Nečekat, až co pan farář řekne

Manželé PAVLA a KAREL ŽENÍŠKOVI jsou spolu přes padesát let a stejně dlouho pracují pro církev a v církvi. V době totality se v předsíni jejich plzeňského bytu zakopávalo o desítky párů bot účastníků tajných křesťanských společenství – stáli u zrodu plzeňské ekumeny. Vychovali čtyři děti a jeden syn je knězem.

Jaká byla vaše cesta k Bohu, pocházíte oba z věřících rodin?

Pavla: Z mé rodné obce Česká Doubravice u Manětína jsme každou neděli chodili do kostela pěšky tři kilometry tam a tři kilometry zpátky. V sedmé třídě, kdy kromě mě zavítaly do kostela jen dvě či tři spolužačky, jsem začala pochybovat, zdali to chci každý týden podstupovat. Hodně mě tehdy posiloval manětínský děkan P. František Wonka. V patnácti letech jsem přišla do Plzně na střední školu a hned jsem hledala nejbližší kostel. Nejprve to byl redemptoristický na Chodském náměstí, pak s ohledem na místo mého podnájmu kostel sv. Bartoloměje, dnešní katedrála. A tam jsem znovu poznávala, že cesta, po které jdu, není špatná. Karel: Jsem rodilý Plzeňák. Když mi bylo dva a půl roku, zemřel mi otec a dál mě vychovávala maminka a sestra. Hodně nás podporovali františkáni – jak duchovně, tak hmotně. V pubertě jsem chodil do kostela, ale tak nějak pasivně, odrazovala mě tehdy obvyklá představa Boha hlídajícího a trestajícího. Pak jsem byl na vojně v Nepomuku a první neděli po návratu domů jsem šel na mši. Děvčata mě čapla do průvodu s obětními dary a posléze jsem byl pozván na odpolední čaje do Měšťanské besedy. Tam jsem se seznámil s Pavlou.

Říkáte, že váš vztah k církvi nebyl nijak vřelý, ale přesto jste šel hned první neděli po návratu do civilu na mši?

K: Ona mě tam vyslala maminka, ale nevěděla, co způsobí. Čekala, že si mě po návratu z vojny užije, a já jsem se hned zamiloval.

Takže jste se seznámili na čajích?

P: Někdo v kostele řekl, že přijde z vojny mladík, abychom mu pomohli zapojit se. Zahlídla jsem ho a říkala si: jé, to je zajíček. On je totiž o půl roku mladší než já. Zašla jsem do té Besedy nakouknout z balkónu… K: Kamarád mě upozornil, že přišla nějaká Pavla, tak jsem se šel podívat. Chodili jsme pak celou noc po náměstí a já už byl rozhodnutý…

Pavlo, vy jste se do církevního života v Plzni zapojila v první polovině 60. let. Tehdy začala i spolupráce s jinými církvemi, později zvaná Plzeňská ekumena.

P: Byli jsme sledovaní StB v kostele i před kostelem, nemohli jsme volně mluvit. Jednou nás takhle po mši míjel na chodníku P. Richard Scheuch a nenápadně utrousil: „Jestli chcete, přijďte v pátek do evangelického kostela v Němejcově ulici, taky tam budu.“ Díky evangelickému faráři Jiřímu Pumrovi jsem se seznámila nejprve se žalmy, poté s dalšími biblickými texty. Tam a v Korandově sboru se konaly přednášky a další akce, kde k nám Boží slovo promlouvalo. Spolupráce křesťanských církví v Plzni nabyla pak na síle po vzniku diecéze a je živá dodnes.

Evangelíci měli za totality větší volnost. Čím to?

K: Bylo jich méně než katolíků, komunisti z nich asi necítili takové nebezpečí. Evangeličtí faráři byli podle nich více spoutaní, protože měli rodiny. Katoličtí duchovní se mohli víc věnovat mládeži a dalším aktivitám. A toho se báli.

Jisté uvolnění přišlo v roce 1968, tehdy jste byl aktivní na křesťanské hudební scéně.

K: Založili jsme rytmickou hudební skupinu Angelos, která vnášela do bohoslužeb v celém kraji hudbu srozumitelnou zejména mladým lidem. O tři roky později ovšem přišel tvrdý normalizační zákaz.

Mezitím jste se vzali a narodily se vám děti.

K: Brali jsme se 31. ledna 1969 na svátek sv. Jana Boska. Netušil jsem, že strávím značnou část života prací pro salesiány, jejichž je patronem, a že jeden z mých synů bude salesiánem. P: Dcera Karla se narodila v prosinci téhož roku, za rok a půl po ní přišel Pavel. Následně jsem si prošla smutnou zkušeností dvou samovolných potratů a až v roce 1976 jsme se dočkali Ondřeje a po něm Marka.

Váš byt se stal v době tuhé normalizace živým centrem křesťanských bytových společenství. Jak k tomu došlo?

P: Vědělo se o nás, že jsme věřící rodina, kterou je možné navštěvovat. Často u nás večer zazvonil někdo z kněží a další lidé. Scházet se jinak než tajně bylo vyloučené. K: Po odchodu kněží Pavla Kuneše a Richarda Scheucha z Plzně nás doprovázeli duchovní jako třeba Václav Malý, Jiří Mazanec, Josef Mixa, Jiří Neliba, Aleš Opatrný, Vladimír Vyhlídka, Pavel Táborský, Alois Kánský a další. P: Děkuji Bohu za tyto kněze. Obrovsky nás obohacovali a vzájemně jsme se posilovali nejen v modlitebním životě.

Nebáli jste se, že vás někdo udá? Přece jen v panelákovém bytě se větší společnost neutají a měli jste malé děti.

P: Věděli jsme, že o nás sousedi vědí. Ale nikdy nás nikdo neudal. A když se u nás začaly zpívat písně z Taizé, to už bylo slyšet. „Budeme říkat, že slavíme, i když slavíme každý týden,“ rozhodla jsem se. A přestala se tím zatěžovat.

Jak to vnímaly děti?

K: Všechny čtyři děti byly večer uloženy na palandách v pokojíčku. Samozřejmě nutně potřebovaly pít, na záchod, přečíst pohádku. „Teď nemáme čas, modlíme se, máme společenství,“ odbývali jsme je. V dospělosti nám to vyčetly a já děkuju Bohu i jim, že neodpadly od víry, když se jim rodiče v danou chvíli nevěnovali. P: Víkendy pak s námi děti trávily na farách, kam jsme jezdili za kněžími přeloženými do okrajových farností – třeba za Alešem Opatrným do Toužimi nebo Vladimírem Vyhlídkou do Krajkové u Sokolova. My jsme jim vypomáhali fyzicky, oni nám dávali duchovní posilu. Do Malměřic k redemptoristovi P. Zemánkovi jsme jezdili s dalšími rodinami na letní pobyty. To se dětem líbilo.

Váš syn Pavel se dokonce stal salesiánským knězem a misionářem.

K: Pavel je důkazem, že když si Pán Bůh něco naplánuje, nezabrání tomu ani komunisté. Hlásil se na gymnázium a dostal doporučení, protože se dobře učil. Ale soused, spolupracující s StB, upozornil, že pochází z nábožensky založené rodiny a mohl by se chtít stát knězem. A tak ho nakonec nepřijali, i když přijímačky udělal. P: Po odvolání mohl nastoupit na strojní průmyslovku, obor hutní. Když maturoval, dostal nabídku ze Škodovky, že pokud se tam zaváže odpracovat pět let, může jít studovat Vysokou školu báňskou do Ostravy. V Ostravě poznal salesiány, po revoluci složil salesiánské sliby a vystudoval teologii v Českých Budějovicích.

Salesiáni si získali i vás, Karle.

K: V roce 1990 přišel do Plzně P. Michal Kaplánek, už z dob totality tajný salesián. Pro práci s mládeží získal v Lobzích vedle kostela dům původně určený k demolici a začal jej s partou dobrovolníků opravovat. Potřeboval někoho, kdo by se staral o záležitosti kolem stavby, a tak mě oslovil, abych mu šel dělat jakéhosi „tajemníka“. Byla to pro mě výzva a obrovská důvěra. Opustil jsem zaměstnání v závodě Škoda – Doudlevce a dalších třicet strávil v Salesiánském středisku mládeže. Malý úvazek tam mám doteď.

I vy, Pavlo, jste nakonec začala pracovat naplno pro církev.

P: Když v roce 1993 vzniklo Biskupství plzeňské, generální vikář P. Josef Žák mi nabídl místo pastorační asistentky na arciděkanství. Rozmýšlela jsem se, byla jsem spokojená na sekretariátu ARO ve Fakultní nemocnici, ale zároveň jsem vnímala, že je to velice potřeba. A tak jsem nabídku přijala.

Za ta léta v pastorační péči musely vaší přípravou projít stovky a stovky adeptů na křest, biřmování, svatbu…

K: Všichni ti lidé přijímali Pavlu velice pozitivně. U mnohých panují při vstupu na faru nebo při setkání s knězem ostych a rozpaky. Pavla se všemi vždycky mluvila velmi přirozeně a otevřeně – a oni jí rozuměli a brali ji. Dodnes se k ní každou chvíli někdo hlásí na ulici i v kostele.

V roce 2010 jste odešla do důchodu. Nechyběl vám kontakt s lidmi?

P: Dostalo se mi opět velkého obdarování, když mi P. Jiří Barhoň, který zajišťuje duchovní péči o nemocné, nabídl, abych chodila do zařízení pro seniory. Poznala jsem tak, čím procházejí staří lidé, když se cítí osamoceni, jejich bolest, utrpení. K: Málokdo umí takové lidi povzbudit. Pavla ano. Mluvila s nimi způsobem, že je to duchovně i duševně posilovalo. P: Ale i mně došly síly. Dnes už jen jako soukromá osoba přináším Tělo Páně nemocným.

Všichni vaši synové jsou, dá se říci, veřejně činní. Pavel jako salesián pobýval na misiích v Bangladéši, dva mladší se angažují v politice.

P: Pavel si prožil těžké chvíle v Bangladéši, v jedné z nejchudších zemí světa, kde vedl školu. Nakonec se v kritickém zdravotním stavu musel vrátit domů. Momentálně je v Římě členem týmu, který má na starosti salesiánské misie ve světě. K: Ondřej a Marek zatoužili dělat něco užitečného pro politiku a spoluzakládali stranu TOP 09. Ondra je místostarosta ÚMO Plzeň 3, Marek poslanec Poslanecké sněmovny PČR a náměstek hejtmanky Plzeňského kraje pro kulturu a památkovou péči. Dcera Karla je zdravotní sestra.

Působíte jako harmonický pár. Takže obvyklá otázka: Máte nějaký recept na šťastné manželství?

P: Důležitá je pro nás společná modlitba každé ráno a večer. Nebýt modlitebního souznění nás obou, asi bychom mnohé věci zvládali hůře. K: Občas naříkám, že nejsem dokonalý nebo že Pavla a děti dělají věci jinak, než bych si představoval. Pak si uvědomím, kolik darů jsme dostali, a jsem vděčný. Jedním z těch darů je mnoho přátel včetně sester a bratří františkánských terciářů, mezi které jsme zásluhou P. Michala Pometla v roce 1985 vstoupili. Modlíme se za sebe navzájem. P: A celý život se modlíme za děti. Než se narodí, když se narodí, když dospívají, když jsou dospělí. Nepřetržitě naši modlitbu potřebují.

Jak vy, kteří s církví žijete téměř celý život, vidíte synodální proces, který vyhlásil papež František?

P: Naděje je v probuzení lidí. Ne proto, že jim někdo nařídí, aby se scházeli, ale že oni sami se chtějí setkávat a diskutovat, co je třeba změnit. Nečekat, až co pan farář řekne. K: Jsem jedním z farních koordinátorů synody a jsem nadšený. Církev musí vyjít z kostelů a otevřít se světu, nežít pro sebe. Zní to jako fráze, ale cítím to tak. Nežít liturgickým servisem typu dojdu si na bohoslužbu, víc není potřeba. Jsou i kněží, kteří si nepřejí inovace. Kéž by synodální proces přinesl nějaké výsledky. P: Ani ne tak výsledky, ale aby propojil lidi v touze být pohromadě a udělat něco pro druhé.

PAVLA ŽENÍŠKOVÁ (nar. 4. 12. 1945) vystudovala Střední ekonomickou školu v Plzni, do roku 1983 pracovala v účtárně Pozemních staveb, poté na sekretariátu ARO Fakultní nemocnice v Plzni. Od roku 1994 působila jako pastorační asistentka plzeňského arciděkanství. Od odchodu do důchodu v roce 2010 se zapojuje jako dobrovolnice v pastorační péči o nemocné. S manželem Karlem vychovali čtyři děti.

KAREL ŽENÍŠEK (nar. 2. 7. 1946) vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni, 25 let pracoval jako technolog ve Škodovce. Roku 1992 se stal zaměstnancem Salesiánského střediska mládeže v Plzni–Lobzích, kde pracoval především jako fundraiser a PR manažer, pro středisko pracuje částečně i nyní jako důchodce. Léta působil jako vedoucí skautského střediska YCHTYS.

Biskup Tomáš Holub udělil loni manželům Ženíškovým vyznamenání za rozvoj církve a společnosti na území plzeňské diecéze.