Nuncius na Ukrajině: V temnotě a těžkostech člověk silněji vnímá božské světlo

Arcibiskup Visvaldas Kulbokas vypráví o čekání Ukrajinců na Vánoce mezi vírou, potřebou bezpečí a obrovským nedostatkem: příkladem jsou děti, které uprostřed dopadajících bomb kreslí ozdobené stromky. Trauma existuje, ale smysl pro slavnost zůstává.

Největším přáním - to, co si Ukrajinci říkají a píší jako přání - je prožít bezpečné Vánoce. Vědí, že je to nemožné, protože bomby stále ničí domy a způsobují smrt a kvůli nedostatku světla v polovině země připomínají mnohá města půlnoční Betlém. Ale v temnotě je jiskra víry a ta hřeje srdce i v mrazech, kterému v mnoha případech nebrání generátory, jež nestačí pro všechny. Ukrajinci jsou proto vděčni za ty, které poslal papež prostřednictvím kardinála Krajewského. Apoštolský nuncius na Ukrajině, arcibiskup Visvaldas Kulbokas, opět otevřeně hovoří s vatikánskými médii v rozhovoru se Svitlanou Duchovyčovou.

Vaše Excelence, v jakém duchu se letos slaví Vánoce na Ukrajině?

Řekl bych, že velmi dojemné bylo vyjádření papeže Františka v jeho listě Ukrajincům, zveřejněném 25. listopadu, v němž řekl, že stejně jako se Ježíš narodil v Betlémě v mrazu, ve tmě, tak i Ukrajinci letos přistupují k Vánocům velmi podobně. Skutečnost je přesně taková: hodiny a hodiny, někdy i dny, jsou bez nadsázky miliony, desítky milionů domácností bez světla, bez topení. V tomto smyslu se tedy Vánoce podobají podmínkám Ježíše v Betlémě. Pro věřící, zejména křesťany, je to také způsob, jak se duchovně sjednotit se Svatou rodinou ve způsobu, jakým prožívali Vánoce. Pro mě osobně je to hluboký zážitek, protože v temnotě, v těžkostech člověk silněji vnímá božské světlo. Proto v tomto utrpení Vánoce září ještě jasněji. Je zde mnoho logistických problémů, nemůžeme je prožívat normálním způsobem. Ale duchovně vnímám touhu slavit Vánoce co nejlépe, jak u sebe, tak u lidí, které vídám a kteří se možná v normálních letech na oslavy tolik netěšili - a tím nemám na mysli jen katolíky, ale i lidi jiných vyznání a náboženství. Řekl bych tedy, že se k Vánocům blížíme v opravdu hlubokém duchu, i když jistě uprostřed tolika utrpení.

Jaká je humanitární situace v Kyjevě? Jak budete slavit na nunciatuře?

Právě dnes přijíždí na nunciaturu kardinál Konrad Krajewski. Převezl již značné množství elektrických generátorů a učinil tak osobně, protože to je nejefektivnější a nejrychlejší způsob. Podnikl několik cest mezi Polskem a Ukrajinou, aby přivezl generátory a rozvezl je do různých regionů, protože poptávka je obrovská. Už jsem slyšel různé faráře a biskupy říkat, že nejen v Polsku a Maďarsku, ale i v dalších vzdálených zemích už nemohou sehnat generátory, protože byly prodány nebo darovány Ukrajincům.

Na nunciatuře máme v tuto chvíli možnost telefonického spojení, ale není to jistota: kdykoli může být přerušena komunikace, voda... Vytápění je závislé na dodávkách plynu, ale když se přeruší práce čerpadel, která přivádějí plyn do města, i ve velkém městě, jako je Kyjev, jsou přerušeny všechny služby. Nikdy tedy nevíme, v jakých podmínkách budeme žít zítra a jak nám bude na Štědrý den, zatím se připravujeme na to, abychom zůstali s minimem možného. Kromě toho jsme zaneprázdněni mnoha humanitárními otázkami, protože i když nejsme solidární organizace, je tu řada informací, kontaktů, logistických situací, které se nás týkají, a my jsme zavaleni tímto druhem práce. Bude hezké prožít Vánoce společně s kardinálem Krajewským, sdílet tyto zkušenosti solidarity a také prožít Vánoce se zdejší katolickou komunitou.

Vánoční svátky jsou hlubokým časem, kdy můžeme prožívat Pánovu přítomnost, a to i prostřednictvím vzájemné blízkosti. Vnímají podle vás křesťané na Ukrajině a obyvatelstvo vůbec podporu církve ve světě, všech lidí dobré vůle?

Situace je tak obtížná, že bez pomoci mnoha a mnoha lidí dobré vůle, mnoha zemí - mám na mysli Polsko, Německo, Itálii, Španělsko, Maďarsko, Slovensko, Českou republiku, pobaltské země a mnoho dalších zemí - by bez této pomoci nebylo fyzicky možné dosáhnout bodu, ve kterém se dnes nacházíme, ba dokonce bychom vůbec nepřežili. Proto je cítit solidarita a viděl jsem, že mnoho lidí psalo, volalo i poté, co před týdnem slyšeli slova Svatého otce, který vyzval lidi, aby slavili Vánoce s Ukrajinci v srdci. Solidarita je tedy cítit jak ze strany Svatého otce, tak ze strany církví, z různých zemí. Toho ovšem není nikdy dost, protože potřeby jsou tak velké, že je téměř nemožné je uspokojit, a tak je na jedné straně cítit tato velká solidarita, zatímco na druhé straně není možné dosáhnout bezpečnosti. Teď na Ukrajině, když si posíláme vánoční pozdravy, jsem si všiml, že kněží, ale i jiní věřící, často na přáníčka píší: "Přejeme vám bezpečné Vánoce". To je naše první přání: bezpečné Vánoce, Vánoce bez raket, bez výbuchů... A také Vánoce modlitby, ve kterých je patrná velká solidarita světa a různých církví a zároveň je v nich cítit osamělost s Bohem, protože není v lidských silách myslet na Vánoce, které jsou bezpečné. Nakonec tedy zůstáváme sami s Bohem, který nás stvořil a který nás drží ve svých rukou.

O Vánocích slavíme narození Božího Syna, Knížete pokoje: jak je možné pomoci lidem setkat se s ním tam, kde chybí pokoj, kde vládne zkáza a bolest?

Samozřejmě je těžké odpovědět za všechny, protože vnímání se liší člověk od člověka, ale osobně jsem měl možnost vidět řadu mladých lidí a dětí - zejména jich - kteří si navzdory utrpení, které prožili a stále prožívají, zachovali pohled plný naděje. Takže pro ně Vánoce zůstávají Vánocemi: namalují stromeček, i když kolem proletí raketa... to znamená, že je tu traumatický zážitek, ale smysl Vánoc zůstává. Jinými slovy, je tu velká touha prožít Vánoce a vnímat radost z Ježíše, z Božího Syna, který se pro nás narodil. Je přece naším velkým přítelem, protože pokud si lidstvo nedokáže zajistit vzájemnou úctu, co nám zbývá? Světlem je pouze Stvořitel, pouze Syn Bůh.

Včera jste se zúčastnil biskupského svěcení řeckokatolického pomocného biskupa v Doněcku Maxima Rjabuchy. Jaký význam má tato událost v kontextu války?

Modlitba, liturgie svěcení pomocného biskupa Doněckého řeckokatolického exarchátu byla, jak zdůraznil arcibiskup Svjatoslav Ševčuk, okamžikem světla, toho křehkého světla, světla, o kterém mluvil i Ježíš, když mluvil k apoštolům: světla, které přichází, i když se může stát, že nikoli všichni jsou připraveni ho přijmout. V každém případě je naším posláním a posláním nového biskupa Maxima přinášet světlo. Zná dobře celou východní část Ukrajiny, zná mladé lidi, má kontakt s lidmi a právě tato část země nejvíce potřebuje blízkost, pastýře, který je s nimi, především člověka, který přináší světlo víry. Byla to liturgie, při níž jsme se modlili za nového biskupa a přáli mu, aby splnil toto poslání, které se zdá být lidsky nemožné, stejně jako se zdá být lidsky nemožný mír, ale prosíme Pána.

Jaký apel byste chtěl adresovat těm, kteří se chystají slavit Vánoce ve zbytku světa?

Chtěl bych říci, že nejen včera při liturgii svěcení nového biskupa, ale i v těchto dnech, v těchto týdnech, vzniká spontánní modlitba za kněze. S některými z nich jsme na Ukrajině ztratili kontakt, nevíme, kde jsou a v jakém jsou stavu. V modlitbě na ně tedy vždy spontánně pamatujeme a svěřujeme jejich poslání Pánu. A pak ještě silnější modlitba za ty, kdo jsou přímo na válečné frontě, kde je utrpení nelidské. Ze srdce vyzývám k tomu, abychom především důvěřovali Pánu, protože pro něj je skutečně možné válku ukončit. My kněží, biskupové, se jej dotýkáme rukama každý den, když slavíme eucharistii, a tak máme možnost vyjádřit, svěřit tuto svou prosbu Pánu. Moje velká výzva zní: mějte velkou víru, velkou důvěru v Ježíše a pro ty, kteří nejsou křesťany, mějte velkou důvěru v Boha a proste, proste o mír.