Naše naděje je nadějí pro druhé – o modlitbách za zemřelé

»Bože duchů a veškerého těla, který jsi pošlapal smrt, zničil ďábla a dal život svému světu, ty sám, Pane, dej odpočinutí duším svých zesnulých služebníků v místě světla, svěžesti a občerstvení, od něhož je vzdálena jakákoli bolest, utrpení a nářek. Jako dobrý a milostivý Bůh odpusť veškerou vinu, kterou spáchali slovy, skutky i v myšlenkách, protože není žádného žijícího člověka, jenž by nezhřešil.

Ty jediný jsi bez hříchu a tvá spravedlnost je spravedlností navěky a tvé slovo je pravda. Protože ty jsi vzkříšení, život a odpočinutí svých zesnulých služebníků, vzdáváme ti, Kriste, náš Bože, slávu spolu s tvým nezrozeným Otcem i s tvým přesvatým, dobrým a oživujícím Duchem, nyní i vždycky a na věky věků. Ať odpočívají v pokoji. Amen.«

Tato modlitba za zesnulé z byzantské tradice je jednou z mnoha perel, které v sobě ukrývá útlá knížka modliteb za zemřelé. Její název Láska dosáhne až na onen svět vychází z papežské encykliky Spe Salvi /č.48/, ve které papež Benedikt XVI. rozjímá:

»Základní křesťanské přesvědčení, že láska dosáhne až na onen svět, že je možné vzájemné obdarování a přijetí, jímž zůstáváme s druhými spojeni i přes hranici smrti, toto přesvědčení jde napříč staletími a zůstává zdrojem útěchy i dnes. Kdo by necítil potřebu dát svým milovaným blízkým, kteří už prošli branou smrti, třeba jen náznakem projevit trochu dobroty, vděčnosti nebo poprosit o odpuštění? (...)

Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo nebude spasen sám. Do mého života – myšlení, řeči, jednání i práce – neustále vstupuje život druhých. A naopak: můj život zasahuje do života druhých. Ve zlém i v dobrém. Moje přímluva za druhého tak není něčím emu cizím, jako by se ho netýkala, a to ani po smrti. Díky vzájemné propojenosti může mé poděkování jemu nebo moje modlitba za něj představovat kousek jeho očistné cesty. A není zapotřebí převádět pozemský čas na čas Boží: ve společenství duší je pouhý pozemský čas překročen.

Nikdy není zbytečné, nikdy není příliš pozdě na to, abychom se dotkli srdce druhého. Tak se ozřejmuje jeden důležitý prvek křesťanské naděje. Naše naděje je vždy ve své podstatě i nadějí pro druhé a jen takto je skutečnou nadějí také pro mě osobně. Jako křesťané bychom se nikdy neměli ptát jen: „Jak já sám můžu být spasen?“ Ale také: „Co můžu udělat pro to, aby došli spásy druzí a aby i jim vyšla hvězda naděje?“ Pak jsem totiž udělal maximum i pro svou osobní spásu.«

Na brožurce Láska dosáhne až na onen svět je krásné to, kolika hlubokými citacemi a myšlenkami jsme k modlitbám za zemřelé povzbuzováni. Ano, víme to všichni. Máme (nebo bychom samozřejmě měli) se za zemřelé modlit. Ale činíme tak i za širší zemřelou rodinu, za duše v očistci, za ty zemřelé, za které se nikdo nemodlí? Jen o dušičkách a v neděli při bohoslužbě, nebo každý den? Tušíme, jak mocnou nabídku spolupráce na spáse naší i druhých lidí nám Bůh dává?

V rámci povzbuzujících textů lze v knížečce najít například zajímavý výňatek z knihy rozhovorů Marcely Kašpárkové /Deset vyznání, KNA 2001/, konkrétně část rozhovoru s českou herečkou Libuší Šafránkovou.

»MK: Myslíš, že peklo může vypadat jako přetopený pokoj, kde je nájemník naprosto osamělý ve společnosti spoluobyvatel, které nesnáší a kterých se bojí?

LŠ: Těžko říct. Představy o pekle si nevyvolávám, na tuhle vlnu nejsem prostě naladěná. Ale jedno vím jistě – jak strašně potřebují naši modlitbu lidé, kteří odešli ze světa dřív, než stačili dát všechno do pořádku. Než stačili pochopit podstatné věci. Stojí tam velice pokorně v zástupech, ani se nehnou. A čekají, až se za ně někdo pomodlí. Je to pro ně jako rosa nebo mana. Já ani nevím, jestli si mohu dovolit o tom mluvit. Jednou, když jsem se modlila, jsem měla zvláštní zážitek. Bylo to v době, kdy mi nic nescházelo, všechno bylo v pořádku, žádné starosti, a tak jsem svoje modlitby věnovala Bohu, aby je použil, kde je jich v tu chvíli nejvíc třeba. Jinak mě to většinou svádí prosit za něco konkrétního, za sebe, své blízké, za různé potřeby a trápení. Ale tehdy jsem ty modlitby upřímně obětovala. A najednou jsem viděla ten nedozírný zástup, jehož pokora mě naprosto odzbrojovala. Byla tam hlava na hlavě, nekonečné množství lidí, mladí, staří, stáli tiše bez pohnutí, žíznivě – a všichni čekali, až se za ně někdo pomodlí. Snad to byl očistec.

MK: Jak ti při tom bylo?

LŠ: Mně? Blaze. Modlila jsem se.

MK: Nevyděsila ses?

LŠ: Ani ne, ale bylo jasné, kam šla moje modlitba. A jak moc je jich tam třeba! Teprve potom jsem měla takový zvláštní pocit – stačí přece málo a sama odejdeš ze světa s poskvrněnou duší, protože nevíš dne ani hodiny a nezvládneš být vždycky připravená. Uvědomila jsem si, jak málo se všichni modlíme za zemřelé. Ne za ty naše dědečky, babičky a tatínky, tam si vzpomeneme, ale za anonymní zemřelé. Jak málo věnujeme svoje modlitby Bohu, aby si je užil tam, kde je jich nejvíc potřeba. Vždyť on přece nejlíp ví, kam mají naše prosby padnout.«

Ačkoliv je Libuše Šafránková jistojistě prozatím hvězdou filmového nebe, její zážitek a jistota nezbytnosti a důležitosti modliteb za zemřelé nemá daleko od svědectví svaté Faustyny. Jejím Deníčkem inspirovaná kniha 365 dní se svatou Faustynou nabízí pro 1. a 2. listopad tyto texty hodné zamyšlení:

»Dnes jsem duchem byla v nebi a hleděla na tu nesmírnou krásu a štěstí, které nás po smrti čekají. Viděla jsem, jak všechno stvoření neustále vzdává čest a chválu Bohu; viděla jsem, jak veliké je v Bohu štěstí, které se rozlévá na všechny tvory, činíc je šťastnými, a všechna chvála a čest z obšťastnění se vracejí do Zdroje a vcházejí do hlubin Boha, kontemplují vnitřní život Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, jehož nikdy neobsáhnou ani neproniknou. Ten zdroj štěstí je ve své podstatě neměnný, ale vždy nový, tryskající obšťastnění pro všechno tvorstvo. Nyní už chápu sv. Pavla, který řekl: – Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do srdce lidského nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. [Den. 777]

A Bůh mi dal poznat věc, která jediná má v jeho očích nekonečnou cenu: je to láska k Bohu, láska, láska a ještě jednou láska – a nic se nedá srovnat s jedním úkonem čisté lásky k Bohu. Vůbec si nedokážeme představit, jak se Bůh zajímá o duši, která ho upřímně miluje. Šťastná duše, o kterou se již zde na zemi zvláštním způsobem zajímá, jsou to duše malé a pokorné. [Den. 778]

…

Zeptala jsem se Pána Ježíše, za koho se ještě mám modlit. Ježíš mi odpověděl, že příští noc mi dá poznat, za koho se mám modlit. Uviděla jsem anděla strážného, který mi řekl, abych šla za ním. Za chvíli jsem se ocitla na zšeřelém místě, naplněném ohněm, a v něm bylo mnoho trpících duší. Tyto duše se velice vroucně modlí, ale pro ně samé to nemá žádný účinek, jim můžeme pomoci jen my.«

Povzbuzení v textech a citátech o životě a smrti, o přítomnosti a věčnosti. Útěcha v textech Starého a Nového zákona. Praktické tipy pro chvíle strávené doma, v kostele nebo na hřbitově ve vzpomínce a modlitbách za zemřelé. Modlitby z různých pramenů a k různým příležitostem. Poučení o odpustcích jako plodech našeho pokání. To je bohatství knížky, která vám bude dobrým průvodcem v modlitbách za zemřelé nejen v době dušičkové, ale po celý rok.

Knížku Láska dosáhne až na onen svět můžete zakoupit na e-shopu Cirkev.cz. 

V nabídce je i varianta e-knihy.