Nuncius na Ukrajině: Dva roky hledíme smrti do tváře, ale stále doufáme

Apoštolský nuncius na Ukrajině, arcibiskup Visvaldas Kulbokas, v rozhovoru pro vatikánská média přibližuje krušnou situaci země po 24 měsících konfliktu.

Jaká je skutečná situace na Ukrajině dva roky po zahájení ruské agrese?

Je zřejmé, že je to situace velkého utrpení. Víme o několika tisících zajatců, kteří žijí, ba často spíš přežívají v nelidských podmínkách, alespoň soudě podle svědectví těch, kterým se podařilo vrátit domů. Každé ráno začínám modlitbu ve spojení s nimi a s dětmi odloučenými od rodičů nebo jejich zástupců, protože vím, že žijí v pekle a až na velmi vzácné výjimky jim není možné pomoci. Jsou mezi nimi i ti, kteří žijí v regionech poblíž frontové linie, většinou starší nebo chudí lidé, kteří se neodvažují nebo nemají fyzickou sílu hledat štěstí jinde. Navíc jsou zcela závislí na humanitární pomoci, včetně vody a chleba. A existuje celá síť kněží, charitativních pracovníků a dobrovolníků, kteří se zabývají vytvářením logistické dopravní sítě, někdy na tisíce kilometrů. Jsou tu miliony chlapců a dívek ze všech východních oblastí, Charkova, Dněpru, Poltavy, Záporoží, Chersonu, kteří od začátku pandemie Covidu nemohli chodit do školy, tj. už čtyři roky mohli nanejvýš studovat on-line. V některých městech se budují podzemní školy, chráněné před častým bombardováním. Pak jsou tu místní spolupracovníci naší apoštolské nunciatury v Kyjevě, o kterých ani nevím, zda budou moci přijít do práce, nebo ne, protože při častých leteckých poplaších uváznou na celé hodiny tam, kde se právě nacházejí. Pro mě samotného je těžké dlouze hovořit s lidmi, kteří nemají stejnou zkušenost: mám dojem, že žijeme v jiných světech, kde jsou úplně jiné priority. Nemluvě o mrtvých a zmrzačených ve válce, milionech vysídlených lidí a uprchlíků.

Jaké máte zprávy o tom, jak se žije v oblastech, kde zuří konflikt?

Ti, kdo žijí ve městech blízko frontové linie, jako je Cherson nebo Charkov, jsou zvyklí dívat se smrti přímo do očí. V tomto smyslu je Kyjev v příznivější situaci, protože k útokům raketami a drony nedochází každý den, a navíc má "výsadu" robustnějšího systému protiletecké ochrany. Mít chvilku klidu, byť každý druhý den, je milost. Ale blíže k frontě tráví lidé co nejméně času na ulicích, chodí do kostela, shánějí jídlo a další naléhavé potřeby. Před několika dny jsem se zeptal jednoho katolického kněze z Chersonu: "Co vám nejvíc chybí?" Odpověděl mi: "Chybí mi, abych měl alespoň pár hodin ticha, mohl se v klidu projít a vyspat".

Co vás nejvíce zaráží na vyprávění těch, kteří se vracejí z fronty?

Opakovaně mě zasáhlo to, co mi někteří vojáci vyprávěli o svém životě z modlitby a víře v nejzuřivějších chvílích na frontě. K tomu je potřeba vysvětlit, kdo jsou vojáci: Vojáci jsou nyní všichni, od vysokoškolského učitele po specialistu na nové technologie, od divadelního herce po podnikatele. Někteří z nich projevují víru, která povzbuzuje i mě. Nejednou jsem slyšel svědectví jako například: "Po celou dobu, při bombardování, v zákopu nebo v protiútoku, jsem se neustále modlil a cítil jsem, že Ježíš stojí po mém boku. Všude kolem svištěly kulky a vybuchovaly miny, ale já jsem zůstal naživu". Další kategorií výpovědí, které se mě silně dotýkají, jsou svědectví bývalých zajatců, pokud jsou ještě psychicky schopni komunikovat s lidmi. Zde se zdržím vyprávění jejich svědectví, protože jsou nevyslovitelná a protože si myslím, že bude lepší, aby je vyprávěli oni sami, až to bude možné.

Vidíte nějaký záblesk možného diplomatického řešení, které by ukončilo probíhající konflikt?

Rád bych se mýlil, ale dnes osobně žádný záblesk nevidím. S Boží milostí však může všechno nabrat jiný směr i během okamžiku, takže naše důvěra v milosrdného Pána musí být při modlitbě co nejplnější. V každém případě lze poukázat na to, že nejnaléhavější pokusy v této sféře vycházejí od té kategorie zemí a mezinárodních organizací, které se plně neztotožňují ani s jednou ze stran.

Jakou roli hrály a hrají církve při podpoře obyvatelstva?

Podpora církví je z duchovního hlediska nesmírně důležitá. Takto zuřivá válka vzbuzuje mezi lidmi nedůvěru, protože člověk nechápe, jak se něco takového mohlo v 21. století rozpoutat. Duchovní aspekt zdůrazňují zejména vojáci na frontě a váleční zajatci: modlitba je pro ně téměř jediným zábleskem naděje, který mají. Je třeba lidem naslouchat, když nemohou pochopit, jak je možné, že církve a zejména Svatý stolec nedokáží svými iniciativami dosáhnout žádoucích výsledků. Mnozí jsou přesvědčeni, že k vyřešení obtíží by stačilo "slovo Svatého otce". V dialogu s těmito lidmi se člověk snaží objasnit, že si nikdy nemůže být jistý, že určité humanitární iniciativy přinesou okamžité ovoce.

Další oblastí působení církví je samozřejmě humanitární pomoc a v této oblasti dělají maximum jak instituce Svatého stolce s Papežskou dobročinnou pokladnou a Dikasteriem pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, tak mezinárodní charitativní organizace a místní církve, katolické i nekatolické.

Pak je tu téma dětí: vím o mnoha farnostech, které poskytují vlastní protiletecké kryty pro mateřské školy. A konečně jsou tu Charity a eparchie, které poskytují lékařskou a psychologickou pomoc rodinám a mladým lidem. Viděl jsem několikrát biskupy, kteří sami rozdělovali pomoc a potraviny. Nedělají to pro zviditelnění, ale prostě proto, že na všechno není dost rukou.

Zdroj: Vatican News, italská sekce