Nedoceněný autor Panevropy

Hledáme-li v českých dějinách příklad pro biblické rčení „doma není nikdo prorokem“, těžko někdo překoná geopolitického vizionáře Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho (1894–1972), od jehož úmrtí 27. července uplyne padesát let.

Nizozemsko-řecké jméno CoudenhoveKalergi rozhodně nesignalizuje vztah k české kotlině. Přesto jeho nejslavnější nositel, syn rakouského diplomata a Japonky, byl občanem meziválečného Československa a majitelem malého panství při bavorské hranici Poběžovice na Domažlicku. Proslul jako autor slavné Panevropy, Panevropského manifestu a jako zakladatel Panevropského hnutí, k němuž se v západní Evropě hlásilo mnoho prezidentů, premiérů a dalších význačných osobností (např. E. Beneš, A. Einstein, K. Adenauer, S. Freud, Ch. de Gaulle, F. Werfel, S. Zweig a další).

Všichni od něho opisovali. Když čtete Panevropu, útlý text z let 1922–1923, máte dojem, že byl napsán včera. Kalergi třeba varuje před další světovou válkou: „Kdyby evropští vůdcové měli správnou představu o budoucí válce, nelitovali by žádných prostředků, aby jí zabránili.“ Označil také hluboce zakořeněný ruský imperialismus jako zásadní geopolitický problém pro Evropu: „Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buď se povznese nad národní nepřátelství a sjednotí se do státního společenství, nebo padne za oběť ruské dobyvačnosti.“ „Ruský imperialismus je daný jednou provždy. V okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podřídit si Evropu, Rusko tuto možnost uskuteční, ať už bude rudé, či bílé.“

Sledujeme-li ambivalentní vztah Německa, Francie a Ruska na pozadí války na Ukrajině, jeví se jako neuvěřitelné, že Kalergi napsal následující slova již před sto lety: „Nebezpečím pro Evropu je ruská orientace několika států, především Německa.“ „Proto si každý Němec musí uvědomit, že spolek s Ruskem směřuje k válce, spolek evropský k míru; že ruská spojenecká politika ústí do rudé nebo bílé diktatury, evropská do demokracie.“

Kalergi si uvědomoval i ekonomické zaostávání Evropy, které přičítal nejednotnosti, a srovnával její vývoj s USA: „Spojené státy americké jsou nejbohatší, nejmocnější a nejpokročilejší zemí světa. Nejednotná Evropa je naproti tomu zchudlá a zadlužená a vinou vnitřních sporů je bezmocná ve světové politice.“ V Panevropě Kalergi nepředkládá jen analýzu příčin, ale navrhuje i konkrétní opatření, z nichž některá se uskutečnila, ale bohužel až po další světové válce – např. návrh na zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (1952– 2003). Cílem evropské spolupráce podle Kalergiho musí být mj. „celní unie ke spojení německého uhlí a francouzských rud v panevropský montánní průmysl“. Jako možný vzor pro evropské sjednocení dával pak Švýcarsko. Hloubka Kalergiho analýzy vysvítá při výkladu zásadního významu kultury pro vznik národa a zneužití národní kultury nacionalismem: „Národní šovinismus se nedá potlačit abstraktním internacionalismem, nýbrž (…) šířením poznatků, že všechny národní kultury Evropy jsou nerozlučně spojené části velké a jednotné kultury evropské.“

Podmínkou sjednocování Evropy je pro Kalergiho proto vzájemné poznávání národních kultur mezi Evropany. Kulturu považoval Kalergi za svorník Evropy, která je „spojena křesťanským náboženstvím, evropskou vědou, uměním a kulturou, spočívajícími na křesťanském základě“. Právě ve světle teze o jednotnosti evropské kultury lze pochopit údajný výrok Roberta Schumana (francouzský poválečný ministr zahraničí, prohlášený za ctihodného papežem Františkem v roce 2021), že evropská spolupráce se měla odvíjet od kultury; v širším kontextu nám pomáhá pochopit i Dostojevského slova, že „krása spasí svět“. V ještě širší souvislosti pak zaujme Kalergiho pojetí vztahu etiky a estetiky: estetika jako etika duše.

Úcta k národním kulturám jakožto základním pilířům existence evropských národů však Kalergiho nemate při odlišování národa a národního státu – ten často pěstuje nenávist k ostatním národům a jejich státům a skrze politiku vede ke konfliktům: „Budoucí odluka národa od státu bude stejně velkým kulturním činem jako odluka církve od státu.“

Proti nacionalismu

Je evidentní, že myšlenka sjednocování Evropy je v přímém rozporu s nacionalismem. Není proto divu, že třeba Hitler Kalergiho osobně nenáviděl, nazýval ho bastardem, takže Kalergi musel emigrovat až do USA. Ani všeobecně známý odpor k nacismu po válce Kalergimu nepomohl: komunisté zneužili dekretů Kalergiho přítele Beneše, zabavili jeho rodové sídlo v Poběžovicích u Domažlic a vyhnali ho i s rodinou z Československa. Kalergi tak nakonec přijal francouzské občanství.

Neznámosti Coudenhove-Kalergiho v Česku odpovídá i stav zámečku v Poběžovicích: ruina. Probíhající české předsednictví v Radě EU by proto mělo přijmout výročí Kalergiho úmrtí jako výzvu a učinit z této nemovitosti památník bývalému spoluobčanovi, který inspiroval celý kontinent. Nejenže mu to český stát kvůli minulosti dluží, ale tímto symbolickým gestem bychom se přihlásili k velikánovi, který se ke své vlasti v Panevropě rovněž přihlásil: „Geograficky jsou Čechy středem Evropy. Kéž by Bůh dal, aby se jednou staly i jejím srdcem politickým.“