Návrat Apollóna Belvederského

Jedna z ikonických soch Vatikánských muzeí je opět součástí prohlídkové trasy po papežských sbírkách. Apollón Belvederský po náročném restauračním zásahu, využívajícím nejmodernější technologie, znovu zdobí Oktogonální nádvoří, nejskvostnější sbírku antických soch v Římě.

Po pětiletém restaurování lze ve Vatikánských muzeích znovu obdivovat sochu Apollóna Belvederského, jednu z nejobdivovanějších plastik všech dob. Nalezena byla v roce 1489 a papež Julius II. ji posléze zařadil do své sbírky antických soch, které se staly nejen zárodkem dnešních Vatikánských muzeí, ale především obdivovaným modelem pro všechny evropské sochaře moderní doby.

Za předlohu mramorové kopie z poloviny 2 století našeho letopočtu je považována bronzová socha athénského sochaře Leochara z roku 330 př. n. l., který zachytil Apollóna v okamžiku bezprostředně po vystřelení šípu na Pýthona, gigantického hada střežícího delfskou svatyni.

„Na Štědrý den 2019 zjistil Kabinet pro vědecký výzkum v rámci monitoringu sotva znatelný pohyb sochy… Museli jsme okamžitě zasáhnout: socha byla zabezpečena nouzovým systémem a bohužel zakryta pro veřejnost. Bylo nutné pochopit, proč se, byť takřka neznatelně, pohybuje, a určit strategii, která by byla co nejméně invazivní a mohla v podstatě obnovit její stabilitu,” uvedla Claudia Valeri, kurátorka oddělení řeckých a římských starožitností Papežských sbírek. Ukázalo se, že příčinou pohybu jsou praskliny zejména v oblasti kotníků a kolen, způsobené dlouhým vystavováním pod širým nebem i nešetrnou manipulací, zejména v napoleonské době, kdy byla socha odvezena spolu s mnoha dalšími cennými díly do Paříže.

Stav sochy zkrátka volal po odborném zásahu, který by zajistil stabilitu vzácného mramoru. Komplexní studijní projekt, který byl umožněn díky velkorysé podpoře nadace Mecenášů umění (Patrons of the Art in the Vatican Museums) umožnil určit nejvhodnější způsob zásahu: „Zkoumali jsme různé možnosti a nakonec jsme dospěli k přesvědčení, že je třeba vrátit se k myšlence, která byla již v minulosti realizována,“ dodává Claudia Valeri. Křehkost Apollóna totiž přiměla Antonia Canovu, aby z přibližně 15 zvažovaných řešení navrhl podpěru, využívající otvory a prohlubně, které v mramoru již jsou. Byla to „práce manuální, ale zároveň intelektuální,“ vysvětluje vedoucí Studia pro restaurování kamenných materiálů Vatikánských muzeí Guy Devreux. „Radili jsme se s inženýry a techniky a mezi různými návrhy jsme zvolili variantu, v níž sochu podpírá zakřivená tyč vyrobená z uhlíkových vláken a oceli, ale prakticky jsme se díla nedotkli.“

Mírně zakřivená tyč, připevněná k podstavci a ukotvená k zadní části sochy, dokázala odlehčit Apollónovu sochu přibližně o 150 kilogramů, aniž by to ovlivnilo estetický prožitek. Díky tahu tyče se také zmírnila nevyváženost těžiště sochy způsobená hmotou Apollónova pláště. Dramatický postoj lučištníka, původně koncipovaný pro bronzovou sochu, je v mramorové variantě odvážný.

Restaurovaná podoba Apollóna přináší rovněž jednu inovaci. „V průběhu restaurování jsme si uvědomili, že ruka rekonstruovaná v 16. století Giovannangelem Montorsolim je, jak si již v minulosti všimli jiní, poměrně velká a její poloha není pro lučištníka zcela správná. V rámci zásahu jsme dostali možnost osadit odlitek ruky z Baiye. Gesto se stalo přirozenější, ruka je takto souměrná a lehká,” zdůraznili kurátoři. Během procesu čištění získala modelace Apollóna novou měkkost a mezi kudrlinkami vlasů se znovu objevila fialová polychromie, která prozrazuje přípravu na zlacení vlasů.

Jak uzavřela během prezentace restaurovaného díla ředitelka Vatikánských muzeí Barbara Jatta, díky zdařilému restauračnímu zásahu se “před zraky veřejnosti vrací ikona klasické krásy, která inspirovala celé generace umělců, spisovatelů a básníků.”

Johana Bronková