Někdy pláču i s rodiči

O svém trápení v nemoci si potřebují povídat nemocné děti, ale hlavně jejich rodiče. K tomu slouží mimo jiné nemocniční kaplani. V několika nemocnicích tuto službu vykonává sestra Františka. „Vstoupila jsem k sestrám v roce 1984, a protože máme dlouhý název, zlidověly jsme jako vincentky a přezdívají nám minerálky,“ směje se drobná řeholnice.

Vyšla z nemocničního prostředí, protože dříve pracovala jako zdravotní sestra. V roce 2005 nastoupila jako pastorační asistentka v osmi brněnských nemocnicích, tato služba se tehdy teprve utvářela.

„Naším nástrojem je v první řadě rozhovor. Nemocný člověk je ten, který nemá moc. A my všichni – zdravotníci, lékaři, kaplani, uklízečky – máme větší moc než on. Nemocní se samozřejmě ve své ne-moci téhle moci bojí. Snaží se poslouchat, co se jim říká, přijdou do ordinace a slyší: sedněte si, lehněte si… Rutina naučila zdravotníky vydávat rozkazy – a my kaplani máme být spojovacím mostem mezi zdravotníkem a pacientem tím, že ho vidíme jako sobě rovného a doprovázíme ho v situaci, do které sám nechtěl přijít. Náš rozhovor se odvíjí od toho, co pacient chce a potřebuje a jak to sám nastolí. Jsme zde v pozici toho, kdo se řídí rozkazy, nebo spíše přáním pacienta,“ říká sestra Františka.

U dětí je tomu jinak. Nechtějí být zavřené v nemocnici, chtějí být venku nebo sedět u počítače, i když v nemocnici si ho „užijí“ ještě víc než doma, jak nemohou z lůžka, a povídání o zbožných věcech nebo pohádky nejdou poslouchat pořád. „Co se týká naší duchovní služby, musíme mít povolení rodičů, když za dítětem chceme jít. Pokud jde o dlouhodobě nemocné děti, vždy je tu s nimi rodič. Dítě si hraje a nepotřebuje žádné povídání, to naopak potřebuje rodič. Je rád, že se zajímáme, co prožívá, může nám povyprávět, může plakat, a já někdy pláču s nimi,“ vypráví kaplanka.

Při vstupní anamnéze jsou rodiče dotazováni i na spirituální potřeby. Pro děti dlouhodobě nemocné nebo s těžkými vadami, které mají před sebou špatnou perspektivu, zde funguje paliativní tým, jehož je sestra Františka členkou. Rodiče tedy mohou požádat o tuto službu. „Některé rodiče, i nevěřící, si najdu sama. Někdy přijdou do kaple a jsou zhrouceni, ujímám se jich. Nemusíme mluvit o víře, duchovní potřeby nejsou jen náboženské. Smysl života je také duchovní potřeba a není vysloveně náboženská.“

V kapli je mše svatá jednou týdně. „Stalo se, že dívenka dlouho toužila po svátosti biřmování a do toho těžce onemocněla. Všechno se jí zhroutilo. Neodvážila se to říct, až maminka přišla s tím, že Maruška touží být biřmovaná… Ptám se Marušky: „Je to pravda?“ A ona mi odpovídá: „Ano, moc toužím po biřmování.“ – „No tak jdeme na to!“ říkám. Úplně se rozzářila! Tak jsme děvčátko připravili, P. Leo Zerhau požádal o dovolení na biskupství a v kapli při mši svaté děvče přijalo svátost biřmování,“ vzpomíná na nedávnou událost sestra Františka a přidává další příběh.

„Ležel tu devítiletý chlapec, který toužil jít k prvnímu sv. přijímání. Ve farnosti ale měli přísného pana faráře. Hoch tu ležel dlouho, myslím, že i dva roky. A říkával: ‚No jo, moji spolužáci už půjdou a já zase nic. A pan farář mě nepustí, protože nebudu nic umět.‘ A tak mu navrhuji: ‚Co kdybychom tě připravili a domluvili se s panem farářem, že to uděláme tady?‘ – ‚No to by bylo super, ale on to nedovolí,‘ nevěřil moc tomu nápadu. Začala jsem ho připravovat. Chlapec byl v podstatě v ohrožení života, měl onkologické onemocnění, a pan farář to dovolil s tím, že si hošíka proklepne sám,“ pokračuje sestra. Kluk už byl tehdy doma v nucené izolaci. „Onkologické děti mají špatnou imunitu. Farář k nim tedy přišel domů. Chlapci bylo špatně a říká: ‚Mamko, mně je zle, já už ani to Desatero nedám dohromady a on mi to nedovolí.‘ Pan farář se neptal na Desatero, ale dal mu uličnickou otázku: A co si představuješ pod přikázáním ‚nevezmeš manželky bližního svého‘? Hoch spontánně odpověděl: ‚Nó, já jsem nad tím přemýšlel. Proč bych mu ji bral, když mám přece svou?‘ Chlapec uspěl a dočkal se vysněného svatého přijímání,“ vypráví sestra Františka.

Komu se tahle nemoc mohla stát?

Takových příběhů je však nespočet. „Měli jsme tu i děti, které chodily k sv. přijímání a žádaly, abychom jim nosili eucharistii. Při onkologických onemocněních mají rozbolavěná ústa a nemohou ani jíst, a tak nemohou ani přijímat Pána Ježíše. Tehdy dáváme rodičům a dítěti křížek na čelo. Byla tu maminka s dvouletým mongoloidním chlapečkem. Úžasné dítě, které rozpozná, když přicházíte s Ježíšem. Vždycky, než jsem vešla, dováděl, tihle pacienti jsou takoví nekoordinovaní, a jakmile jsem otevřela dveře, sepnul ručky a klekl si…“ Jiný devítiletý chlapec, který se pak uzdravil, byl z velkého hospodářství. Doma hodně pomáhal a přišel za maminkou, že ho bolí kolena, postupně i zuby a měl podlitiny na zádech. Akutní leukemie. Tady prožil jeden kritický víkend, kdy maminka nechtěla nikoho vidět ani slyšet. „A tak jsem tam s nimi jenom tak byla a modlila se. Nevěděli jsme, jestli to přežije. Po všech útrapách to však dobře dopadlo. Chlapec to přečkal, už to vypadalo, že dobere chemoterapii a na sv. Václava bude doma. Jenže nebyl v pořádku. Přišla jsem za ním, podala jsem mu sv. přijímání a on najednou říká: ‚Mamko, tak jsem přemýšlel, komu se tahle nemoc mohla stát. Starší brácha pomáhá chlapům, to by fakt nešlo; sestra hraje v kostele, ta by chyběla; další sestra nic neunese a nejmladší ségra je ještě malá, té by mi bylo líto. Musel jsem to být já…‘,“ vzpomíná nemocniční kaplanka. Někdy zase jen povzbudí větou, že na pacienta myslí a že za něj všichni bojují, ať to nevzdává.

Kaplanskou službu začala dělat ve svých čtyřiceti letech. „Ve dvaceti bych to nedokázala,“ přiznává. „Když mě pacient vyhodí, jako mladá bych se asi urazila a byla protivná. Je potřeba k tomu určitým způsobem dozrát, protože pak mě ani náročné příběhy nemohou dohnat na psychiatrii. S nemocnými soucítím, mám je ráda, pláču s nimi, ale nechci se zhroutit z toho, že zde umírá dítě. Tím mu přece nepomohu. Chci jim naopak ukázat naději, kterou je Bůh, a že to není konec všem dnům. A když je mi ouvej, honem se obrátím k Bohu a on mě zase postaví na nohy. Bůh je naším povzbuzením,“ říká sestra Františka s tím, že dalším povzbuzením je pro ni to, když vidí, že rodiče nemoc svého dítěte nakonec přijali, i když se samozřejmě neradují. „Mohou ale žít a fungovat pro své další děti, to je nakonec taky radost.“