Ne konzervovat, ale rozvíjet

Kněžské semináře, kláštery i kostelní lavice se na většině míst v českých zemích vyprazdňují. Jak dál s hlásáním evangelia v zemi, kde většina obyvatel jazyku církve nerozumí? Naděje netkví v napodobování dávných modelů, ale v hledání živých center víry.

Minulost, přítomnost, budoucnost, a tedy vzpomínání, řešení současných otázek a výhled do budoucnosti. To je prostor, v němž se odehrává život každého dospělého člověka. Minulost je uzavřená, ale vzpomínání ji zpřítomňuje a vede k jejímu opakování, nebo odmítání. Týká se to i křesťanské víry a života z víry. Víra člověka je jakoby rozprostřena od minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Ale pokud mluvíme o životu z víry, potom mluvíme o skutečnosti, která se s postupujícím časem proměňuje. Živá víra totiž reaguje na měnící se podmínky života. Pokud tedy nejde o víru zkamenělou, která vlastně není vírou žitou – je jen uchovávaným neměnným přesvědčením, někdy o správných a jindy o nesprávných věcech.

Minulost přechází v přítomnost a vede do budoucnosti. Přítomnost lze prožívat vždy jen teď, a to v reálném světě. Zatímco minulost lze jakoby zastavit v pohybu a prohlížet si ji, přítomnost se stále děje a budoucnost se tvoří. A to všechno platí i o křesťanství, byť se mnohým jeví jako uzavřená záležitost minulosti, která do přítomnosti nezasahuje. Jsou ovšem lidé, kterým se strnulá nehybnost jeví jako ideální, protože jim dává pocit jistoty. Ovšem jistoty v tom, co bylo, pokud je to dobře poznáno, ne v tom, co je a co bude.

Řada lidí, a to i křesťanů, se budoucnosti bojí. Ona opravdu klade otázky, na které povětšinou nemáme hotové odpovědi. Osvědčíme se v budoucnosti? Osvědčí se v ní křesťanství? Zvládneme život na úrovni křesťana? Co se stane, když nás bude ubývat? Neocitneme se v proudu dějin a v lidské společnosti jako zapomenuté relikty minulosti? Nebo jimi chceme být? Budou mít další generace od koho přijmout víru? A tak dále.

Křesťanská víra se nedědí

Je namístě uznat, že být věřícím křesťanem je v současné společnosti jaksi „nenormální“, ač je tu křesťanství pro všechny a ještě ne tak dávno bylo viděno většinou obyvatel jako normální součást obecně sdílené kultury. Ta „nenormálnost“ ovšem není důvodem k pýše, nadřazenosti ani k malomyslnosti. Je to v zásadě důsledek skutečnosti, že se křesťanská víra v podstatě nedědí, ale je výsledkem přijatého a rozvíjeného vyvolení. Zároveň je třeba vidět a uznat, že křesťan sdílí s ostatními lidmi mnohé, že on i oni jsou Bohem stvořeni a pro všechny je připravována cesta ke spáse. Ale že styl života věřícího křesťana, čerpající z liturgického slavení a alespoň slovně potvrzující přijetí Desatera, není životním stylem většiny obyvatel.

Občas propagovaná myšlenka, že by se Evropa měla rozpomenout na své křesťanské kořeny, je krásná, ale střízlivě viděno spíš nereálná. Pokud jde o osobní život člověka z víry, nemá se už většina Evropanů na co rozpomenout, protože se s křesťanstvím v jeho esenciální formě nepotkali, setkali se jen s kulturními deriváty křesťanství. A pokud by mělo jít o nějaké kolektivní rozpomenutí, které by ovlivnilo životy většiny lidí, musel by k tomu být silný motiv. Navíc – žijeme v mentalitě, kde nové je automaticky považováno za lepší, protože tomu ve světě techniky a technologií zpravidla tak je, a staré je opouštěno, pokud vůbec poznáno.

Dá se říci, že v současném životě v Evropě i v obou Amerikách trvá určité přerušení v oblasti kultury, víry a morálky. Mladší generace se necítí být zavázána pokračovat v životních cestách, názorech a zásadách rodičů a prarodičů. Minulost ji zajímá spíš jako kuriozita nebo zpestření současnosti, ne jako skutečnost, na kterou je třeba navázat.

Mýtus návratu

Je zajímavé a vcelku pochopitelné, že restaurativní tendence nacházíme spíš u mladých lidí, tedy nikoliv u pamětníků koncilu a živé pokoncilní doby, kteří ostatně už z větší části vymřeli. V evropských zemích nenacházíme jen staromilce v oblasti liturgie nebo různých postarších zvyků. Řada lidí podléhá jakémusi optickému klamu, že kdybychom si osvojili liturgii a styl křesťanského života 19. století, kdy byly (prý!) kostely plné, jistě plnější než dnes, zaplnily by se zas. K tomu dodejme, že se mnohdy za ukazatele stupně víry považuje frekvence návštěv bohoslužeb, což je v mnohém omyl. Návštěva bohoslužby nebo slavení křesťanských svátků jsou do jisté (někdy velké!) míry projevem sdílení převažujícího stylu života. Tak, jako někteří chodili do kostela, protože tam chodili „všichni“, tak jiní dnes do kostela nechodí, protože nechodí „všichni“.

Je to nepopulární, ale je dobré poctivě uznat, že po pádu totality se sice někteří k víře vrátili, jiní ji objevili, ale nikde nikdo nebral kostely, fary a kláštery útokem, aby se naplnily. Naopak, kláštery a kněžské semináře se začaly po krátkém oživení vyprazdňovat a opačný pohyb nenastal. A tak si mnozí lámou hlavu, jak to udělat, „aby to zas bylo jako dřív“ – třeba jako v Evropě a Spojených státech v šedesátých létech 20. století. Chtějí budoucnost zvládat a budovat do značné míry nějakým trikem, jakousi instalací minulosti do současné doby. Někdo to chce dokázat zvýšením atraktivity „církevního provozu“, jiní zvýšením přísnosti, tedy určitým silovým tlakem na respektování předpisů církve, které ale byly srozumitelné pro jiné lidi v jiné době s jinou mentalitou. Není divu, že se chtěný výsledek nedostavuje. Případně to přináší tu a tam místní oživení, ale ne dlouhodobý růst.

Je tedy dobré si říci „však se Bůh postará“ a pokračovat v zaběhaných myšlenkových i praktických postupech? Nebo se rozhodnout pro radikalitu – buď opustit křesťanství jako přežité, nebo „opustit svět“ jako Bohem odmítnutý a čekat na jeho brzké zhroucení? Případně si vytvořit jakousi „bublinu staromilců“ a v ní se usídlit? To všechno i mnohé další je možné. A ve světě plurality, v němž žijeme, je také většina i těch nejbizarnějších nápadů realizovatelná a najde si své stoupence.

Čerstvost místo konzervy

Křesťanství má zdroj svého velkého bohatství víry a života z ní ve svém počátku. V Ježíšově vtělení, učení, konání, smrti a zmrtvýchvstání. A celé dějiny církve ukazují, že jiný základ nemůže být položen, má-li stavba obstát. Ale z tohoto základu vyrůstá v síle Ducha Božího stavba církve. Tak to bylo, je a zřejmě bude. Právě pohled do dějin církve plasticky ukazuje, jak je tento základ životodárný a jak je způsob života církve proměnlivý podle času a místa, kde se rozvíjí. Církev, vycházející z jedné Bible, sycená jedním Duchem Svatým, opakovaně opravující svou životní dráhu, dokázala obstát v židovském prostředí, v antice, v období stěhování národů a tak dále – až po dnešek. A žádná z těch etap, ve kterých se realizoval ten jedinečný základ, tedy evangelium a život z Ducha, nebyla kopií předcházejících etap a nebyla etapou poslední.

Zásadní otázkou života církve není, co z nedávné minulosti v přítomnosti udržet či zakonzervovat, ale co v síle Ducha rozvíjet. A to záleží na hloubce a opravdovosti víry křesťanů, ne na jejich počtu.

Církev se nemá přizpůsobit tomuto světu tak, aby v něm nerušila a ničím se nelišila. Církev se má ve svém životě přizpůsobovat požadavkům evangelia a potřebám lidí, pokud jde o jejich naplnění života, zejména života z víry. Když v této souvislosti řekneme, že je nutné, aby byli křesťané skutečně věřící, nemyslíme teď třeba na víru v Kristovu přítomnost v eucharistii (aniž bychom ji popírali!), ale na víru v Boží působení v dějinách. Ne, že Bůh bude dělat to, co si my jako křesťané přejeme, ale že Bůh svět neopouští a dělá v něm to, co si přeje on a co slouží věčné záchraně člověka. A to ne ani násilnou nebo drastickou cestou, ale trpělivou a věrnou láskou, kterou osvědčil v dějinách Izraele i v dějinách církve.

Minulost je už za námi

Když bylo Boženě Němcové velmi zle, psala svou Babičku, tedy idealizované a krásné vzpomínky na dětství. Psychologie umí popsat, jak a kdy se člověk snaží řešit svou neřešitelnou přítomnost únikem do minulosti. Jenže minulost je vždy za námi, ne před námi. Jako křesťané nejsme odkázáni na idealizované útěchy, ačkoliv nás obtíže dneška mohou pokoušet, abychom hledali řešení v jakési reinstalaci minulosti. Můžeme a máme následovat toho, který svou církev neopouští a vede, který není jen Ukřižovaný, ale také Vzkříšený. Proto je trvalým a v každé době aktualizovaným úkolem křesťanů snaha porozumět jak Ježíši, tak svým bližním. Jejich trápení, radostem i potřebám. Jinak řečeno: Chceme-li jako křesťané naplňovat své poslání a máme-li pracovat pro život církve, který bude trvat dnes i zítra, potřebujeme v prvé řadě vnímat evangelium dnes a nevěnovat se oplakávání toho, co už zaniklo. Přijímat evangelium den po dni s vírou, že je Ježíš definitivní vítěz, a dnešní svět přijímat den po dni s láskou.

Snění o návratu minulosti nám nepomůže. Víra nám umožňuje vidět budoucnost jako skutečnost, kterou my sami nemáme v moci, ale se kterou si Bůh ví rady. Je třeba se snažit mu co nejlépe porozumět, ne se všemožně zajišťovat nebo se snažit „couvat“ do minulosti a chtít zachraňovat církev dneška úsilím o reinstalaci její dřívější podoby. Je to trvalý nárok na naši víru. Ale s apoštolem víme: „Kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět, naše víra“ (1 Jan 5,4).

Tak se otevírá další velmi praktické téma, totiž jak má křesťan o svou víru a její růst pečovat. Nestačí, že nastuduje správné formulace – ať už ze staršího, nebo novějšího katechismu. Živou víru posiluje mimo jiné kontakt s křesťany se živou vírou. Kde je najdu? Odpovězme šalamounsky a pravdivě. Kdo hledá, ten najde. A kdo si jen stýská a stěžuje, ten si tím nijak nepomůže.

Mons. Aleš Opatrný, Autor je pastorální teolog, probošt vyšehradské kapituly, vyučuje na Katolické teologické fakultě UK