Nejlepší obranou je „zpětná vazba“

S dominikánským knězem, psychologem a v současné době také děkanem CMTF UP v Olomouci prof. PETEREM EGÝDEM TAVELEM hovoříme o příčinách i nástrahách jedné neblahé podoby mezilidské komunikace.

Mám-li dojem, že jsem se stal obětí manipulativního chování, jaké pocity to ve mně vyvolá?

Různé. Může to být hněv, strach, pocit ponížení... Už jen při rozhovoru s někým, kdo s námi takto jedná, se necítíme zrovna moc komfortně. Zanechává určitou pachuť. Často to ale vyhodnotíme až zpětně, protože ten člověk může být velice šikovný manipulátor.

V čem podle vás spočívá podstata manipulace?

Podle známého židovského filozofa Martina Bubera by se komunikace dvou lidí měla v ideálním případě odehrávat na rovině „já-ty“. To znamená, že „já“ jsem jedinec, neopakovatelný a jedinečný, „ty“ jsi jedinec, neopakovatelný a jedinečný – a mezi námi probíhá dialog jako mezi dvěma rovnocennými partnery. Když se mnou ale někdo manipuluje, stávám se pouhým „ono“, předmětem, nástrojem k dosažení jeho cílů. Ale pozor! Nesmíme si to plést s klasickým uměním přesvědčovat (lat. persuasio), které naopak nemusí být vůbec manipulativní. Někdo vás jen pomocí argumentů přesvědčí o svém pohledu na věc a vy si řeknete „ano, to je přesně to, co bych chtěl“.

Jaké jsou nejčastější strategie manipulátorů?

Základní typy uvádí například Tomáš Novák a Věra Capponi v knize „Asertivně do života“ (více o nich níže). Princip manipulace je založen na tom, že vám někdo podsune určitou informaci, která se dotkne jak vaší racionální stránky, tak vašich emocí, ale ani reakce našeho těla bychom neměli přehlížet. Dnes se například manipulátoři snaží využívat různé falešné představy o tom, jak funguje náš svět. Tedy že za vším, co se děje, vždycky někdo stojí, že lidstvo někdo ovládá, chce ho čipovat atd. Podle průzkumů skoro polovina lidí má sklon věřit konspiračním teoriím. Nemusejí ještě trpět paranoidní poruchou osobnosti, ale stejně si řeknou „kdo ví, jak to vlastně je“. Manipulátoři se v nás snaží vyvolávat také pocity viny („ty za to můžeš“) nebo méněcennosti („všichni něco pořádného dělají, jenom ty se flákáš“). Tímto způsobem nás pak velmi snadno lapí do svých osidel.

Lze se tomu nějak bránit?

V první řadě musíme vědět, v čem podstata manipulativního chování spočívá, abychom ho takzvaně prokoukli. Každý druh manipulace má pak ještě svou speciální obranu, ale základ spočívá v tom, že si nepustíte k tělu onu základní negativní emoci. Uvedu vám názorný příklad. Přijdu k vám a řeknu: „Vy jste z toho Katolického týdeníku? Kdybyste věděl, co jsem o vás slyšel. Nemáte tušení, co všechno se o vás vykládá. A co je to tam prý za lidi v té vaší redakci.“ Chápete? To je čistá manipulace. Teď jsem vám totiž nahnal strach, protože kdo ví, jak to tam u vás opravdu chodí. A já vás tak držím v nejistotě a jen si s vámi pohrávám. Ale když víte, že tahle forma komunikace je manipulativní, můžete se mě zeptat, co špatného jsem tedy o vás slyšel. Řeknu-li vám to, můžete se vůči tomu ohradit a je to v pohodě. Pokud to ale prokouknout nedokážete, bude vaše představivost pracovat na plné obrátky a já vás mám v hrsti.

Podléhají snahám manipulátorů lidé spíš introvertní než extrovertní?

Nemusí to tak platit. Odolnější jsou lidé, kteří jsou osobnostně zralí a mají určitou míru sebereflexe. Nemají problém přiznat si, že se dopustili něčeho, co není úplně košer. Takže je těžko může někdo na něco nachytat. Manipulovat lze naproti tomu s někým, kdo má určitý životní komplex, a pak stačí, když mu brknete na nějakou tu jeho slabinu. Nebo to může být člověk s paranoidními sklony, který snadno uvěří kdejaké hlouposti. Potom stačí nahnat mu trochu strach a hned za vším vidí zednáře, Židy a kdovíkoho ještě. Stejně tak i s přibývajícími léty je člověk podezřívavější a má větší sklon podléhat pocitům strachu.

Podle čeho poznám, že se například já sám snažím někým manipulovat?

Ideální je, když vám dají lidé z vašeho okolí „zpětnou vazbu“. Když vám řeknou, co se jim na vašem jednání nelíbí. Pak je na vás, abyste přemýšlel, kde jste udělal chybu. Jestli jste náhodou někomu nenaháněl strach, někoho nevydíral nebo sobecky nevyužíval. Já sám pro sebe vidím největší přínos v tom, že se problémem manipulace už dlouho zabývám, dvacet let o ní učím, takže jsem si sám u sebe už řadu věcí vychytal. Pokouším-li se tedy někým manipulovat, tak to alespoň vím. Ne že bych byl čistý jako lilie, ale vím, že když někoho využiju, trochu mu zalžu (ono totiž stačí jen trochu přesunout důrazy ve větě), tak sám ze sebe nebudu mít dobrý pocit.

Nemají potřebu manipulovat svým okolím lidé, kteří se sami někdy stali obětí manipulativního jednání?

Pokud vámi doma manipulovali rodiče, pak existuje velká pravděpodobnost, že i vy budete jednat podobně. Buď jste to od nich odkoukal (když takhle komunikovali oni, budu tak komunikovat i já), anebo abyste pod tím tlakem vůbec přežil, musel jste se i vy naučit manipulovat svým okolím (např. dělat ze sebe oběť). Když naopak v nějaké rodině spolu lidé dobře komunikují, vládne tam respekt a navzájem se tam všichni ctí, děti si to odnesou s sebou do života. S výchovou je však někdy problém. Dětem musíte někdy nahánět strach, musíte je vydírat, aby vůbec něco udělaly. Necháte-li je úplně napospas, pak si nevyčistí ani zuby. Takže jim řeknete, že pokud si je nevyčistí, nepustíte jim v televizi pohádku. Ale to je v pořádku, možná to sice tak vypadá, ale není to manipulace v pravém slova smyslu.

Manipulativní techniky používají i různé sekty nebo nové náboženské směry. Nemůže to být problém ale i v našem církevním prostředí, například při duchovním doprovázení?

Jistě. Projevuje se to třeba tím, že lidem často naháníme strach řečmi o věčném zatracení a ještě si to všelijak omlouváme. Říkáme jim: „Kdo ví, jak skončíš? Dej si pozor, ať neskončíš v pekle. Koukej se napravit.“ Proč ale nezdůrazňujeme Boží lásku? Vždyť to, že lidé mají strach, že se bojí umírat a netěší se do náruče milovaného Boha – už to je poněkud zvláštní. A přitom to hlavní, co nám Bůh přišel říct, není, že nás přišel zatratit, ale že nás přišel spasit. To je jádro radostné zvěsti! Mnozí kněží však zdůrazňují především povinnosti, zákony a přikázání – a my si myslíme, že když všechny ty náročné disciplíny zvládneme, že si tím zajistíme vstup do nebe.

Proč by to ale takhle nemohlo fungovat?

Protože jde o něco úplně jiného – o osobní vztah k Bohu. Normální duchovní doprovázení by nás mělo vést k tomu, že z nás postupně vyrostou zralé osobnosti, lidé schopní převzít odpovědnost za vlastní život. A pokud bychom potřebovali pomoc a trápila nás nějaká nejistota, měl by nám ten, kdo nás doprovází na naší duchovní cestě, nabídnout určitou alternativu, inspirovat k dalšímu hledání. A ne že s námi bude manipulovat jako s nějakými vagony na kolejích. Proto doporučuji i budoucím kněžím, které na naší fakultě učím, aby absolvovali psychoterapeutický výcvik. Ne proto, aby se z nich stali terapeuti, ale aby sami došli k určité sebereflexi. Protože čím zralejší budou oni sami, k tím větší zralosti budou druhé lidi doprovázet.

Nejčastější typy manipulátorů:

Diktátor

Bývá to člověk, jehož „řekl jsem to jasně“ vždy platí. Mívá dobrou paměť, výbornou rétoriku a dokáže skvěle argumentovat. Když vás ubije argumenty, sice tušíte, že nemá pravdu, ale stejně si v tu chvíli nedokážete pospojovat všechny souvislosti.

Chudáček

 Člověk, který se tváří, že nic nezvládá, nemá dostatek sil, takže většinu povinností přehrává na druhé. S tímto typem manipulace se setkáváme spíš u jistého typu žen využívajících ochotu mužů pomáhat jim v obtížných situacích (mužům to dělá dobře).

Počtář

Dokáže si dobře spočítat, z koho může mít prospěch. Když ví, že je někdo třeba synem bohatého podnikatele, lékaře, známého politika nebo herce, věnuje mu mnohem více pozornosti než někomu méně významnému. Funguje to i v prostředí církve.

Břečťan

Břečťan je popínavá rostlina, ale v podstatě parazit. Takový člověk se na druhého zavěsí a je na něm zcela závislý. Žije v přesvědčení, že druzí mají povinnost učinit ho šťastným. Problém je však v případě handicapovaných lidí, ale i v tomto případě je nejlepším řešením pomáhat jim, aby se v rámci možností dokázali postavit na vlastní nohy.

Drsňák

Vyvolává pocity strachu. Vyzařuje velkou energii a působí agresivně. Takže mu ustupujeme, protože se s ním nechceme dostat do konfliktu. Okolí se mu vyhýbá, většinou zůstává osamocen. Uplatňuje se hlavně ve vysokých manažerských funkcích.

Táta / máma

Nejčistší druh manipulace. V podstatě se jedná o projev přirozeného citu ve vztahu rodičů vůči dětem nebo ve vztazích mezi partnery. Otázkou zůstává, nakolik je v takovém vztahu respektována svoboda druhého. Tyto lidi zpravidla nezajímá, co si skutečně přejeme, protože oni to přece vědí mnohem lépe než my.

Poslední spravedlivý

Stále něco kritizuje a tak si zvyšuje svůj společenský status. Kdo tedy nakonec zůstává tím posledním bez poskvrny? No přece já, podívejte se na mě. Takže i v kritice se může skrývat velké nebezpečí manipulace.

Mafián

Když jsme součástí nějaké skupiny, poskytuje nám to řadu výhod. Mafián nás například ujišťuje: chráníme tě, kdyby se ti něco stalo, jsme tu pro tebe, ale když od nás odejdeš, už za tebe neručíme, možná se ti i něco stane. Příslušností k takové skupině se částečně zříkáme vlastní identity.

Obětavec

Bývá to člověk, který nám sice upřímně pomáhá, obětuje se, ale jakoby si to ukládá do pomyslné banky, aby si to jednou vybral i s úroky. Narážíme na to i v náboženském prostředí (např. při evangelizaci). Lidé ale mají velice dobrá čidla na to, pomáháme-li jim nezištně, nebo jestli za to jednou nebudeme něco chtít.