Několik myšlenek po ukončení synody

Vedení sekretariátu biskupské synody uspořádalo až s neočekávanou rychlostí v sobotu 28. října večer ve 21.30 hodin, v předvečer závěrečné bohoslužby ve Svatopetrské bazilice, tiskovou konferenci, krátce poté, co byla zveřejněna "souhrnná zpráva" o práci prvního zasedání biskupské synody 2023-2024.

Komentáře v médiích se rychle množily. Celkový tón, pokud jsem si mohl všimnout, nebyl ostře kritický, ale téměř všichni pozorovali nesmělost v návrzích na řešení problémů, které by vyžadovaly odvahu při jejich řešení.

Obtížná syntéza

Základní téma, kvůli němuž byla synoda svolána a které je koneckonců jednoznačné a velmi prosté, totiž podpora synodálních forem, při nichž se všichni věřící v církvi mohou podílet na odpovědnosti za přijímaná rozhodnutí, bylo v průběhu synodální cesty v uplynulých dvou letech nevyhnutelně zatíženo mnoha otázkami, které dnes těžce doléhají na církevní vědomí.

Tvůrci Instrumentum laboris zcela správně dbali na to, aby neopustili žádnou z mnoha otázek, které v něm byly nastoleny, a které byly pečlivě shromážděny na šesti kontinentálních shromážděních loni na jaře. Tak se stalo, že synody na začátku své práce držely v ruce Pracovní list, 50 stran papíru 30×20, s baterií pracovních listů plných otázek. Příliš mnoho masa na oheň pro shromáždění 350 lidí za měsíc, dokonce za 46 hodin týdně (materiál dělníků 19. století!). 

Skupinky po 10-12 lidech (circuli minores) pracovaly každý den na jednom dílčím tématu, a tak bylo soustředění dostatečné, zatímco generální kongregace byly zatěžkány obecnými a nezřídka mimo téma stojícími intervencemi. Moderátoři byli až příliš benevolentní: pouze v jednom případě bylo odebráno slovo řečníkovi, protože byl jeho projev prohlášen za nepodstatný.

Delegáti pocházející z nejrůznějších částí světa, lišící se jazykem (služba simultánního tlumočení byla vynikající), zvyky, způsobem myšlení, životními situacemi a dokonce i nejrůznějším oděvem, od odlišných pokrývek hlavy východních biskupů, řádových sester až po rafinovanou eleganci dam, cítili potřebu říci, jak každá žije ve své církvi a jakým problémům musí čelit. 

Bylo těžké to vyjádřit, stejně jako je to dnes těžké pro komentátory: "Pro synodální církev". Obě strany ospravedlňuje podtitul, který měl rozložit úvahy do tří okruhů: "Společenství, účast, poslání", čímž se značně rozšířil rozsah úvah. Jestliže, jak mnozí poznamenali, je souhrnná zpráva rozvětvena na příliš mnoho témat, aniž by se jim věnovala odpovídajícím způsobem, jestliže trpí určitou obecností, znovu předkládá otázky a hromadí odkazy k dalšímu studiu, místo aby předkládala návrhy řešení. Je to dáno šíří témat, která se během konzultací Božího lidu v uplynulých dvou letech objevila, a poměrně skromným cílem, jehož bylo třeba dosáhnout, vzhledem k tomu, že na tomto zasedání jsme se museli zastavit v polovině cesty a předat závěrečný úkol práci druhého zasedání.

Po pravdě řečeno je třeba také poznamenat, že úroveň teologické reflexe a hloubka analýzy konkrétních situací v některých vystoupeních nebyla příliš oslnivá. Zejména mě zarazilo, jak obtížně se mnozí vyrovnávají s fenoménem opouštění víry velkého počtu pokřtěných v Evropě a Severní Americe a vyvozují z něj důsledky.

Historická událost

Biskupská synoda, aby bylo jasno, není ekumenickým koncilem. Nemá žádnou poradní pravomoc. Je poradním orgánem papeže, jehož úkolem je přijímat konečná rozhodnutí. Bylo by nereálné očekávat převratná rozhodnutí, zejména od tohoto prvního synodálního shromáždění.

Přesto se přiznám, že mě během jednání pronásledovala vzpomínka na Druhý vatikánský koncil. Jsem nyní jedním z mála, kdo může říci: "Byl jsem u toho", i když bez jakékoli role: působil jsem pouze jako sekretář svého arcibiskupa. Zatímco atmosféra této synody byla i při různosti postojů zcela klidná, atmosféra koncilu byla téměř vždy rozjitřená.

Konflikt mezi různými postoji otců byl však plodný a odhalil skutečnosti, že Duch Svatý vede církev: nakonec koncilní otcové skutečně dospěli k velmi odvážným rozhodnutím a po dlouhých tahanicích dosáhli téměř jednomyslného konsensu o všech dokumentech.

Poté, co jsme uznali slabiny tohoto prvního zasedání synody, bylo by tupé nezměřit skutečný rozměr události, jejíž význam si zaslouží, bez obav z nadsazeného použití tohoto termínu, označení historický. Je to poprvé v dějinách církve, pomineme-li nepravděpodobné popření a vyloučíme-li zkušenost církví z doby reformace, kdy biskupové a kardinálové, laici a ženy, řeholnice, kněží, jáhni a řeholníci zasedli k jednomu stolu se stejným hlasovacím právem, aby učinili rozhodnutí, která mají být přijata.

Samotné obrazy 36 kulatých stolů v zářícím a velkolepém vatikánském sále Nervi jsou předurčeny k tomu, aby mimořádně působily na kolektivní představivost věřících. Samotná "souhrnná zpráva" nám i přes svá omezení nepřestává tu a tam přinášet překvapivá tvrzení, která nemohou v budoucnu nepřinést ovoce.

Některé důležité otázky

Není překvapivé, ale podle mého názoru má zásadní význam opakované uznání, že věřící laici jsou skutečnými aktéry poslání církve ve společnosti. Jejich zkušenosti a dovednosti jsou pro každého z nich realizací jejich specifického povolání, přičemž to není jen navštěvování církevních prostor, což zakládá jejich relevanci při účasti na rozhodovacích procesech církve, ale spíše jejich "skutečné evangelijní svědectví v nejběžnějších skutečnostech života".

Dalším relevantním požadavkem v souhrnné zprávě je často opakovaná potřeba revize Kodexu kanonického práva. I mezi teology a kanonisty se v minulosti zvedlo jen málo hlasů, které by požadovaly totéž, a myslím, že není snadné najít takový návrh v nějakém oficiálním dokumentu. Přesto je Kodex z roku 1983 rozhodně nedostatečný k tomu, aby naplnil požadavky skutečné podpory synodality. 

Zpráva také vymezuje oblasti, na kterých je třeba zapracovat: učinit pastorační rady na různých úrovních povinnými, za určitých podmínek jim dát možnost usnášení, svěřit také ženám "odpovědné role v pastoraci a ve službě" a roli "soudců ve všech kanonických procesech", upřednostnit "kolegiálnější výkon papežské služby", osvobodit biskupa od role soudce, která má být svěřena jiným, aby mohl vykonávat své otcovství. V oblasti kanonického práva východních církví se pak požaduje aktualizace jejich současných vztahů se Svatým stolcem, co se týká jmenování biskupů. 

Je to také poprvé, pokud nepočítáme případné odmítnutí auditu, který má být proveden, kdy je v oficiálním dokumentu vznesena otázka týkající se povinnosti celibátu kněží: "Zda by se jeho teologická vhodnost s kněžskou službou měla nutně promítnout do disciplinární povinnosti v latinské církvi". Stížnosti, zejména ze strany žen, na machismus a klerikalismus se opakují a jsou silné. Natolik, že shromáždění nakonec pocítilo povinnost vyjádřit kněžím veškerou vděčnost církve za jejich každodenní dřinu v pastorační službě, aby nevzniklo ani zdání, že je chce paušálně negativně odsoudit. Při netrpělivě očekávané diskusi synody o otázce přístupu žen k diakonátu zůstává souhrnná zpráva umírněná a poukazuje na existenci těch, kteří ji odmítají, protože není součástí Tradice a těch, kteří v ní vidí původní Tradici, ale i těch, kteří ji považují za "vhodnou a nutnou odpověď na znamení doby". 

Po vyslechnutí krásné a přesvědčivé přednášky australského teologa Ormonda Rushe o "živé Tradici" bych očekával konkrétní krok vpřed, který se však nekonal. Pokud existuje v katolické nauce o svátostech oblast, v níž se Tradice ukazuje jako mimořádně pohyblivá, pak je to právě oblast svátosti svěcení. Mezi tisíci podrobnostmi, které by bylo možné připomenout, by stačilo říci, že pro Tridentský koncil byl subdiakonát stupněm svěcení, zatímco episkopát nikoli, a pro Druhý vatikánský koncil jím episkopát, zatímco subdiakonát mizí ze scény. 

LGBT křesťané

Očekávání veřejnosti, která jsou sice uměle podněcována médii, a vyvolávají největší zklamání se týkají možného začlenění LGBTQ osob do aktivních rolí v křesťanských společenstvích.  Ne že by synodální shromáždění bylo k této otázce lhostejné: velké emoce vyvolalo vyprávění mladé Polky o její sestře, která spáchala sebevraždu poté, co jí zpovědník odmítl dát rozhřešení. 

Znovu byl potvrzen imperativ křesťanů neznevažovat důstojnost žádného člověka a povinnost církve reagovat na "lidi, kteří jsou nebo se cítí církví zraněni či zanedbáváni, kteří touží po místě, kam mohou přijít 'domů' a cítit se bezpečně, být vyslechnuti a respektováni, aniž by se museli bát, že se budou cítit souzeni". 

Když však shromáždění dospělo k otázce, jak je znovu začlenit do rolí společenství, realisticky uznalo, že otázky genderové identity a sexuální orientace jsou i v církvi kontroverzní, protože vyvolávají nové otázky. 

Cítí povinnost podporovat rozlišování o doktrinálních, pastoračních a morálních aspektech této problematiky "ve světle Božího slova, církevního učení a teologické reflexe". Záměrem je zapojit do společné reflexe "odborníky s různými schopnostmi a zkušenostmi" a "dát prostor také hlasu lidí, kterých se zmíněné kontroverze přímo dotýkají", a zajistit jim "institucionální kontext, který chrání důvěrnost diskuse a podporuje upřímnost konfrontace". 

Článek vyšel na webu Settimana news.