košile […] Únava je také v Charkovské oblasti, kde zůtalo mnoho domů bez oken, a spousta lidí žije ve sklepech. Nebo v Bachmutu, kde lidé vycházejí z krytů pro jídlo, které jim přivážejí dobrovolníci z Charity, a pak se zase utíkají schovat. Ve srovnání s prvními měsíci války se potřeby lidí velmi zvýšily, protože teď kromě potravin chybí také topení. Mnoho organizací a dobrodinců darovalo generátory nebo kamna. A pak jsou tu další, ještě náročnější potřeby: na mnoha místech je velká poptávka po psycholozích, kteří by pomohli vypořádat se s psychickými traumaty… Jsou tu vojáci, kteří se vrátili z fronty, jsou tu ranění. Velmi urgentní je situace dětí. Mnoho organizací se zaměřuje na hledání provizorního domova v zemích blízkých Ukrajině, kde by děti mohly zůstat několik týdnů na klidném místě, aniž by neustále žily s válečným stresem."