Naléhavý úmysl Celosvětové sítě modlitby s papežem na měsíc září

Modleme se k Panně Marii, aby získala dar míru pro celý svět, zejména pro sužovanou Ukrajinu.

Modlitba na tento úmysl se má stát naší vnitřní povinností. Proč? Protože zasvěcení celého světa, Ruska a Ukrajiny Panně Marii v letošním roce vyslovené papežem Františkem vytváří novou duchovní situaci naléhavosti. Nestačí se ptát, co se to ve světě děje. Na místě je jiná otázka: co je naším, lépe mým osobním a nezastupitelným úkolem? Co postavím na první místo já osobně, když mi zasvěcení otevírá prostor Božího zaslíbení, Boží věrnosti? Co znamená být aktivní vůči devastujícímu zlu ve světě, který v nás vyvolává pocit bezmocnosti a strachu? Připomeňme si slova zasvěcení: „Zasvěcujeme tvému Neposkvrněnému srdci nás samotné, církev a celé lidstvo, zvláště Rusko a Ukrajinu. Přijmi tento náš úkon, který vykonáváme s láskou a důvěrou, dej, ať skončí válka, zajisti světu mír.“ Vraťme se ke slovu aktivní. Slovo samotné má kořen latině, která užívá dva výrazy: activus ve smyslu energický; actuosus ve smyslu vnitřně zaujatý, horlivý, plnohodnotný. Přiznejme si: utrpení na Ukrajině nám svojí geografickou a kulturní blízkostí otevírá vnitřní zrak k místům, která považujeme často za periferii. Když utrpení vnímáme v ohnisku zasvěcení, je to něco podobného, jako se živě setkat se světcem, jehož očima lze vidět svět již dovršený. Naším úkolem není sledovat konkrétní politické cíle nebo mocenské rozložení síly, dokonce nemusíme veškerý svěřený čas věnovat jako hlavnímu úkolu spravedlivému uspořádání světa. Neznamená to, že to nemáme dělat. Naopak, ale přitom si musíme uchovávat logiku evangelia. Vycházíme-li ze zasvěcení, mění se tím i naše modlitba. Spočívá ve volném proudění samotné lásky od člověka k člověku, od srdce k srdci. Je aktem osobní lásky, která má spásné účinky. Stává se okamžikem věčnosti v čase. Říkáme tím: tak jako je to nyní v nebi, tak je to nyní v mém srdci. Protože jsem svobodný člověk, předjímám svým životním rozhodnutí celou svoji budoucnost. Jsem z hlediska pozemského bezmocný, ale při zasvěcení je vše tak v Božích rukou, že se nemusím ničeho bát. Naším úkolem je odolávat strachu ve všech jeho podobách: obavám, hrůzám, děsu, ale též tísně, úzkosti či sklíčenosti. Strach je přilnutím ke světu, který sám o sobě nemá žádnou perspektivu, zcela nás ovládne, nemá-li pro nás cenu věčný život. Zasvěcením věříme věčnému životu v Kristu. Platí slova Jana Klimaka: „Kdo se nebojí Boha, bojí se často i vlastního stínu.“ Nevystačíme s energickými gesty, nejsme-li zasaženi láskou, láskou Ukřižovaného.