Naslouchání a přijetí: uprchlíci v ukrajinském Brjuchoviči

V Brjuchoviči, na předměstí Lvova a uprostřed zeleně, má baziliánský řád svatého Josafata monastýr a seminář, kde žije a studuje více než padesát řeholníků, většinou seminaristů. Kromě baziliánů navštěvují seminář i členové jiných kongregací. Je to největší klášter ukrajinské řeckokatolické církve. „Válka nás postavila před nové výzvy“, říká v rozhovoru pro Vatican News otec Pantělejmon Trofimov, Osbm, představený kláštera a rektor semináře. Vedle činnosti semináře, která se nezastavila, a pastorační péče o lidi, kteří v posledních měsících stále častěji navštěvují jejich kostel, zahájili řeholníci novou službu: přijímají vysídlené osoby, které stále přicházejí z bojových zón nebo z území obsazených ruskou armádou.

Jedna z nových výzev: přijímání uprchlíků

Otec Pantělejmon vzpomíná, že první den války svolal všechny bratry, aby společně přemýšleli o tom, jak přizpůsobit život komunity novým podmínkám. „V prvních dnech byla situace velmi nejistá a někteří bratři potřebovali vzájemnou podporu a naslouchání. Dokonce i já jako rektor jsem během prvního měsíce války cítil, že musím s bratry trávit více času než obvykle, abych se s nimi podělil o jejich starosti“. Přijímání uprchlíků bylo a zůstává největší výzvou. Ještě před 24. únorem, kdy se hovořilo o možnosti ruské invaze, se zástupci lvovské samosprávy obrátili na otce baziliány z Brjuchoviče s žádostí o přijetí uprchlíků v případě útoku ze strany Moskvy. „Už druhý den války přišlo mnoho uprchlíků“, vzpomíná otec Pantělejmon. „Přišli z Kyjevské oblasti (Buča, Irpiň atd.) a Charkova. Nejvyšší počet lidí, které jsme ubytovali, byl 170 najednou. Všem byla zdarma nabídnuta strava, ubytování, praní prádla, hygienické potřeby a léky. V prvních dvou týdnech“, vypráví baziliánský řeholník, „jsem si říkal, jestli to zvládneme, protože jsme nedostali pomoc od státu a mohli jsme se spolehnout jen na vlastní zdroje. Pomoc ze zahraničí, zejména od Biskupské konference USA a sdružení L'Œuvre d'Orient, přišla až později“.

Pro uprchlíky šance k setkání s Bohem

Po odchodu ruské armády z Kyjevské oblasti se lidé začali vracet domů a místo nich přicházeli uprchlíci z oblasti, kde se otec Pantělejmon narodil a vyrůstal: z Donbasu. „Nyní hostíme 130 lidí“, říká. „Více než třicet z nich jsou členové farní komunity ve Zvanivce v Doněcké oblasti, kde je jeden z našich klášterů, a tak se okamžitě stali součástí naší pastorační činnosti. Chceme však, aby i ostatní uprchlíci vnímali svůj pobyt v našem klášteře jako příležitost, jak se přiblížit k Bohu“. Někteří z uprchlíků jsou pravoslavní, jiní říkají, že jsou nevěřící, další mají předsudky vůči katolíkům. Řeckokatolický kněz vysvětluje, že nejde o to, něco vnucovat, ale nabídnout možnost vzájemného poznávání prostřednictvím různých tematických setkání. „I v prostém každodenním rozhovoru se členy naší komunity," dodává, "mají tito lidé možnost poznat život církve a pocítit něco z Boha“.

Duchovní pomoc uprchlíkům

Tato konkrétní potřeba dala vzniknout novému projektu, který byl zahájen v červenci. Komise pro zasvěcený život Ukrajinské řeckokatolické církve zřídila v baziliánském klášteře Brjuchoviči duchovní poradnu, kde duchovní asistenti a psychologové nabízejí bezplatnou odbornou pomoc nejen uprchlíkům, ale i všem potřebným. Kněz zdůrazňuje, že jsou vítáni všichni, bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost nebo jazyk, kterým mluví - ukrajinsky nebo rusky. „Jediné, o co žádám“, říká, „je úcta ke klášteru, k členům naší komunity a k sobě navzájem“.

Pochopení rozdílů, nikoli násilné vnucování

„V roce 2001, kdy jsem vstoupil do baziliánského řádu, jsem opustil svůj rodný kraj“, připomíná řeholník, „a to, odkud pocházím, mi pomáhá lépe porozumět lidem, například v jazyce, v postoji k víře a církvi. Občas se stává, že zde, na západě Ukrajiny, někdo, dokonce i z našich věřících, nerozumí mentalitě lidí z východu země a chtěl by, aby se okamžitě přizpůsobili zdejším zvyklostem. Na tato tvrzení odpovídám, že těm, kteří přišli o všechno - o práci, o domov, o své blízké - a kteří nevědí, co je čeká, nemůžeme naložit další břemeno a způsobit další bolest.Jsem si také jistý“, uzavírá otec Pantělejmon, „že domněnka, že někoho můžeme přivést blíž k Bohu násilím, je od začátku špatná. Místo toho musíme svým křesťanským postojem vytvořit příležitost, aby se lidé mohli podívat na život z jiné perspektivy, aby mohli najít odpověď na otázku: Proč se k nám tak chovají? Z pohledu světa nemáme z naší služby žádný užitek, ale chováme se tak k druhým, protože jsme věřící a křesťané“.

(Překlad Jana Gruberová)