Novoroční homilie kardinála Duky

Chvalme Toho, který je. Chvalme Boha na výsostech. Amen.

Začínali jsme dnešní den, někteří z nás u nohou Palladia Země české. A tam jsme si také uvědomovali v krátkém zamyšlení, co znamenají slova z Písma svatého, která byla čtena: Áronské požehnání. Tedy chceme vstoupit do nového roku ne jako nafoukaní a pyšní, kteří se domnívají, že dobyli vesmír, ne jako ti, kteří se domnívají, že vlastně nám patří vláda.

Ano, je to i určité napomenutí papeže Františka v jeho mírovém poselství k dnešnímu dni. A jsme svědky toho, že opravdu stojíme na rozmezí. Jeho list určitě není úsměvný. Pokud ho budete číst, tak ve vás vyvolá i určitou stísněnost. Ale to není smyslem tohoto listu. On není na prvním místě určen ani vám v lavicích, ani nám v presbytáři. On je určen těm, kteří se domnívají, že vládnou tomuto světu. A stojí v situaci, kdy jsou totálně bezradní.

Vánoční strom nám připomíná ten strom v zahradě Eden, strom poznání dobra a zla. Protože jsme zrušili hranici mezi dobrem a zlem, nevíme, kam dál. Ale přeci to není tak docela pravda, protože ono požehnání je dáno člověku. Člověku. A kam nás přivedl evangelní úryvek? K lidem, k rodině, do betlémské jeskyně. K lidem, kteří byli jako my, zcela na okraji. Ale ne tak docela. Vždyť ti dva, žena a muž, Panna Maria a svatý Josef, vlastně reprezentují rod, dynastii, které je přislíben obrovský úkol do budoucnosti.

Vzpomeňte na proroka Izaiáše. Když tam ve chvíli, kdy je Jeruzalém obklopen nepřátelským vojskem, v místě, které se nedá bránit, protože by uzavřeli přívod vody do města a zahynuli by žízní, zazní ta slova: „Hle Panna počne a porodí syna“. A to je ta doba, z které máme dnes nejstarší zachovaný úryvek Starého zákona na zlaté folii, právě toto požehnání: „Hospodine, rozjasni nad námi svou tvář“.

A najednou se dostáváme do toho hlubokého tajemství, Božího tajemství, a ptáme se: No ale jak vypadá Bůh? Vždyť Evangelia sama, Písmo nám říká: Nesmíš si Ho zobrazit. Nemáme žádnou Jeho fotografii, nemáme žádný portrét. Ale Jeho tvář září.

V té rozzářené Boží tváři máme výpověď toho nejpodstatnějšího a té nejprvotnější linie monoteismu, která nás přivádí do Egypta. Tam vzniká první monoteistický stát na světě. To je nesmírně zajímavé. Pokaždé, když přijde velvyslankyně nebo velvyslanec Egyptské republiky, pokaždé mně zdůrazňuje: My jsme ten nejstarší monoteistický stát. My jsme vlastně ještě před Abrahámem. Víte, to jsou skutečnosti, které bychom si měli uvědomit v dnešním světě.

Ale pojďme tedy do Betléma. Na začátku nás požehnání přivedlo k tomu, jak je nesmírně důležitý onen strom poznání dobra a zla. A tam u toho stromu stojí člověk. Ne jeden, ale dva, muž a žena. A v té betlémské jeskyni slavíme mateřství Panny Marie. Vedle stojí Svatý Josef, ale my víme, že on není Ježíšovým otcem.

Jestliže na prvních stránkách Bible, milé sestry, milé dámy, můžete mít pocit, že Adam, muž tam hraje hlavní roli, pro pána krále, vždyť v té jahvistické zprávě z žebra muže, z boku tvoří Bůh ženu. Už rabínům to nesedělo a říkali: No ale proč z boku? Proč ne z hlavy? Dovolíte mi tu rabínskou odpověď? No, aby žena muži neporoučela. Proč ne z nohy? No, aby ji muž neponižoval. Proč z boku? Aby ji muž miloval.

A najednou ale v té betlémské jeskyni, milí bratři muži, stojíme jakoby na vedlejší koleji. To si neuvědomujeme. Zde plně vystupuje otcovské stvořitelství Boha, protože On, který se narodil, není pouhý člověk, ale je člověk. Bohočlověk. A protože také Bůh na stránkách Starého zákona, když se vydává za svým národem, tak nejede na oslu, nejde pěšky, nemá problémy s elektromobilem, ale jede ve zvláštním voze, merkava, kterou tvoří čtyři bytosti. Kdysi jsme je měli na kazatelnách, na ambonech, ale také jsme je měli někdy na biskupské čepici, na mitře: člověk, lev, orel, býk. A všichni mají křídla. Jsou to symboly, které nám říkají, kdo je Bůh a kdo je člověk.

Ano, v jeskyni betlémské si uvědomujeme, že křídla – to je to nebe, to je to něco nad námi. Ale to není něco, to je, jak nám řekl apoštol Pavel: Abba, milující Otec. A tak se nám ukazuje v té betlémské jeskyni, kdo je člověk. Ale člověk, který není hozen do vesmíru, jak si to představovali někteří antičtí myslitelé, jak si to představoval i soudruh Karel Marx, jak si to představovali i filosofové existencialismu Sartre, Camus, a jak si to představují i postmodernisté. Ne!

Nový rok v té staré tradici kultury a kultu je založen na vzpomínce, na myšlence, na odpovědi na otázku: Co je svět?  Jak vznikl? Tedy, kdo ho stvořil? My jako křesťané putujeme do Betléma a tam se setkáváme s člověkem, s mužem a ženou, protože Bůh je neviditelný. Ale on rozjasnil na nás svou tvář. Tu tvář, která s úsměvem hledí na svou matku. Tu tvář, která s pochopením a porozuměním hleděla na své nejbližší přátele, učedníky, na všechny ty, se kterými se setkala. Panna Maria uchovávala tyto věci ve svém srdci. To není výpověď, chcete-li vjem o lásce, protože srdce v biblické antropologii, znamená hlavu, rozum, mysl.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. V tom je člověk obrazem Boha. Ale o kom se tam, v té betlémské jeskyni, mluví? Přátelé, ne o Adamovi, mluví se tam o Panně Marii. Jestli chceme hovořit o skutečném pochopení toho, kdo vrátil člověku ono plné vědomí, tak je to betlémská jeskyně. Ano, je to místo vůle, protože láska není pouhá emoce. Je to nezlomná vůle, která vyrůstá z poznání toho druhého, pro kterého jsem ochoten položit i svůj život.

List papeže Františka není příliš optimistický, ale je pravdivý a přináší nám v současné době jasné pochopení toho, kudy vede cesta k míru. Jestli vyvoláme boj proti generacím, je jedním z dnešních velkých nebezpečí. Jestli ale vyvoláme boj pohlaví, muže a ženy, pak končíme. Člověk je bytost kulturní. Dovedete si představit kulturu, v níž zrušíte pojem muže a ženy? Betlém nám říká, že žena není jakýsi odpad z těla muže. Betlém nám jasně říká, že její spojení s mužem je tím nejpevnějším společenstvím, jež se vzájemně doplňuje.

Jako je třeba dívat se na minci zepředu i zezadu, tak se musíme dívat i na člověka. Představte si tedy kulturu výtvarného umění, poezii, literaturu, hudbu, zpěv bez pojmů „muž“ a „žena“; to je největší barbarství; a to považujeme za základ nové civilizace 21. století. To je, jak říká papež František, já ho jenom opakuji – a nenechám ho cenzurovat ani Katolickým týdeníkem – největší zločin, kterého se můžeme dopustit.

Proto tedy Vánoce. To nejsou jen koledy. Koledy jsou krásné. V nich, jak vidíte, existuje lidská rovnost. Králové tam pochodují, bílý, černý a není jeden z nich význačnější a druhý méně význačný.  Proto dítě v Betlémě, proto každý člověk, muž, žena, dítě, stařec, bohatý, chudý, s diplomem či bez diplomu, je bytostí hodnou lásky. Proto Kristus umírá na kříži za všechny. Kulturní boj se vplížil do rodin, společnosti i samotné církve. A tak stále budeme diskutovat, zda umřel „za všechny“ či „za mnohé.“ Umřel za každého. To je jazyk Abraháma, to je jazyk Mojžíše, to je jazyk Ježíše Krista.

Ta napětí vznikají ale z oprávněné obavy, že se nové ideologie vracejí k těm starým, člověku nepřátelským. Proto mohl papež varovat – a neříkal to s úsměvem -, že boj proti Vánocům je anachronismus. On to řekl úplně jasně. Z papežových úst promluvil jeho dědeček, Ital. Napoleon nechtěl Vánoce zrušit, jakobíni ano. Bylo to za Francouzská revoluce, na kterou se pak odvolává Velká říjnová revoluce, a také ti, kteří chodili v hnědých či černých barvách. A když najednou vidíte, při vstupu do nového roku, jak se jeden ze světových politiků loučí, a já v uniformách, které ho obklopují, vidím pochodující jednotky SS na norimberském stadionu, s těmi loučemi, tak říkám: Pozor! To je cesta do budoucnosti? A druzí si zase vezmou hokejový dres s nápisem, který nám může připomenout ty známé demonstrace a rozbitý aeroflot po okupaci v roce 1968.

Ano, nežijeme ve světě, který usiluje o nastolení míru, žijeme ve světě, jak říká papež František, který usiluje o nastolení sobeckých práv těch větších a bohatších proti těm menším a chudším. To je skutečnost všech válek na světě, od počátku lidstva. A proto chceme-li skutečný mír, tak to musí být mír, který respektuje svobodu. Proto ten úryvek z Listu Galaťanům, proto ten postoj, který Pavel v sobě překonal.

Rabíni nehovořili se ženami o náboženských otázkách, proto to vytýkali Pánu Ježíši. Pán Ježíš hovoří u studny se ženou, což by mu mohlo v dnešní době způsobit těžkosti, tak jako tenkrát. Ale mluví s ní vážně a je to úryvek, jehož si vážíme, který se stal pokladem, nejenom teologie a filosofie, ale pokladem umění, kultury. Měli bychom si tuto skutečnost uvědomit. Pokud bude možné pohrdat druhým, nedat mu hlas, pokud se budeme klanět báchorkám a fantaziím a nebudeme postupovat tak jako Panna Maria, abychom uchovávali věci ve svém srdci, o nich přemýšleli, tak nenajdeme cestu k pravé lásce.

Končíme vánoční oktáv. Přijměme toto poselství betlémské jeskyně do nového roku. A bude takový, jako budeme my. Bude takový, nakolik budeme odvážní, nakolik budeme schopni být s druhými a pro druhé.